Lidská práva a občanská společnost

Luděk Sekyra je předním českým podnikatelem, předsedou správní rady Nadace Sekyra Foundation a majitelem Sekyra Group.

Společnost Sekyra Group je jednou z nejvýznamnějších realitních a developerských společností ve střední Evropě se zaměřením na investice v České republice, na Slovensku a v Polsku.

Luděk Sekyra vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde působil jako pedagog v oblasti právní filosofie. Mezi jeho zájmy patří morální a politická filosofie, stejně jako podpora liberálních hodnot a občanské společnosti. Ve svých akademických aktivitách se věnuje problému reciprocity, spravedlnosti a morální autonomie. Prostřednictvím Nadace Sekyra Foundation podporuje Oxfordskou a Harvardovu univerzitu, řadu občanských aktivit, včetně mezináboženského dialogu. Podílel se také na založení Centra pro filosofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově, se kterým aktivně spolupracuje.

Luděk Sekyra je členem kolegia rektora Oxfordské univerzity a Harris Manchester College. Dále je členem Aristotelské společnosti, Americké asociace politických věd (APSA) a dlouholetým partnerem Athens Democracy Forum pořádaného New York Times.

Profesor Jiří Přibáň absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva. V roce 2006 se stal profesorem práva na Cardiff University ve Velké Británii. Působil také na Evropském univerzitním institutu ve Florencii, New York University, UC Berkeley, Katolické univerzitě v Lovani a řadě dalších zahraničních univerzit. Jiří Přibáň v současné době vede právně-sociologické centrum na Univerzitě v Cardiffu (Centre of Law and Society), na jehož založení se významně podílel.

Václav Štětka působí od roku 2016 na Fakultě sociálních studií britské Loughborough University, kde vyučuje mediální studia a politickou komunikaci. Vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně, kde následně působil na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU. V letech 2009-2013 byl výzkumným pracovníkem na University of Oxford, poté přešel na Karlovu univerzitu, kde v letech 2013-2015 vedl výzkumnou skupinu PolCoRe (Political Communication Research Group). Ve svém výzkumu se věnuje roli sociálních médií v politické komunikaci, vlivu médií na politickou polarizaci a vztahům mezi médii a demokracií ve střední a východní Evropě. Je členem řady mezinárodních výzkumných projektů a sítí, jako Digital News Report (Reuters Institute, University of Oxford), Media Pluralism Monitor (European University Institute, Florence) či NEPOCS (Network of European Political Communication Studies). Od roku 2016 je místopředsedou sekce politické komunikace European Communication Research and Education Association (ECREA). Je členem Rady Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství při FF UK. Patří k mezinárodně nejcitovanějším českým odborníkům v oblasti mediálních a komunikačních studií, pravidelně poskytuje expertní komentáře v českých a zahraničních médiích.

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., dr.h.c. (mult) je profesorem Filozofické fakulty UK (přednáší filozofii a sociologii náboženství), od r. 1990 je prezidentem České křesťanské akademie, od r. 2015 vicepresidentem Council for Research in Values and Philosophy ve Washingtonu.

Papež Jan Pavel II. ho jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími (1990), Benedikt XVI. čestným papežským prelátem (2008). Je členem Evropské akademie věd a umění a řady dalších institucí, obdržel řadu literárních i jiných cen doma i v zahraničí včetně Ceny kardinála Königa (2003) a Ceny Romano Guardiniho „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“ (2010), Ceny za nejlepší teologickou knihu Evropy (2011), čestného titulu „Člověk smíření“ za zásluhy o křesťansko-židovský dialog (2011) a Rytířského kříže řádu za zásluhy, udělené prezidentem Polské republiky (2012).

Za komunistického režimu působil v náboženském a kulturním disentu, po r. 1989 podnikl přednáškové a studijní cesty po všech kontinentech, byl mj. hostujícím profesorem na univerzitách v Oxfordu, Cambridge a Harvardu. Jeho knihy vyšly již v 19 jazycích.

V roce 2014 bylo jeho celoživotní dílo oceněno Templetonovou cenou a v roce 2016 pak čestným doktorátem Oxfordské univerzity.

Mgr. Michael Žantovský vystudoval psychologii na Karlově univerzitě a McGill University v Montrealu a působil jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze. V osmdesátých letech 20. století působil jako nezávislý překladatel, publicista a textař. Přeložil do češtiny více než padesát děl moderní anglo-americké prózy, poezie a dramatu. Přispíval do samizdatového tisku, od roku 1988 byl pražským dopisovatelem agentury Reuters. Napsal též knihu o životě a díle Woodyho Allena. Je autorem rozsáhlého životopisu zesnulého prezidenta HAVEL, který vyšel v češtině, angličtině a dalších jazycích v listopadu 2014.

V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum a v prosinci 1989 se stal jeho tiskovým mluvčím. V lednu 1990 se stal tiskovým tajemníkem a mluvčím prezidenta Václava Havla. Byl také politickým koordinátorem kanceláře prezidenta. V letech 1996-2002 byl senátorem Parlamentu ČR a předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. V letech 1997 a 2001-2 byl předsedou Občanské demokratické aliance. Byl velvyslancem České republiky ve Spojených státech amerických, v Izraeli a ve Spojeném království. Od roku 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla.

JUDr. Jiří Pehe, PhDr. je globální profesor v Centru pro Evropská a středomořská studia na New York University (NYU) v New Yorku a od roku 1999 ředitel akademického centra NYU v Praze. Vystudoval práva a filozofii na Karlově Univerzitě a mezinárodní vztahy na Columbia University v New Yorku. V letech 1997 až 1999 byl ředitelem Politického odboru prezidenta Václava Havla a po roce 1999 pokračoval ve spolupráci s Havlem jako jeho externí poradce a předseda programového výboru konference Forum 2000, pořádané pod Havlovou záštitou. Pehe emigroval v roce 1981 z Československa . V letech 1985 až 1988 pracoval jako ředitel středoevropských studií v lidsko-právní organizaci Freedom House v New Yorku a později v letech 1988 až 1996 jako ředitel středoevropského výzkumu v Radiu Svobodná Evropa v Mnichově a v Praze. Je znám jako politický analytik a publicista, který pravidelně publikuje v českých a anglo-jazyčných médiích. Je autorem šesti knih o politice a čtyř románů.

Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D., filozof, politik a vysokoškolský učitel. Žák profesora Jana Patočky, signatář Charty 77. V komunistické společnosti pracoval převážně v dělnických profesích: čistič výloh, strojník, topič. Několik let také pracoval jako propagační redaktor a technik v nemocnici. Po sametové revoluci, které se od počátku aktivně účastnil vstoupil do politiky. Spoluzaložil politickou stranu ODA a patřil k zakladatelům demokratické pravice v Československu, byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Podílel se na přípravě řady zákonů, např. Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR, Vysokoškolského zákona. V 90. letech byl poslancem Poslanecké sněmovny a šest let senátorem PČR. ODA v letech 1998–2001 předsedal. Přednášel politickou filozofii na řadě univerzit: VŠE, UK, ZČU. Deset let vedl Katedru politologie a filozofie FF UJEP v Ústí nad Labem, kde působí dodnes.

Doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D. patřil k prvním signatářům Charty 77 a v roce 1986 byl jejím mluvčím. V listopadu roku 1989 se účastnil založení Občanského fóra. V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění, kde působil v jeho zahraničním výboru. Od července 1990 pracoval na ministerstvu zahraničí, nejprve jako poradce, posléze jako náměstek ministra. V letech 1993-1998 byl předsedou Českého helsinského výboru. V letech 1998-2001 opět působil na ministerstvu zahraničí jako náměstek ministra. V letech 2001-2005 působil ve Washingtonu jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky ve Spojených státech amerických. V letech 2006-2011 pak vykonával funkci stálého představitele České republiky v newyorském sídle Organizace spojených národů. V letech 2011-2012 byl ředitelem Knihovny Václava Havla a od roku 2012 působí jako člen její správní rady.

Po roce 1989 se Martin Palouš rovněž intenzivně věnoval činnosti pedagogické a vědecké – na katedře filosofie Přírodovědecké fakulty Karlovy University, na katedře mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd Karlovy university (kde také působil v letech 1997-1998 jako její proděkan). Od počátku devadesátých let též působil na mnoha univerzitách v zahraničí, na prvním místě ve Spojených státech amerických. Od roku 2011 pracuje na Škole pro mezinárodní a veřejné záležitosti Floridské mezinárodní university (School of International and Public Affairs at Florida International University) v Miami jako její „Senior Fellow“ a ředitel Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii.

Martin Palouš je autorem desítek publikací jak doma, tak i v zahraničí. Dlouhodobě a systematicky se zabývá mezinárodními vztahy, politickou filosofií, filosofií dějin a filosofií práva.

Dr. habil. Karolina Wigura je socioložka, novinářka a zakladatelka přední polské liberální platformy Kultura Liberalna Foundation.

Jacques Rupnik je francouzský politolog a historik.

Grzegorz Ekiert je profesorem na Harvardově univerzitě a ředitelem Centra pro evropská studia.

Ivan Krastev je politolog, předseda Centra pro liberální strategie v Sofii a stálý člen Institutu humanitních studií (IWM) ve Vídni.

Jeff McMahan je filosof a držitel Sekyrovy a Whiteovy profesury morální filosofie (The Sekyra and White‘s Chair of Moral Philosphy) na Oxfordské univerzitě.

Marta Šimečková je novinářka a zakladatelka Středoevropského fóra v Bratislavě.

Mark Thompson je bývalý výkonný ředitel The New York Times a BBC.

Lord Mark Malloch-Brown je britský diplomat, politik a prezident Open Society Foundations.

Michael Rosen je profesorem politické teorie na Harvardské univerzitě.

Alexander Görlach je vedoucím pracovníkem v Carnegie Council for Ethics in International Affairs a vědeckým pracovníkem Internetového institutu na Oxfordské univerzitě.

Radosław Sikorski je polský politik, novinář a člen Evropského parlamentu.

Barbara Havelková je Associate Professor na Právnické Fakultě Oxfordské university a Tutorial Fellow in Law na St Hilda’s College tamtéž. Je absolventkou Právnické fakulty UK v Praze (Mgr. 2004, JUDr. 2005), Europa-Institutu Sárské University (LL.M. 2008) a Oxfordské univerzity (MSt 2010, DPhil 2013). Jako stipendistka Fulbright-Masarykova programu navštívila právnické fakulty Harvardu a Michiganské univerzity a jako Emile Noël Fellow právnickou fakultu NYU.

Dlouhodobě se věnuje otázkám genderu a práva, feministickým právním studiím, antidiskriminačnímu právu, evropskému a ústavnímu právu a právu post-socialistické transformace. Je autorkou monografie Gender Equality in Law: Uncovering the Legacies of Czech State Socialism (Hart/Bloomsbury, 2017) a spolueditorkou a spoluautorkou knihy Anti-Discrimination Law in Civil Law Jurisdictions (Oxford University Press, 2019).

Jako expertka a akademička působí též v České republice. V letech 2014-2017 působila jako poradkyně předsedy vlády Bohuslava Sobotky. V češtině je autorkou knihy Rovnost v odměňování žen a mužů (Auditorium 2010), spoluautorkou Komentáře k antidiskriminačnímu zákonu (C.H.Beck 2010 a 2016) a spolueditorkou a autorkou kapitol v knihách Co s prostitucí? Veřejné politiky a práva osob v prostituci (SLON 2014) a Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? (WoltersKluwer, 2020).

Nadace znovu podpořila organizací Kultura Liberalna, což je polská nevládní organizace a liberální think-tank, jejímž posláním je obnovení liberalismu, posílení pozice právního státu, pluralismu, svobody a důstojnosti každého jednotlivce. Kultura Liberalna je platforma s politicko-kulturním týdeníkem a denním blogem, pořádá akce věnované polské a evropské politice pro širokou veřejnost, dále vydává knihy o liberalismu a demokracii. Vystupuje jako pozorovatel veřejné debaty a věnuje se dokumentaci a analýze radikalizace ve veřejném diskursu.

V roce 2023 organizace plánuje zahájit projekt s názvem České filosofické myšlení, který se soustředí na osobnosti a témata jako Jan Amos Komenský a role vzdělání, Jan Patočka a otázka evropské filosofie, Jan Mukařovský a teorie literatury.

Varšava, 2023

Dne 29. listopadu 2022 vyšel článek pro Hospodářské noviny věnovaný nadaci Sekyra Foundation.

Ještě narychlo sehnat zapomenutou stužku a pak už jen vyrazit na promoci, která zakončí její dvouleté studium na Oxfordské univerzitě. Martina Grochová dříve působila na Nejvyšším soudu, Ústavním soudu, Evropském soudu pro lidská práva a Justiční akademii – a právě dokončila studium na jedné z nejprestižnějších univerzit světa, konkrétně speciální program určený pro pracující profesionály, kteří se dlouhodobě věnují problematice lidských práv. Učili ji zpravodajové z OSN, lidé z Výboru OSN pro práva dítěte či odborníci z Mezinárodního trestního soudu. Nyní se absolventka Oxfordu vydává do advokacie.

„Původně jsem se chtěla stát soudkyní, ale během studia jsem to přehodnotila. Mým cílem je vybudovat advokátní kancelář, která se bude zaměřovat na strategickou litigaci (způsob prosazování lidských práv soudní cestou – pozn. red.) případů zejména před Ústavním soudem a lidskoprávními organizacemi,“ říká absolventka Oxfordu, kterou na tuto cestu přivedli dva její vyučující z Jihoafrické republiky, kde právě strategická litigace posunula lidská práva dopředu.

Markéta Grochová je jedním z mnoha studentů, kteří získali stipendium od nadace Sekyra Foundation.

Nadace českého podnikatele, filantropa a majitele společnosti Sekyra Group, která nyní pracuje na developerských projektech, jako je Smíchov City, Rohan City, nebo na revitalizaci nákladového nádraží Žižkov, poskytuje každoročně stipendia několika postgraduálním studentům filozofie a právní teorie, včetně problematiky lidských práv. Pro letošní rok mohou díky této podpoře studovat na Oxfordu hned tři české studentky.

„Zaměřujeme se na postgraduální studenty, kteří se již věnují výzkumu na vysoce odborné úrovni,“ říká Luděk Sekyra, zakladatel nadace a předseda správní rady.

Praktická etika jako trend

Luděk Sekyra, jehož společnost Sekyra Group od roku 1996 působí na českém realitním trhu a patří mezi přední developerské společnosti v rezidenčním i komerčním segmentu, založil nadaci před čtyřmi lety. Předmětem jejího zájmu jsou hlavně tři oblasti – filozofie, občanská společnost a lidská práva.

„Nadace se věnuje projektům, které jsou blízké i mému dlouholetému zájmu o filozofii a jejichž cílem je ovlivňovat veřejný prostor,“ říká k jejímu zaměření podnikatel, který sám na vysoké škole studoval právní filozofii.

„Cítil jsem, že je potřeba, abychom drželi krok se světovým filozofickým myšlením. Naší ambicí je přiblížit nové filozofické trendy našim studentům, proto do Česka zveme řadu významných postav, nedávno to byl například Stefan Gosepath z Freie Universität Berlin,“ říká Sekyra s tím, že propojení se světem a sledování trendů filozofie v našem regionu nutně potřebujeme.

„Dnes dochází k velkému rozvoji praktické etiky. Trendem je etika klimatické změny, etika umělé inteligence, feministická etika,“ vyjmenovává současné směry při rozhovoru, který uskutečňuje z Harvardské univerzity.

„Tady na Harvardu je vztah k genderu jedním z klíčových témat. Na Oxfordské univerzitě zase vzniká nový institut, který se věnuje umělé inteligenci,“ dodává.

Další velkou sledovanou oblastí je podle něj nyní bioetika, která přináší řadu výzev a otázku genových manipulací. „V praktické etice se rozvíjí mnoho oborů, které zpětně mají vliv na způsob interpretace starých, tradičních principů, jako je princip spravedlnosti či princip reciprocity,“ pokračuje ve výčtu trendů.

Během našeho telefonického rozhovoru mi dále vysvětluje, že reciprocita není důležitá jen mezi současníky, ale stejně tak i k budoucím generacím. Zároveň také odhalil, že proto nyní připravuje knihu o teorii reciprocity a etice kontinuity.

„Dochází k rozvoji řady nových oborů a naším cílem je právě přibližovat rozvoj ze světových intelektuálních center i k nám domů,“ doplňuje.

Na toto pro Česko bezesporu unikátní zaměření nadace směřuje každý rok podpora kolem 20 milionů korun. Více než polovina částky přitom jde do dlouhodobých projektů a spoluprací. Zbytek cílí na projekty reagující na aktuální situaci. Letos to byla například podpora ukrajinských studentů a vědců ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy.

„Z věnovaného daru univerzitě je možno rovněž pokrýt náklady vynaložené na chod studijního programu Východoevropská studia v rámci Ústavu východoevropských studií,“ doplňuje Luděk Sekyra, který se filantropii věnuje i mimo nadaci. Byl například jedním z dárců, kteří přispěli na nový zvon #9801 připomínající zvony zrekvírované během druhé světové války. Téměř desetitunový zvon bude umístěn v parku na Rohanském ostrově, kde jeho společnost buduje novou čtvrť Rohan City.

Ve správní i dozorčí radě nadace působí filozofové, vysokoškolští profesoři, politologové a další uznávané osobnosti z řady různých oborů. Mezi známá jména patří například Tomáš Halík, Michael Žantovský, Jiří Pehe, Daniel Kroupa, Martin Palouš, Jiří Přibáň nebo pedagožka Oxfordské univerzity Barbara Havelková.

Nadace kromě stipendií a zprostředkovávání přednášek významných profesorů působících na prestižních zahraničních univerzitách podporuje také vydávání knih. Zatím posledními knihami, které vyšly s její finanční pomocí, byl nový překlad knihy Vladař od Machiavelliho a jeho interpretace pod názvem Estetické čtení Vladaře.

„U filozofie celková společenská změna postupuje pomalu, ale již vidíme, že zájem o filozofické myšlení roste. Sledovali jsme to i nyní, když jsme představovali nový překlad Vladaře. Přišel velký počet lidí, a to nejen odborné veřejnosti, ale i té širší vzdělané, která chce být informována a která se zajímá o věci, jež mají přesah,“ říká.

Sekyra Foundation přispěla také na překlad vybraných textů Jana Patočky do anglického jazyka a jejich vydání. S její podporou vyšla zároveň i kniha Poslední ghetto od historičky Anny Hájkové či Polemika s euroskeptikem aneb jak udělat z Evropské unie světovou velmoc, která by měla přispět k upevňování míru a bezpečnosti v Evropě a k diskusi, jak tohoto cíle dosáhnout vlastními silami členských států Evropské unie.

PEN klub i Knihovna Václava Havla

Nadace dlouhodobě podporuje také České centrum Mezinárodního PEN klubu, u jehož zrodu stály takové osobnosti jako Karel Čapek či T. G. Masaryk, a řadu dalších projektů. Těch srdcových má Luděk Sekyra hned několik.

„Určitě je jím podpora Festivalu svobody, který se koná u příležitosti oslav výročí 17. listopadu, či podpora Oxfordské univerzity, která má vazby do Česka sahající až do 14. století. Každý z našich projektů mě nějakým způsobem oslovuje,“ uvádí.

Dlouhodobá spolupráce Luďka Sekyry s Oxfordskou univerzitou vyústila v přejmenování nejstarší profesury filozofie White‘s Professorship of Moral Philosophy, jež je zároveň světově nejvýznamnějším stolcem morální filozofie. Profesura, která byla ustavena v roce 1621 Thomasem Whitem, nese od loňska název Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy. Sekyra Foundation se rozhodla profesuru významně podpořit finančně, celková výše podpory dosáhne 100 milionů korun.

„Snažíme se, aby podpora směrem do zahraničí měla širší dopad i na Česko, aby představitelé, kteří se projektu účastní, přijeli také do Prahy, protože kontakt se světem je zásadní,“ je přesvědčený.

Díky zájmu českého developera o morální a politickou filozofii nadace směřuje finanční prostředky také k podpoře mnoha velkých mezinárodních konferencí, jako byla podpora mezinárodního sympozia věnovaného Ludwigu Wittgensteinovi, které pořádala Vienna Circle Society na Vídeňské univerzitě. Letos v září pak s její pomocí proběhala v Praze konference na téma „Wittgenstein and Philosophy for the 21st Century“.

Značná pozornost je věnována také Knihovně Václava Havla. S tou Luděk Sekyra spolupracoval ještě před založením nadace a nyní například podporuje mezinárodní projekt knihovny s názvem Evropské dialogy Václava Havla. Jeho součástí jsou konference, které se konají v různých evropských městech a probíhá na nich diskuse o tématech určujících směřování současné Evropy s přihlédnutím k odkazu Václava Havla.

Podpora žen a změna klimatu

Nadace nyní zamýšlí pořádat na Harvardově univerzitě Václav Havel Lectures, které by měly být zahájeny na jaře příštího roku.

„Byl bych rád, kdyby přednášky byly zaměřeny na demokracii, podporu odkazu Václava Havla a vůbec všeho, co symbolizoval,“ říká Luděk Sekyra.

Větší pozornosti se také obecně dočká téma genderové vyváženosti. Luděk Sekyra stál u zrodu myšlenky pojmenovat ulice v projektu Smíchov City po významných ženách, mezi nimiž figuruje například americká politička českého původu Madeleine Albrightová, mecenáška a sběratelka umění Meda Mládková, historička a vězněná disidentka Růžena Vacková či jedna z prvních feministek, disidentka Jiřina Šiklová.

„Pojmenovat ulice po významných ženách bylo apelem na genderovou vyváženost a v jistém smyslu i náprava historické křivdy, když si uvědomíme, že v Praze se jmenuje méně než pět procent ulic po ženách. Přestože je ženám a vůbec genderovým otázkám věnováno stále málo prostoru, jejich vliv ve společnosti sílí,“ říká Luděk Sekyra, podle kterého je genderová otázka v centru pozornosti intelektuálních center po celém světě.

Zakládá si i na tom, že ve společnosti Sekyra Group jsou ženy také hojně zastoupeny. „Development je spíše mužská záležitost, ale i u nás máme mnoho žen na významných pozicích, například ve finanční divizi,“ říká.

„Ředitelka Sekyra Foundation je žena. Působila v ní také již zesnulá Jiřina Šiklová, která byla jednou z prvních českých feministek. Naší současnou členkou je například Barbara Havelková, která se dlouhodobě věnuje otázkám genderu a feminismu,“ doplňuje Luděk Sekyra. Vizí nadace je vytvoření platformy, která by se věnovala tématu žen a která by se stala uznávaným diskusním fórem.

Luděk Sekyra se chce také více zaměřit na projekty zabývající se změnou klimatu a ochranou planety. Aktivně v tuto chvíli v rámci nadace vyhledává příležitosti, kam svou pomoc v této oblasti nasměrovat.

„Myslím si, že klíčovou výzvou dneška a tím klíčovým morální apelem je právě změna klimatu. Budeme se této oblasti více věnovat a jako nadace rozvíjet otázku etiky klimatické změny a populační etiky,“ odhaluje.

„Hodnoty, které jsme převzali od předchozích generací, bychom se měli snažit rozvíjet i ve vztahu ke generaci budoucí,“ apeluje Luděk Sekyra.

„Byznys určitě pomáhat má. Život má i jinou dimenzi než podnikatelskou. Vidím kolem sebe mnoho podnikatelů z různých segmentů, kteří se snaží podporovat veřejné projekty s obecnějším společenským přesahem. Z mého hlediska je zásadní kultivace občanské společnosti. To vidím jako největší hodnotu, protože je to základ demokracie,“ říká Luděk Sekyra a dodává: „Když nebude silná občanská společnost, nebudou silné instituce. Můžeme mít ústavu, můžeme mít volby, ale v momentě, kdy instituce přestanou být neutrální nebo začnou být stranicky profilované, ohrožuje to demokracii a kvalitu veřejného života.“

Nadace podpořila vydání knihy Vladař od Machiavelliho v překladu Jana Bíby pod názvem Estetické čtení Vladaře. Machiavelliho Vladař jednou provždy změnil náš způsob uvažování o povaze politiky, ať už na něj nahlížíme z jakýchkoli pozic. Nový český překlad tohoto klasického textu přináší v přítomném svazku také několik do češtiny poprvé převedených kratších textů, které bezprostředně souvisejí s ústředním pojednáním. Doprovodnými texty opatřená a bohatě komentovaná edice zasazuje předkládané spisy do kontextu autorova života a díla, ale i do historického a politického kontextu Evropy přelomu 15. a 16. století, a umožňuje komplexnější porozumění Machiavelliho myšlení.

Knihy představí překladatelé Jan Bíba a Hana Fořtová, diskuzi bude moderovat Milan Znoj.

Knihovna Václava Havla, 17. 10. 2022

Nadace spolu s Centrem pro filozofii, etiku a náboženství, FF UK pořádají přednášku na téma „What, if anything, is wrong with inheritance?“, kterou povede profesor Stefan Gosepath, Freie Universität Berlin.

Abstrakt:

This talk is concerned with the fundamental question of whether it is just that people inherit property. Should a property owner be entitled to transfer that property after their death to a person of their choosing? Is the right to posthumous transfer a part of the right to private property? Gosepath will defend the thesis that the common social practice of inheritance, embodied in law and institutions, is actually pro tanto unjust, since it confers an unjust advantage on the beneficiary. To establish this thesis, Gosepath shall first consider the main arguments against inheritance from a justice perspective, then defend these positions against four of the main normative arguments offered in favour of inheritance: the right to property objection, the gift objection, the value of the family objection, and the double tax objection.

HLAVNÍ BUDOVA FF UK (NÁMĚSTÍ JANA PALACHA), 13. října od 17:00

Dne 28. září 2022 vyšla esej pro Seznam Zprávy od Luďka Sekyry.

Každý válečný konflikt je nutné posuzovat podle skutečných příčin. Pokud se jedná o spravedlivou válku (Ius ad bellum), musí být příčina ospravedlnitelná, příkladem může být osvobozenecká válka, obranná válka či boj proti brutálnímu režimu.

Nespravedlivá válka má důvody složitější, může jít o imperiální útok na národnostní menšinu nebo o snahu o mocenskou hegemonii. V podstatě se ale jedná o morálně neospravedlnitelné důvody. Takovým motivem je ruský nacionální imperialismus, který je podstatou současné agrese vůči Ukrajině. Kromě toho nelze pominout, že ta je vedena ze strany agresora způsobem, jenž nerespektuje uznávaná pravidla pro vedení války (Ius in bello), přenáší její hrůzy záměrně na civilní obyvatelstvo a zároveň porušuje princip proporcionality.

Standardně válka ústí v hledání míru, ten je její hranicí, limitem. Zároveň je nelehké dilema, v jakém okamžiku výhody mírové koexistence převažují nad připraveností k boji, obraně a k oběti. U nespravedlivé války, kdy agresora navíc nelze zcela porazit, je kardinální otázkou, jaká míra „trvající“ nespravedlnosti či územní ztráty je akceptovatelná pro uzavření míru jako předpokladu autonomního rozvoje každého národního společenství.

 Impérium bez sebereflexe

Příčiny současného konfliktu musíme hledat v odvěkých imperiálních ambicích Ruska jako teritoriální mocnosti. Ty plynou z geopolitického nastavení jeho vládců, kdy není dobrým ten, kdo se nesnaží o rozšíření území. Expanzivní velmocenské myšlení je však nezřídka v souzvuku s nekritickou, odevzdanou, ale i frustrovanou mentalitou obyčejných lidí. Podle spisovatele Alexandera Solženicyna tento způsob uvažování vede k tomu, že Rus snese mráz, rány nagajkou, ale nesnese, když se ho nikdo nebojí. Mužik zbičovaný panstvem se doplazí domů a zbije ženu do bezvědomí.

Spisovatelův vlastní životní příběh je svým způsobem fascinující a rozporuplný zároveň, právě proto může být klíčem k pochopení postojů významné části ruských elit. Jeho Souostroví Gulag snad nejpůsobivěji popsalo děsivou realitu sovětského vězeňského systému, stejně tak svým románem Rudé kolo vytvořil mimořádně plastický obraz bolševické revoluce. Byl perzekvován a donucen opustit zemi. Avšak po pádu komunismu a svém návratu do Ruska inspiroval Putina a sdílel s ním ideu Velkoruska, zahrnujícího Bělorusko i Malorusko, tudíž i Ukrajinu. Velkoruská nacionální idea, sen o zvláštním poslání národa, má hluboké kořeny, často s akcentem na roli ortodoxní církve, příznačné jsou v tomto směru názory dalšího literárního velikána Dostojevského. Konečně územní expanze je historickým základem ruské státní doktríny, jež východoslovanské národy považuje za nedílnou součást svého impéria, zcela v duchu výstižného Havlova bonmotu, že Rusko neví, kde začíná a končí.

Limity expanze jsou dvojí, ty vnější, příkladem může být politicko-vojenský odpor Ukrajinců proti agresi, a vnitřní, což je především kolektivní sebereflexe imperiálního národa. Narážíme zde na problém hodnotové transformace ruské společnosti. Pokud můžeme hovořit o interní kritice, nejde o obecnější postoj, ale zpravidla se jedná o individuální, disidentské vystoupení.

V nedohlednu je bolestné sebezpytování západních národů Francouzů, Belgičanů nebo Britů nad vlastní koloniální minulostí. Zpochybňovány jsou zde vžité stereotypy, kulturní vzorce, ale i samotný narativ včetně velkých postav této éry. Jako jiný příklad úspěšného se vyrovnání s temnou epizodou dějin může sloužit poválečně Německo či Japonsko.

Ač toto vše může být pro Rusko inspirativní a robustní sebereflexe vlastních dějin by byla přelomovou událostí, podmínkou skutečné změny, je nerealistické ji v současné době očekávat. Dva ideové pilíře Ruska – národovectví a pravoslaví – jsou pevně ve službách režimu. A je to především ideologie, která více než materiální podmínky je hybatelem ruských dějin. Tím dalším jsou moskevské elity, ne lid. Masaryk, velký znalec ruské společnosti, již před stoletím vypozoroval, že v Rusku vlivem nekritické masy vždy vzniká politická oligarchie, ať carská, či bolševická. Postřehl, že odstranili cara, ne však carismus. Podobně jako se později zbavili komunismu, ale už ne totalitního myšlení.

Konečně kontinuita a expanze autoritářství či brutality není civilizační alternativou k Západu, je to jen další limit ruských imperiálních ambicí.

 Konflikt svobod

Neměl by nám uniknout fakt, že ruská agrese je nejen vojenským a politickým konfliktem, to je jen skořápka, pod níž je skryt hlubší kulturní konflikt. Pronikneme-li do ruských dějin, zjistíme, že země protrpěla několik generací pod tatarskou nadvládou, následně úpěla v carském područí, nikdy neprošla osvícenstvím a posléze čelila komunistické totalitě. Primární zůstává kolektivní identita, identifikace se státem a jeho aparátem. Relativně záhy, už od vlády cara Ivana Hrozného v šestnáctém století a pověstné krutosti jeho všemocných opričníků, se etablovalo výsadní postavení represivních složek státní moci. To se přeneslo do praxe policejních orgánů pozdějších režimů. V další vrstvě těchto tradic pak vidíme kulturu války, smrti, hledání nepřítele, jakož i dominanci útlaku a strachu jako principu negativní jednoty.

Ukrajina s neméně krvavým životopisem byla vystavena složité koexistenci s Ruskou říší, polsko-litevským soustátím i s osmanskými výboji, ale formativní faktory byly odlišné. Kozáctvo a jeho „hetmani“ si vždy ostražitě chránili svou nezávislost, ukrajinské obrození v Haliči v okolí Lvova vstřebávalo osvícenské vlivy v prostředí relativně liberální habsburské monarchie. Projevem náboženské plurality byla řeckokatolická církev na západě a pravoslavná na východě. Jako země na okraji či na pomezí byla více vystavena západním intelektuálním vlivům, včetně individualismu a kritického myšlení. Navzdory ruskému tlaku se tak zformovala moderní ukrajinská identita, která přes občasné výhonky vypjatého nacionalismu stvořila svébytný národ.

Ukrajinská státnost byla vždy křehká a nesamozřejmá pod tlakem z mnoha stran. Dlouho existoval pouze národ bez politické reprezentace. Ukrajinská svoboda znamená autonomii, svobodu od státu; je to nejen sen o odporu proti utlačovatelům, proti původcům stalinského hladomoru, ale i konkrétní impuls a motivace k boji proti dnešním okupantům. Je to obranná svoboda připomínající to, co legendární oxfordský profesor Isaiah Berlin nazýval negativní svobodou, na rozdíl od pozitivní svobody, pro niž stát vytváří předpoklady a prosazuje ji. Ta se naopak vzdáleně blíží ruskému modelu svobody, jenž vyrůstá z totalitního pojetí státu, založeného na principu vše ve státě, nic mimo stát či proti státu. Ten se pak jeví jako jediný zdroj takové „manipulativní“ svobody, která je útočná a eliminuje jakýkoliv alternativní občanský postoj, jakož i autonomii jedince.

Tato dvě pojetí svobody nejsou slučitelná, přičemž jsou jádrem probíhajícího vojenského konfliktu, ač mnohdy zastřeným účelovou rétorikou. Svoboda je vždy substanciální, v morálním i prakticko-politickém ohledu.

 Různé hranice zla

Zlo je součástí lidské přirozenosti. Immanuel Kant dokonce hovoří o „radikální náklonnosti ke zlu“, to je pro něj „neviditelný nepřítel, který se skrývá za rozumem“. V nespravedlivé agresi se manifestuje přítomnost takového zla, nicméně je to pouze možnost, jak naložíme s našimi přirozenými dispozicemi, tak jako se můžeme přiklonit k opaku, k dobrým skutkům.

Problém zla trápil křesťanské myslitele od Augustina a filosofy od Leibnize podnes. Jak je možné, že nekonečně dobrý bůh připouští existenci zla, zněla často otázka. Aby vyniklo dobro, nabízí se odpověď. Hranicemi zla jsou na jedné straně jeho nejhorší projevy jako válečné násilí na civilistech, genocida, etnické čistky, na druhé straně dobro a síla lidského svědomí. Vzhledem k primární lidské touze po uznání od ostatních můžeme hovořit o sociálním původu zla, protože mnozí si jeho konáním chtějí získat obdiv a respekt ostatních. Lék proti takové tendenci se zpravidla hledá v morální komunitě, ať již náboženské, či sekulární, sdílející fundamentální lidské hodnoty na rozdíl od destruktivního zla, jehož je zlovolná ruská agrese příkladem.

Podstatná část zla je způsobena lidmi navzájem. Co však počít, když alternativní morální komunita neexistuje nebo ji lze jen obtížně zformovat či identifikovat, jako je tomu v podmínkách dnešního Ruska. Pak nezbývá než osobní angažovanost včetně mimořádné odvahy projevit svůj názor veřejně, neboť právo na morální postoj si nelze nechat vzít, náleží k elementární výbavě humanity. Bohužel, nezřídka se za něj musí trpět.

Intelektuálově, kteří regionu rozumí, jako Timothy Snyder, Timothy Garton Ash či politický filantrop George Soros, zareagovali velmi jasným odsudkem agrese, varováním před dalšími cíli agresora a výzvou k neomezené podpoře napadané země. V podobném i razantnějším duchu se nesla vyjádření významných postav středoevropského myšlenkového prostoru – Adama Michnika, Tomáše Halíka a mnohých dalších. Konečně i sentiment obyvatel zemí nejen Rusku geograficky blízkých je převážně proukrajinský i díky tomu se Ukrajina může opřít o jednotnou podporu ze strany Evropské unie a Spojených států.

Na druhé straně u řady vlivných postav Západu se projevil odlišný postoj. Nestor levicového diskurzu Noam Chomsky tolik nepřekvapil, když obvinil NATO, že vše vyprovokovalo svými úvahami o přijetí Ukrajiny. O to nečekanější byl obdobný názor či úvahy papeže Františka, i ty prošly určitou genezí, ale prvotní pokus o jistou neutralitu je v jeho případě přinejmenším zarážející. Domnívám se, že nelze zjevnou záminku vydávat za skutečnou příčinu útoku na suverénní stát.

Realista Henry Kissinger by nejraději Rusku ponechal Krym za cenu míru, i jeho názory doznávají vývoje, avšak jasný postoj chybí. Naopak populární kontrarián Jordan B. Peterson agresi začlenil do kontextu americké kulturní války progresivistů s konzervativci, která prý devastuje v důsledku pokrokářských trendů sekularizovaný „patologický“ Západ. Konzervativnímu Rusku přisuzuje důležitou roli při obnově křesťanské religiozity. K tomu lze jen dodat, že ta stěžení kulturní válka je mezi Ruskem a Západem, ten ji vyhrává, a proto chce být Ukrajina jeho součástí. Obrozený marxista Slavoj Žižek zase varuje, že ruský neoimperialismus nahradí neoliberalismus a Ukrajina se stane ekonomickou kolonií Západu, čemuž lze zabránit tím, že se země vydá vlastní cestou, neříká však již jakou. Dokonce Jürgen Habermas, ikonická postava evropského veřejného diskurzu, je iritován radikální podporou Ukrajiny ze strany některých německých politiků a apeluje na střízlivý kompromis s jadernou velmocí. Zde rezonuje iluze o efektivitě pověstné levicové Ostpolitik, zahalená do jeho teorie komunikativního jednání jako preferovaného modelu koexistence.

Pojítkem těchto realistických názorů je do značné míry fakt, že nerozlišují principiální morální postoj a politické řešení, potřebné, leč mnohdy kompromisní, což je nebezpečné, neboť takové směšování ústí v relativizaci základního postoje. Důsledkem toho je polarizace, štěpení, jež může ohrozit stabilitu spravedlivého politického uspořádání v národním i mezinárodním společenství.

Kromě jiného je v pozadí těchto názorů stále vlivná myšlenka moderní analytické filosofie, že realita je hodnotově neutrální, že hodnoty jsou lidské projekce do ní, spravedlnost nebo křivda, pravda či lež jsou v tomto pojetí záležitostí subjektivního postoje. Tento přístup je nutné odmítnout, neboť právě hrůzy války dokazují, že i fakta a pouhé události mají objektivní morální obsah, že zlo a dobro jsou neoddiskutovatelně různé věci, kdy jedna limituje druhou. Ostatně mezní válečné situace jako mučení civilistů naléhavě vybízejí k rozluštění složité filozofické hádanky, jak překlenout konflikt, rozpor, příkop mezi fakty a hodnotami mezi tím, co je a co má být. Mám pocit, že hledání odpovědi na tuto otázku je klíčem k morálnímu pokroku, ke schopnosti podívat se na svět očima toho druhého.

Změna a kontinuita

Ukrajinci projevují hrdinství, což je nezpochybnitelná ctnost a mají nárok na naši všestrannou pomoc, když čelí agresi za příklon k ideji Evropy, občanským právům a respektu k důstojnosti člověka. Za racionální osvícenské dědictví se dnes bojuje a umírá u Chersonu a Charkova, to je nutné vzít v potaz před začátkem každé diskuse o tomto konfliktu, jeho ekonomických dopadech i možném mírovém kompromisu.

Politika představuje moc nebo mocenskou rovnováhu, ale morálka je postoj, nikdy není neutrální. Nelze vyloučit dilemata, ale ruská agrese jistě není dobrem, takže je nasnadě druhá alternativa.

Ta vybízí k volbě jasné pozice. Ostatně etika se primárně snaží o identifikaci principů a zaujímání postojů. Jsem přesvědčen, že stěžejní je princip morální reciprocity, který je předpokladem a zárukou kontinuity hodnotově založené humanity, neboť hodnoty jsou zdrojem přijímaných zásad. Reciprocita znamená, že s ostatními máme jednat tak, jak chceme, aby oni jednali s námi. Morální reciprocita má asymetrickou dimenzi ve formě odpovědnosti vůči těm, kdo nejsou právě schopni recipročního jednání– ti slabší, zranitelní, děti či senioři. Nikdy nevíme, kdy se můžeme v podobné situaci octnout i my. Zvýšená odpovědnost silnějších za slabší by měla být rovněž východiskem vztahů mezi státy. Uplatňovat zde morální hledisko se může zdát idealistické, ale je to podmínka konzistentního postoje při pomoci těm, kdo čelí nezaviněnému příkoří.

Úspěšná obrana či vítězství demokratické Ukrajiny budou symbolické a inspirativní. Nezapomeňme, že demokracie nemusí vždy vyhrávat, již v peloponéské válce podlehly starověké Athény jako kolébka demokracie militaristické monarchii Spartě a skončil tak rozkvět kolébky západní kultury. Ve dvacátém století meziválečnou Evropu zahalila pavučina autoritářství, poválečnou pak v její východní části totalita, jež ji izolovala od svobody železnou oponou. Je dobře, že geopolitický voluntarismus a teritoriální ambice Ruska narážejí na euroatlantickou bezpečnostní architekturu, tragédií Ukrajiny je, že není její součástí.

To mě vede k úvahám o morální struktuře světa založené na principech, svědomí a svobodě, jež jsou součástí jeho hodnotové výbavy, k níž se musíme vracet jako k základu každé rozumné politiky, která je schopná obětovat krátkodobé zájmy dlouhodobým. Dějiny jsou zpravidla kompromisem mezi změnou a kontinuitou, Rusko potřebuje změnu, Ukrajina kontinuitu nastoupené cesty a na té si zaslouží naši podporu.

Luděk Sekyra

Nadace spolu s Centrem pro filosofii, etiku a náboženství uspořádala konferenci Wittgenstein and Philosophy for the 21st Century, která se konala 9. a 10. září 2022.

Hotel Olšanka, Praha, 9. a 10. září, 2022

PRAHA, 25. srpna 2022 – Ulice v nově budované čtvrti Smíchov City, která je největším developerským projektem v novodobých dějinách Prahy, mají nést jména slavných žen, které se ve 20. a 21. století zasloužily o boj proti totalitě. Hlavní kilometrový pěší bulvár bude třídou Madeleine Albrightové, významné americké političky českého původu, která se narodila na Smíchově. Vizí zakladatele společnosti Sekyra Group, která je investorem projektu Smíchov City, je věnovat názvy ulic památce významných žen, neboť v Praze je po ženách pojmenováno méně než pět procent ulic. Tato myšlenka má rovněž podporu městské části Prahy 5, Knihovny Václava Havla a řady významných osobností, jakož i rodiny Madeleine Albrightové. Návrh již schválila Místopisná komise Rady HMP a doporučila ho Radě HMP. 

Sekyra Group od roku 2020 mění bývalé drážní pozemky na Smíchově v novou pražskou čtvrť. Po dokončení celého projektu zde vznikne téměř 400 tisíc metrů čtverečních bytových, administrativních, obchodních a veřejných ploch, které bude spojovat kilometrový pěší bulvár. Návrh na jeho pojmenování a zároveň na pojmenování šesti ulic, dvou parků a školy předložily vedení Prahy 5 Sekyra Foundation a Knihovna Václava Havla s podporou dalších významných osobností, jako jsou například ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, profesor a teolog Tomáš Halík, politik a filozof Daniel Kroupa či filozof a diplomat Martin Palouš. Praha 5 žádost a návrh předala Místopisné komisi Rady HPMP, která jej schválila a doporučila Radě HMP.

„Smíchov City je největší urbanizací v centrální Praze od doby výstavby Vinohrad. Na její podobě se podílí více než třicet tuzemských i zahraničních architektů a jde tak o reprezentativní přehlídku současné architektury. Od počátku jsme kladli primární důraz na veřejný prostor, neboť je tím nejcennějším, co můžeme městu a jeho obyvatelům nabídnout. Zároveň si přejeme, aby každá z našich čtvrtí, které v Praze budujeme, byla výrazem určité symboliky a identity. V projektu Smíchov City chceme připomenout významné ženy, které spojuje celoživotní úsilí o svobodu, demokracii a boj proti totalitě. Měl by to být apel na genderovou vyváženost a v jistém smyslu i náprava historické křivdy, když si uvědomíme, že v Praze se jmenuje méně než pět procent ulic po ženách. V celém svém kontextu půjde především o poctu hrdinným postojům a osudům 20. století,“ přiblížil celý záměr Luděk Sekyra, zakladatel Sekyra Group a Sekyra Foundation a doplnil: „zároveň navrhujeme, aby v jednom z nově vzniklých parků inspirováno londýnským Hyde Parkem vzniklo “nároží řečníků” a stalo se místem veřejných projevů, diskuzí a občanského dialogu.“

Ulice jako připomínky historie

Na stávající ulici Za Ženskými domovy, která lemuje Smíchov City směrem k historickému jádru, naváže převážně síť nových „ženských ulic“. Centrální pěší bulvár se stane třídou Madeleine Albrightové a bude do něj ústit ulice její přítelkyně a sousedky z washingtonského Georgetownu, mecenášky a sběratelky umění Medy Mládkové. Jistým středobodem lokality bude i škola - opět pojmenovaná po Albrightové. S centrální třídou souběžná páteřní ulice pak dostane jméno po jedné z nejstatečnějších českých žen novodobé historie, historičce a vězněné disidentce Růženě Vackové. Dále zde budou například ulice jedné z prvních českých feministek, disidentky Jiřiny Šiklové, malířky Toyen či parky filozofky Hannah Arendtové a Alice a Anny Masarykových.

Ne všechny ulice na Smíchově ale ponesou ženská jména. Ulice, která povede ke škole bude pojmenována například po literátovi Josefu Škvoreckém a bude na ni navazovat budoucí ulice lemující Smíchov City směrem ke smíchovskému nádraží, která by měla nést jméno spisovatele Františka Langera, a to na základě iniciativy Společnosti Františka a Jiřího Langerových a městské části Prahy 5.

Záměr uvítala i starostka Prahy 5 Renáta Zajíčková (ODS) a připomněla význam celého projektu pro tuto městskou část. „Prahu 5 dlouhodobě směrujeme k tomu, aby skutečně byla moderní vizitkou metropole. Dříve ryze průmyslové lokality se daří proměňovat v moderní obytné, administrativní a obchodní zóny. Projekt Smíchov City není výjimkou. Těší mě důraz, který je kladen na veřejný prostor a kvalitní architekturu. Vzniknou zde krásná místa pro setkávání a odpočinek. O to větší radost mám z toho, že navíc celý projekt, který svou rozlohou bude v podstatě novou městskou čtvrtí, ponese vznešenou myšlenku a připomene jak Madeleine Albrightovou, tak další statečné ženy a muže našich nedávných dějin, z nichž většina měla blízký vztah právě ke Smíchovu,“ uvedla Renáta Zajíčková.

V nové čtvrti Smíchov City bude podle předpokladů pracovat a bydlet přes 12 tisíc lidí. První z nich by se do nových domů měli nastěhovat již na přelomu letošního a příštího roku. Celkové náklady projektu byly vyčísleny na více než 20 miliard korun. Smíchov City tvoří dvě části, a to severní a jižní. Ty jsou budovány postupně po několika etapách. Obě části spojí již zmíněný bulvár, který má plnit funkci nejen komunikační osy, ale má být i místem setkávání a občanských aktivit. Bulvár bude lemován zelení. Celkově se v rámci projektu Smíchov City počítá s více než dvěma hektary zelených ploch.

Zachován bude i objekt komunitního centra Radlická kulturní sportovna, kterou vytvořila skupina nadšenců z opuštěného nádražního skladu pro setkávání a kulturu. V jižní části téměř kilometrového pěšího bulváru pak vyroste celá komerční čtvrť včetně kampusu pro Českou spořitelnu. Zásadní modernizací projde i smíchovské nádraží. Projekt Smíchov City inspiruje jak svým komplexním řešením rovnováhy mezi soukromým a veřejným prostorem, tak originálním členěním do jednotlivých domovních bloků ztvárněných různými architekty, což vytváří pocit přirozeně rostlého města a rozbíjí fádní monobloky, v nichž často nachází zalíbení moderní architektura. To vše včetně kultury pěšího bulváru či korza jako středobodu občanského života nastavuje nové standardy rozvoje velkých území a transformace brownfieldů nejen v Praze, ale i v dalších metropolích střední a východní Evropy.

Smíchovská rodačka Madeleine Albrightová

Centrální bulvár v projektu Smíchov City a škola budou pojmenovány po nedávno zesnulé Madeleine Albrightové
(1937–2022), která byla jednou z nejvýznamnějších amerických političek a diplomatek. Narodila se v pražské židovské rodině na Smíchově a do Spojených států amerických emigrovala v roce 1948. Jako historicky první žena zastávala funkci
64. ministryně zahraničí Spojených států amerických ve vládě prezidenta Billa Clintona, ve které sehrála významnou úlohu v rozšiřování Severoatlantické aliance o země bývalého východního bloku. Madeleine Albrightová byla profesorkou v oboru diplomatické praxe na Georgetownské univerzitě a vychovala celou generaci amerických diplomatů. V květnu 2012 jí americký prezident Barack Obama udělil Prezidentskou medaili svobody.

Albrightová byla blízkou přítelkyní, spojenkyní a zahraničněpolitickou mentorkou prezidenta Václava Havla. Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla, který se koncem dubna zúčastnil pohřbu Madeleine Albrightové v USA, projednal a zajistil souhlas rodiny s použitím jména paní Albrightové k pojmenování smíchovského bulváru. „Marie Jana Korbelová, světově známá jako Madeleine Albrightová, se nejen významně zasloužila o svobodu a bezpečnost České republiky a celé Evropy po konci studené války, ale patří také k Praze stejně neodlučně jako Karlův most či Václavské náměstí. Narodila se na Smíchově, prožila zde první měsíce svého života a vždycky se sem vracela jako do svého rodného města. Její kniha Pražská zima je nejen svědectvím o jedné z nejtěžších dob v naší historii, ale také vyznáním lásky k městu, kam se ráda vracela, kde si vytvořila celoživotní přátelství a odkud čerpala látku k přemýšlení o historii i současnosti. Byla na své rodiště stejně pyšná, jako může být Praha na Madeleine Albrightovou. Třída, která se po ní bude jmenovat, bude trvalým vyjádřením vztahu mezi srdcem Evropy a jednou z jeho nejslavnějších rodaček,“ řekl Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla.

Růžena Vacková, historička i účastnice odboje

Další z páteřních ulic Smíchov City ponese jméno Růženy Vackové (1901–1982), jedné z prvních profesorek Univerzity Karlovy, historičky dějin umění, účastnice protinacistického i protikomunistického odboje, politické vězeňkyně a signatářky Charty 77. Podle jejího přítele filozofa a disidenta Daniela Kroupy šlo o „mimořádně statečnou ženu s neochvějnou mravní integritou“. Počátkem roku 1945 byla Růžena Vacková zatčena gestapem a odsouzena k trestu smrti. Vykonání rozsudku zabránilo Květnové povstání. V cele smrti dospěla ke křesťanské víře.

Jako jediná z univerzitních profesorů 25. února 1948 doprovázela studentský protestní pochod na Pražský hrad. Následně vyslovila přání sdílet osud vylučovaných posluchačů za účast na manifestaci a opustila univerzitu. V roce 1951 byla Státní bezpečností zatčena a odsouzena za údajné vyzvědačství a velezradu k 22 letům vězení. Odmítla žádost o milost a ve vězení strávila 16 let. Později se stala signatářkou Charty 77. Navzdory zdravotním obtížím se zúčastnila pohřbu svého přítele Jana Patočky, a to v doprovodu svých posluchačů Daniela Kroupy a Tomáše Halíka.

Další slavné „smíchovské“ osobnosti

„Svou ulici“ bude mít v projektu Smíchov City také přítelkyně Albrightové Meda Mládková (1919–2022), česká sběratelka umění a mecenáška, zakladatelka Nadace Jana a Medy Mládkových a Musea Kampa. Meda Mládková byla též podporovatelkou exilové literatury. Další významnou ženou, po níž bude pojmenována ulice v nové čtvrti, je
Jiřina Šiklová (1935–2021), socioložka, spisovatelka známá angažovaností v genderových studiích a politice, která aktivně bojovala proti komunistickému režimu, za což byla také vězněna. Byla jednou z prvních feministek a rovněž významnou spolupracovnicí Charty 77. Jako první žena usedla ve správní radě nadace Sekyra Foundation. Ze Smíchova pochází i další slavná žena, jejíž jméno se objeví v názvu ulice nové čtvrti, a to malířka Toyen, vlastním jménem
Marie Čermínová (1902–1980). Většinu svého života prožila v Paříži. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti umělecké avantgardy první poloviny 20. století.

Smíchovské ulice spisovatelů

Jednu z výjimek ve jménech ulic představuje ta, která je připomínkou Josefa Škvoreckého (1924–2012), spisovatele, esejisty a překladatele. Spolu s manželkou Zdenou Salivarovou založil v kanadském Torontu exilové nakladatelství ’68 Publishers. To se zařadilo mezi přední československá, nejen exilová nakladatelství. Až do počátku 90. let v něm byli vydáváni čeští exiloví autoři a v Československu zakázaná díla. V roce 1980 byla Josefu Škvoreckému na Oklahomské univerzitě udělena Neustadtská mezinárodní cena za literaturu.

Dalším významným mužem z řad literátů, který by měl být spojen s projektem je František Langer (1888–1965). S tímto návrhem se na Luďka Sekyru obrátila právě Společnost Františka a Jiřího Langerových. „František Langer patřil k nejvýznamnějším osobnostem meziválečného Československa. Lékař, legionář, uznávaný spisovatel a dramatik, za druhé světové války vedl v Londýně lékařskou službu československé armády. Po únoru 1948 jej komunistický režim zařadil mezi nepohodlné představitele Masarykových idejí a vymazal z učebnic literatury. František Langer dožil v okruhu svých přátel a skonal steskem po svobodě a demokracii, zapomenutý veřejností. Obzvláště v dnešní době je potřeba připomínat kladné hrdiny československých dějin, kteří měli být zapomenuti. Proto Nadační fond Františka Langera plně podporuje pojmenování ulice po Františku Langerovi právě na Smíchově, se kterým se navíc pojila jeho velká část života,“ uvedl Petr Dymeš, člen správní rady Společnosti Františka a Jiřího Langerových.

V okolí budovaného Smíchov City prožil František Langer podstatnou část života. Přestože jde o významnou osobnost, doposud v Praze žádná významnější připomínka jeho jména není. Výjimkou je menší park v Praze 10, kam chodíval na procházky se svým přítelem spisovatelem Karlem Čapkem, a busta na domě v Preslově ulici č. 5, ve kterém František Langer žil s manželkou Annou.

Symbolika parků

I když Hannah Arendtová (1906–1975) nemá přímý vztah k České republice, také ji projekt Smíchov City připomene, a sice v rámci pojmenování jednoho z parků. Arendtová byla politickou filozofkou a publicistkou německo-židovského původu. Věnovala se politické teorii a stala se první ženou, která získala plnou profesuru na Princetonské univerzitě. Její kniha Původ totalitarismu je zřejmě nejpronikavější analýzou tohoto fenoménu ve 20. století. Kniha měla výrazný vliv na český intelektuální disent.

Podle filozofa a disidenta Martina Palouše „její interpretace totalitarismu – specifické formy autokracie a elementárního ohrožení lidské svobody, která se objevila ve 20. století a má na svém kontě nejen miliony obětí, ale celé generace lidí nucených žít v nesvobodě a zbavených své elementární lidské důstojnosti – se v období husákovské normalizace stala neodmyslitelnou součástí diskursu české ‚paralelní polis‘ ustavené prohlášením Charty 77. Bezpochyby jí byl inspirován ve svých posledních pracích nejen filozof Jan Patočka, ale i Václav Havel ve svých klíčových esejích z té doby“.

Druhý z parků v projektu Smíchov City bude pojmenován po Anně a Alici Masarykových. Alice (1879–1966) byla dcerou T. G. Masaryka. Byla veřejnou činitelkou, zakladatelkou a první předsedkyní Československého červeného kříže. Celý život bojovala za zlepšení sociální situace a vzdělávání žen. Po komunistickém převratu v Československu a nevyjasněné smrti svého bratra Jana Masaryka odešla koncem roku 1948 do emigrace a od roku 1950 žila v USA. Anna Masaryková (1911–1996), neteř Alice a vnučka TGM, byla českou historičkou umění, výtvarnou kritičkou a dlouholetou pracovnicí Národní galerie v Praze.

Nadace zareagovala na vypuknutí válečného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem, a to podporou Ukrajiny a otevřeným dopisem s nominací ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského na Nobelovu cenu za mír.

Nadace se také ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy rozhodla podpořit ukrajinské vědce a studenty. Z věnovaného daru univerzitě je možno rovněž pokrýt náklady vynaložené na chod studijního programu Východoevropská studia v rámci Ústavu východoevropských studií.

červenec, 2022, Praha

V Rakousku odlili pamětní Zvon #9801 pro Prahu, umístěn bude na Rohanském ostrově

Na Rohanském o ostrově, kde společnost Sekyra Group mění zanedbané území v moderní pražskou čtvrť nazvanou Rohan City, bude umístěn nový zvon o hmotnosti 9801 kilogramů, který po několika měsících příprav odlili ve zvonařské dílně Grassmayr v Innsbrucku. Zvon #9801 a stejnojmenná iniciativa připomínají zvony zrekvírované během druhé světové války. Zvony byly do hamburských válečných továren odváženy z místa na Rohanském ostrově, které bylo označováno jako hřbitov zvonů. Projekt Rohan City na tomto místě počítá s parkem a zvon se tak stane součástí veřejného prostoru.

„Zvon #9801 pro mě symbolizuje nejen burcující hlas svobody a duchovního společenství, ale v sousedství Invalidovny a ve spojení se silným příběhem o rekvizici českých zvonů nacisty i varovné protiválečné memento. Bude autentickým výrazem identity nové čtvrti Rohan City, v níž chceme sdílený veřejný prostor skloubit s pocitem domova. Zvon v kontextu obnoveného vltavského ostrova a vznikající pobřežní promenády bude středobodem genia loci tohoto prostoru. Půjde o symbol připomínající hrůzy války i vzácnost mírového života, kterého si musíme vážit, neboť není samozřejmostí,“ řekl Luděk Sekyra, předseda představenstva společnosti Sekyra Group a jeden z významných dárců, na obnovu zvonů poprvé – před dvěma lety daroval zvon například Českému Krumlovu.

Místo v zeleném srdci Prahy

Zvon #9801 bude darován hl. m. Praze a symbolicky umístěn na Rohanském ostrově, stane se tak nedílnou součástí jeho veřejného prostoru. Jde o lokalitu, která v současné době prochází zásadní proměnou. Na doposud zapomenutém brownfieldu v sousedství historického jádra Prahy staví společnost Sekyra Group nové zelené centrum nazvané Rohan City.

Společnost zde vybuduje převážně bytové, ale i administrativní a obchodní plochy. Dle předpokladů bude v nové městské čtvrti bydlet a pracovat 11 tisíc lidí. Celkové investiční náklady projektu, který výrazně změní tvář metropole, dosáhnou 18 miliard korun. Součástí projektu bude také kilometrová pobřežní promenáda určená pro odpočinek a sport, na níž naváže velkoryse koncipovaný park. Ten bude svojí rozlohou konkurovat Stromovce.

Rohanský ostrov se po proměně bude pyšnit jedinečným geniem loci, a to nejen díky blízkosti řeky, rozsáhlému parku a novému volnočasovému ostrovu, ale také díky nedaleké historické budově Invalidovny, která byla vybudována v 18. století pro válečné invalidy. „Smutným pojítkem Invalidovny s dnešní dobou je fakt, že jen pár set kilometrů od českých hranic opět probíhá válečný konflikt. Zvon #9801 tak bude mementem nebezpečí válek a připomínkou toho, že historie se bohužel může opakovat,“ dodal Sekyra.

Přes 2000 dárců

Hlas mohutného zvonu se ponese nad Prahou již letos v srpnu, tedy 80 let poté, co z pražských Manin odplula poslední loď s rekvírovanými zvony do Hamburku. Aby se tak stalo, byla vyhlášena veřejná sbírka, která je již více než ze dvou třetin naplněná. „Iniciativa Zvon #9801 své poslání plní už několik měsíců. Nejen prací, ale také radostí z toho, že symbolicky vracíme hlas tisícům zvonů, které z českých a moravských zvonic zmizely za druhé světové války. Zvláště mě těší, že tato idea oslovila i širokou veřejnost. Odlití fyzického zvonu je radostnou zprávou pro všechny. Hmatatelným důkazem, že se náš cíl daří,“ říká Ondřej Boháč, předseda spolku Sanctus Castulus, který za projektem stojí.

Částka, která je na úspěšné dokončení projektu potřebná, se nyní odhaduje na 12 milionů korun. Do sbírky přispělo už více než 2 tisíce individuálních dárců. Sumou přesahující dva miliony korun vznik jedinečného zvonu podpořila nově právě společnost Sekyra Group a Sekyra Foundation. Více než polovinu potřebných financí se podařilo vybrat i díky významnému daru od společnosti J&T Real Estate. Velkým partnerem projektu je od začátku Nadace PPF, v čele s členkou správní rady Janou Tomas Sedláčkovou.

Rakouští mistři

Proces výroby zvonů je velmi zdlouhavý a nesnadný. Jen přípravné práce trvaly dva měsíce, během nichž byl z hlíny a vosku nejprve vytvořen tzv. falešný zvon, přesná předloha budoucího zvonu v reálném měřítku. Vrcholem zrození nového zvonu je několik minut samotného odlévání. Deset tun roztavené zvonoviny přesahující teplotu 1000 °C teče z tavící pece do formy uložené v zemi.

Klíčový moment vyžaduje velikou zručnost a soustředění zvonařů. Během lití se forma vystavuje ohromnému tlaku. Aby nepukla, je nutností ji pevně stáhnout ocelovými obručemi a utemovat sto tunami zeminy. Zvonovina, což je specifický druh bronzu, se taví několik hodin, dokud nedosáhne potřebné teploty pro zdařilý odlitek. Doruda roztavená zvonovina pak stéká do zvonové formy uložené v zemi, dokud nepřeteče, aby bylo zajištěno, že skutečně vyplní celou formu. Licí otvor následně zvonařští mistři zasypou dřevěným uhlím, které napomáhá chladnutí.

Odlití zvonu #9801 svěřila iniciativa nejstaršímu zvonařství v Rakousku – dílně Grassmayr z Innsbrucku. Zvon vyrobili bratři Johannes a Peter Grassmayrovi, kteří rodinnou tradici udržují už čtrnáctou generaci. Hmotnost 9801 kilogramů odkazuje na 9801 zvonů zrekvírovaných nacisty z českých a moravských zvonic. I pro takto proslulou dílnu, která ročně odlévá stovky zvonů, je Zvon #9801 mimořádnou událostí.

Dle hmotnosti jde o pátý největší zvon, který za svou historii rod vyrobil. Motiv zničených zvonů se odráží rovněž v reliéfní výzdobě navržené pražskými zvoníky. Plášť je z jedné strany symbolicky poskládán ze střepů zvonů, které byly v roce 1942 odvezeny z pražských Manin. Autoři návrhu Kryštof Čižinský a Jakub Kamínek tímto způsobem propojují ztracené a současné v nový funkční celek.

Co bude dál?

Výroba Zvonu #9801 odlitím nekončí. V tuto chvíli se nechává chladnout. Doba vždy závisí na velikosti zvonů, u těch větších je třeba čekat i několik týdnů. Po vyzdvihnutí z licí jámy a rozbití formy se upravuje povrch. Zvon se „na mokro“ pískuje korundem s vodou, aby se odstranila „špinavá“ barva, kterou zvon získá vlivem pomalého chladnutí. K drhnutí mezi detaily se používají mosazné nebo ocelové kartáče. Z důvodu konzervace před holubím trusem a kyselým ovzduším bývají dnes zvony také před zavěšením pokrývány vrstvou vosku, která je alespoň dočasně chrání.

Vyrobit se musí ještě srdce zvonu. Zhotovuje se ze železa, protože to je o něco měkčí než zvonovina, kterou srdce nesmí při úderech poškodit. Výsledek své několikaměsíční práce pozná zvonař až na samém konci, kdy na zvon zazvoní – a zjistí, zda má očekávaný tón.

Na dosah tak bude dárcům i všem ostatním, kteří si jej budou moct prohlédnout, slyšet jeho tón a zažít zvonění. Půjde o výjimečnou událost, naposledy došlo k umístění obdobně velkého zvonu v Čechách před téměř pěti sty lety, kdy byl zvon Zikmund ulit pro katedrálu sv. Víta. Iniciátoři projektu si přejí, aby Zvon #9801 inspiroval návrat dalších zvonů do věží a zvonic, které od 2. světové války zůstaly prázdné.

Zvon #9801 v číslech

• spodní průměr     258 cm
• výška bez koruny 187 cm
• hmotnost zvonu     9 801 kg
• hmotnost srdce     cca 300 kg
• nárazový tón     f0

________________________________________________________________________

Sanctus Castulus, z. s.
Transparentní účet: 9801198011 / 2010
www.9801.cz

Kolegium / iniciátoři:

Ondřej Boháč, geograf, zvoník

(na iniciativě se podílí svým soukromým zájmem zvoníka, nikoliv z funkce ředitele IPR Praha)

Marek Vocel, producent

Radek Lunga, kampanolog

Josef Pleskot, architekt

Jiří Padevět, spisovatel

Janek Rubeš, dokumentarista

Kryštof Čižinský, zvoník

Jan Lukačevič, kosmický inženýr, zvoník

Štěpán Valenta, zvoník

Tomáš Lapáček, politolog, zvoník

Leoš Válka, galerista
Jana Tomas Sedláčková, manažerka

Jan Mikulka, dokumentarista

Aleš Berný, novinář

Barbora Musilová, designérka

Dárci a partneři:

Nadace PPF

Díky podpoře a aktivnímu zapojení Nadace PPF bylo možné započít realizaci náročného projektu Zvon #9801.

J&T Real Estate

Zásluhou společnosti J&T Real Estate a jejich finanční podpoře bylo možné pokročit v realizaci náročného projektu Zvon #9801.

Sekyra Group

S přispěním společnosti Sekyra Group může být tento unikátní projekt nejen dokončen, ale zvon také nalezne i své nové symbolické místo v srdci Prahy.

Mediální partneři:
Generálním mediálním partnerem projektu Zvon #9801 je Česká televize.
Mediálním partnerem projektu je Český rozhlas Radiožurnál.

Foto zvonu: Martin Špelda

Na webu Seznam Zprávy vyšel článek od člena správní rady Tomáše Halíka. 

Nadace podpořila opětovné vydání knihy A Long Night´s Stories, která byla původně vydána v roce 2018 nakladatelstvím Hlbiny v Bratislavě. Opětovným vydáním v britském nakladatelství by mělo být rozšířeno svědectví a dokumentace o brutalitách komunistického režimu.

Rudolf Dobiáš se narodil do rolnické rodiny 29. září v roce 1934 v Dobrej u Trenčína na Slovensku. V roce 1954 byl obviněný z velezrady a protistátní činnosti a odsouzený na 18 let. Část strávil v nápravných zařízeních – pracovních táborech na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku. V roce 1960 ho propustili na základě amnestie a nastoupil na základní vojenskou službu. Po návratu pracoval jako horník. Po pádu komunismu se stal novinářem – byl redaktorem ve Slovenském denníku. Do roku 2013 působil v časopisu Naše svedectvo. Je autorem několika svědectví o brutalitách komunistického režimu, např. Triedni nepriatelia, Básnici za mrežami.

Na webu FORUM 24 vyšel článek od člena správní rady Martina Palouše.

Odkaz naleznete zde.

Na webu Deníku Referendum vyšel článek od Jiřího Pehe.

Zda naleznete odkaz.

My, níže podepsaní vlastním jménem i jménem institucí, které reprezentujeme, podáváme návrh na udělení letošní Nobelovy ceny míru ukrajinskému prezidentovi, panu Volodymyru Zelenskému, jenž stojí v čele existenčního zápasu Ukrajinců za návrat míru, svobody a spravedlnosti.

V ranních hodinách 24. února roku 2022 překročila ruská vojska hranice Ukrajiny a zahájila invazi proti suverénnímu a svobodnému státu. Navzdory opakovaným varováním o hromadění ruských sil podél ukrajinských hranic si nikdo z nás nepřipouštěl, že k něčemu takovému může dojít v Evropě ve 21. století.

Nejde o lokální konflikt, který se týká „jen“ Ukrajiny. Tato válka se stala symbolem boje za univerzální hodnoty. Ruský prezident Vladimir Putin zpochybnil svým bezprecedentním krokem budoucnost globálního bezpečnostního řádu. „Jestliže zvítězíme, a já jsem si jist, že zvítězíme, bude to vítězství pro celý demokratický svět, bude to vítězství pro svobodu, vítězství světla nad tmou, svobody nad otroctvím," prohlásil Volodymyr Zelenskyj v jednom ze svých projevů.

Jak ukazují zkušenosti z minulosti, obava, že Vladimír Putin bude postupovat podle plánu, jenž známe z dějin Československa, má naprosto reálné kontury. Nejdříve obsadí pohraniční území, pak celou zemi, a pokud se mu demokratický svět nepostaví včas a s dostatečnou razantností, půjde dál. To by bylo povzbuzením pro diktátory a válečné zločince na celém světě.

Svoboda je vzácný a křehký dar. Zároveň to je ale i náročný úkol. Je třeba o ni stále pečovat, chránit ji a rozvíjet. Svým postojem prezident Zelenskyj dokazuje, že si je toho dobře vědom. Ukazuje se, že konflikt svobody s agresivní totalitou, který utvářel dějiny 21. století, je stále živý, a pokud nebudeme hájit hodnoty svobody, lidské důstojnosti a práva na sebeurčení pro národy i jednotlivce, můžeme o toto všechno přijít.

Ruská invaze na Ukrajinu postrádá jakýkoliv důvod, jenž by ji mohl ospravedlnit. Tato válka je z pohledu Ukrajinců ale mnohem více než obranou proti agresorovi. Je zápasem o morální tvář Evropy, je zkouškou statečnosti a solidarity. „Prosím, nemlčte, nepřehlížejte to, co se děje, podporujte Ukrajinu,“ apeluje na svět ukrajinský prezident. Opakovaně naléhavě vyzývá k mírovému řešení konfliktu, které by zabránilo pokračování humanitární katastrofy a dalšímu maření lidských životů.

Ukrajinský prezident měl hned na počátku válečného konfliktu možnost opustit zemi. Nabídku k evakuaci do bezpečí ale odmítl. Zvolil si jinou cestu. Stojí v čele vojenských sil, svým vystupováním dává milionům Ukrajinců pocit, že v těžké době nejsou sami, a také naději, že agresor nemůže zvítězit. Projevil příkladnou odvahu, jež je jednou z nejdůležitějších lidských ctností. Je člověkem, který inspiruje svět svou lidskostí a odhodláním.

Řada významných osobností Vás požádala o prodloužení lhůty pro podání návrhu na udělení Nobelovy ceny míru za rok 2022 i vzhledem k tomu, že se nacházíme v bezprecedentní situaci, kdy hrdinství se rodí každým okamžikem. Domníváme se, že chování a postoje prezidenta Zelenského plně odůvodňují navrhovanou nominaci, a věříme, že náš návrh pozitivně přijmete.

V úctě

prof. Tomáš Halík                               Luděk Sekyra                          Michael Žantovský

prof. Tomáš Halík, profesor Karlovy Univerzity v Praze, nositel Templetonovy ceny, prezident České křesťanské akademie.

Luděk Sekyra, předseda nadace Sekyra Foundation

Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla

Na webu Aktuálně.cz vyšel článek od člena správní rady Martina Palouše.

Odkaz naleznete zde.

Na webu Seznam Zprávy vyšel rozhovor s ředitelem Knihovny Václava Havla Michaelem Žantovským.

Odkaz naleznete na odkazu zde.

Pedagog a filozof Daniel Kroupa ve své glose na webu Seznam Zprávy rozebírá, že pokud Evropa nechce dopadnout jako Ukrajina, musí si uvědomit, že pro své hodnoty je občas potřeba trpět i umírat.

Odkaz na článek naleznete zde.

Analýza k současné situaci od člena naší správní rady, se kterou se ztotožňujeme.

Odkaz na článek zde.

České centrum Mezinárodního PEN klubu připomíná 101. výročí uvedení Čapkovy divadelní hry R.U.R. třídenní akcí v Divadle Archa ve dnech 22. - 24. ledna 2022, kde se uskuteční tři odborné konference a tři divadelní představení R.U.R. v originálním provedení divadelního souboru Buchty a loutky. V pondělí 24. ledna převezme spisovatel Jaroslav Rudiš Cenu Karla Čapka pro rok 2022 pod záštitou ministra kultury ČR Martina Baxy.

Více informací a program naleznete na odkazu zde.

Praha, 22. - 24. ledna 2022

Tomáš Halík byl jmenován čestným profesorem Mezinárodního institutu pro hermeneutiku, který byl před 20 lety založen při Varšavské univerzitě. Jeho posláním je mezinárodní a interdisciplinární spolupráce fenomenologicky orientované hermeneutické filosofie. Mezinárodní komunita profesorů h. c. má za úkol rozvíjet spolupráci mezi filosofií, teologií, literární vědou a dalšími obory.

Dalším oceněním, které Tomáš Halík obdržel jako první zahraniční laureát v Krakově, je prestižní Cena Józefa Tischnera. Cena je pojmenována po polském filosofovi a duchovním otci hnutí Solidarita J. Tischnerovi.

Zpráva polské tiskové agentury:

„Toto jedinečné ocenění je udělováno nepřetržitě od roku 2001 významným intelektuálům, publicistům a sociálním aktivistům. Letošní laureát Tomáš Halík – filosof, teolog a sociolog – byl oceněn v kategorii náboženská a filosofická tvorba, která je pokračováním Tischnerova ‚myšlení hodnot‘, za knihu Čas prázdných kostelů, v níž ukazuje, že doba pandemie nás nutí znovuobjevit křesťanství.“

Zde naleznete velice zajímavý rozhovor s Tomášem Halíkem.

Součástí Středoevropského fóra 2021 byla velmi zajímavá diskuze, které se účastnila slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a teolog Tomáš Halík. Moderoval politolog Jacques Rupnik.

Diskuzi je možno shlédnout zde.

Bratislava, 22. 10. 2021

Oxfordská univerzita ocenila spolupráci s nadací Sekyra Foundation a přejmenuje nejstarší profesuru filosofie

Oxfordská univerzita se rozhodla ocenit dlouhodobou spolupráci s Luďkem Sekyrou a jeho nadací Sekyra Foundation. Nadace, která se v mezinárodním měřítku zaměřuje na podporu filosofie, podpořila nejstarší statutární profesuru filosofie na Oxfordu, White’s Professorship of Moral Philosophy, která je zároveň světově nejvýznamnějším stolcem morální filosofie. Profesura byla ustavena v roce 1621 Thomasem Whitem a po 400 letech bude její nový název znít Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy. Při této příležitosti Oxfordská univerzita uspořádá konferenci předních odborníků věnovanou aktuálním otázkám morální filosofie, zejména pak populační etiky, jejíž další výzkum hodlá Sekyra Foundation podpořit. Včetně přímého nadačního příspěvku na profesuru ve výši 2,8 milionu liber dosáhne celková výše podpory, kterou Sekyra Foundation Oxfordské univerzitě poskytne, částky 100 milionů Kč.

Rektorka univerzity profesorka Louise Richardson k tomu dodává: „V Oxfordu jsme hrdí na dlouholeté vazby mezi našimi filosofy a Prahou, které sahají až do 14. a 15. století, kdy Jan Hus čerpal ze zakázaných děl Johna Wycliffa. Je skvělé, že po 400 letech své existence se profesura přejmenuje na Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy. Jsme panu Luďku Sekyrovi a nadaci Sekyra Foundation za velkorysý dar velmi vděčni.“

Spolupráce s Oxfordskou univerzitou

„Není nic výstižnějšího, co by charakterizovalo tradici a intelektuální excelenci, jež se nám vybaví při vyslovení jména Oxfordská univerzita, než profesura morální filosofie ustavená v roce 1621 Thomasem Whitem, která je nejstarším univerzitním stolcem filosofie. Často přemýšlím, proč se tak zřídka tážeme, jak prožít dobrý život, co znamená morální pokrok, jaká je naše odpovědnost vůči budoucím generacím, proč veřejný prostor není také morálním prostorem nebo jak kontinuitu humanity ovlivňují technologie či planetární změna klimatu. Tyto výzvy, které jsou mimo jiné předmětem mých diskuzí s oxfordskými filosofy, nám pomáhají odkrýt hlubší vrstvy skutečnosti, podstatu života, který žijeme. Těší mě, že jsem mohl k tomuto dialogu přispět,“ říká Luděk Sekyra, předseda správní rady nadace.

Spolupráce s Oxfordskou univerzitou je vyústěním trvalého zájmu zakladatele nadace Luďka Sekyry o morální a politickou filosofii. V minulosti šlo o podporu velkých mezinárodních konferencí o filosofii Ludwiga Wittgensteina, o mezináboženském dialogu či o díle morálního filosofa Dereka Parfita. Významným počinem bylo rovněž vybudování studentského centra Sekyra House na Harris Manchester College a především pak instalace lavičky Václava Havla v univerzitním parku. V neposlední řadě poskytuje nadace také stipendia postgraduálním studentům filosofie a právní teorie, včetně problematiky lidských práv.

„Oxfordská univerzita je pro mne fascinujícím centrem vědění. Umožňuje setkávání studentů a vyučujících, které spojuje opravdové nadšení pro oblast studia, ať už je jakákoliv, a touha po vědění, napříč celým světem. Jde o unikátní prostředí, kde beze zbytku platí akademická svoboda, kde se v opravdu mezinárodní atmosféře střetávají pohledy ovlivněné nejrůznějšími kulturami a propojují se v kultivovaných debatách. Studium na Univerzitě v Oxfordu mi umožnilo zejména potkat řadu vynikajících profesionálů a profesionálek, kteří navzdory svému mladému věku již odvedli kus inspirující práce na poli lidských práv. Získání stipendia od nadace Sekyra Foundation si však vážím také proto, že jde o nadaci, která prosazuje hodnoty, se kterými souzním,“ říká Martina Grochová, studentka oboru lidských práv na Oxfordu, která získala stipendium od nadace Sekyra Foundation.

Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy

Držiteli této nejstarší oxfordské profesury filosofie a světově nejvýznamnějšího stolce morální filosofie byli přední britští filosofové a myslitelé. Mezi prvními jím byl profesor Edward Fulham, kaplan krále Karla II. V 19. století se držitelem profesury stal například Henry Liddell, dlouholetý děkan slavné Christ Church College a také otec dívky, pro niž jeho univerzitní kolega Lewis Caroll napsal Alenku v říši divů. Profesuru získal i jeden z nejvýznamnějších filosofů 19. století Thomas Hill Green. Ve 20. století to pak byly takové osobnosti jako W. D. Ross, H. A. Prichard či hlavní představitel filosofie jazyka J. L. Austin a ve druhé polovině minulého století i klíčové postavy morální filosofie té doby jako R. M. Hare nebo sir Bernard Williams.

Současný držitel tohoto profesorského postu Jeff McMahan komentuje jeho význam slovy: „Po většinu dvacátého a jednadvacátého století byl Oxford nejprestižnějším místem pro studium morální filosofie na světě. Částečně je to dáno tím, že někteří z držitelů White’s Professorship of Moral Philosophy, například sir David Ross, R. M. Hare a sir Bernard Williams, byli v době, kdy tuto profesuru zastávali, všeobecně považováni za nejlepší a nejvýznamnější morální filosofy na světě. Budoucnost profesury ale byla nejistá, protože na rozdíl od většiny ostatních jmenovaných profesur neměla stabilní zdroj financování. Podpora od nadace Sekyra Foundation zaručí, že tato významná, 400 let stará profesura, která se přejmenuje na Sekyra and White’s Professorship, bude zajištěna do budoucna.“   

Oxfordská univerzita je nejen přední světovou vzdělávací institucí, ale i mezinárodně respektovaným centrem rozvoje morální filosofie. Působí zde Uehiro Centre for Practical Ethics, Institute for Ethics in AI nebo Future of Humanity Institute. Jeden z největších morálních filosofů poslední doby Derek Parfit zde rozvinul svou mimořádně vlivnou koncepci morálních postojů vůči budoucím generacím, tak zvanou populační etiku.

„Mimořádně velkorysá dotace nadace Sekyra Foundation má pro studium filosofie na Oxfordské univerzitě nesmírný význam. Je také skvělou poctou hluboce zakořeněné tradici britské filosofie, jejíž vliv byl po staletí patrný daleko za hranicemi britských ostrovů,“ konstatuje publicista Stanley Johnson, bývalý politik, environmentální aktivista a otec současného premiéra.

Oxford a Česko

Historie vztahů mezi Oxfordskou univerzitou a Českem sahá až do 14. století. Intelektuál evropského formátu Vojtěch Raňkův z Ježova byl v polovině 14. století nejen rektorem Sorbonny, ale později byl činný právě i na Oxfordu. Založil nadaci na podporu českých studentů a ti pak přinesli učení oxfordského profesora Johna Wycliffa do Prahy. Na Oxfordu působil i Husův souputník Jeroným Pražský. Viklefovy myšlenky se staly ideovou inspirací husitského hnutí. V 15. století byl Petr Payne, další oxfordský učitel a principál St. Edmund’s Hall, přímým aktérem husitských reformních snah a později i hlavním diplomatem tohoto hnutí.

Je nutné připomenout také studenty medicíny, kterým Oxford umožnil po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 dokončit jejich studium. V 80. letech minulého století založili občansky aktivní oxfordští profesoři Jan Hus Educational Foundation (Vzdělávací nadaci Jana Husa), jejímž prostřednictvím výrazně ideově podpořili tuzemský disent. Řada z nich, například Roger Scruton, Anthony Kenny či Charles Taylor, se aktivně účastnila bytových seminářů a s velkým osobním nasazením dopravovala do země za železnou oponou samizdatovou a zakázanou filosofickou literaturu. V neposlední řadě je třeba upozornit, že tři naši prezidenti, a to T. G. Masaryk, Eduard Beneš a Václav Havel, byli oceněni mimořádnou poctou, čestným doktorátem Oxfordské univerzity. V roce 2016 se tohoto uznání dostalo i filosofovi a teologovi Tomáši Halíkovi, a to za jeho myšlenkové dílo a občanské postoje.

„Oxford, Mekku západní vzdělanosti, jsem poprvé navštívil jako student v srpnu 1968. Snil jsem o tom, že se tam jednou vrátím. Následujícího dne naděje pražského jara skončily pod pásy sovětských tanků. Dvacet let jsem nesměl cestovat na Západ, působil jsem v kulturním disentu. Po pádu komunismu jsem byl pozván přednášet jako ‚senior fellow‘ do Oxfordu, v roce 2014 byla mým jménem pojmenována posluchárna v Sekyra House na Harris Manchester College a v roce 2016 mi byl udělen čestný doktorát Oxfordské univerzity. Oxford se stal domovem mého srdce. Velké sny lidských srdcí se někdy plní, i když jindy a jinak, než jsme čekali,“ vyznává se ze svého emocionálního vztahu k této univerzitě profesor Tomáš Halík.

O Oxfordské univerzitě

Oxfordská univerzita je nejstarší a nejprestižnější univerzitou anglicky mluvícího světa a patří mezi absolutní univerzitní špičku. Podle Times World University Rankings se po šesté za sebou, i pro rok 2022, stala nejlepší univerzitou na světě. Oxford je jednou z nejvýznamnějších britských institucí a sehrál i zásadní roli v dějinách ostrovního národa. Je též globálním symbolem britské vzdělanosti, tolerance, humanity a demokracie.

Na Oxfordu vystudovalo nejméně 47 držitelů Nobelovy ceny, 26 premiérů Spojeného království (včetně posledních premiérů Davida Camerona, Theresy Mayové či Borise Johnsona) a na tři desítky zahraničních prezidentů a premiérů. Rektorkou (vicekancléřkou) univerzity je poprvé v historii žena, profesorka Louise Richardson. Čestnou funkci kancléře zastává lord Chris Patten, bývalý významný politik a poslední britský guvernér Hongkongu.

Univerzitu navštěvuje přibližně 21 000 studentů ze 160 zemí, přičemž 57 z nich je z České republiky.

O nadaci

Nadaci Sekyra Foundation založil český podnikatel Luděk Sekyra na podporu lidských práv, morálního univerzalismu, liberálních hodnot a občanské společnosti. Zaměřuje se také na rozvoj kritického a filosofického myšlení, a to v mezinárodním měřítku. Aktivní je i při podpoře akademických institucí a vzdělávacích projektů, včetně vydávání děl významných myslitelů. Posláním nadace je rovněž usilovat o mezigenerační dialog v kontextu odpovědnosti za budoucnost planety.

Nadace spolupracuje s Harvardovou univerzitou, Oxfordskou univerzitou a Centrem pro filosofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově. Společně s New York Times podporuje Athens Democracy Forum, Českou křesťanskou akademii, Festival svobody, integrační platformu Foyer v bruselské čtvrti Molenbeek, Středoevropské fórum v Bratislavě, polskou liberální platformu Kultura Liberalna a také studenty na zahraničních vysokých školách. Nadace je generálním partnerem Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Dlouhodobě rovněž podporuje Knihovnu Václava Havla a je hlavním partnerem Ceny Václava Havla za lidská práva.

Nedávno nadace podpořila anglický překlad esejů významného českého filosofa Jana Patočky, který vyjde v prestižním britském nakladatelství Bloomsbury. Sekyra Foundation rovněž spolupracuje s řadou prestižních organizací a institucí, jako například Open Society Foundations, ERSTE Foundation nebo National Endowment for the Humanities.

V orgánech nadace působí významné osobnosti veřejného života, jako jsou Tomáš Halík, Daniel Kroupa, Michael Žantovský, Jiří Pehe, Martin Palouš, Jiří Přibáň a donedávna i Jiřina Šiklová. Členy international advisory boardu jsou mimo jiné Mark Thompson, bývalý výkonný ředitel The New York Times a BBC, Mark Malloch-Brown, prezident Open Society Foundations, Michael Rosen, profesor etiky v politice na Harvardově univerzitě, či Jacques Rupnik, francouzsko-český politolog a historik.

Na tomto odkazu sledujte online konferenci Is Procreation Morally Wrong? Is it Obligatory?

Oxford, 21. 10. 2021, od 18:30 hod. 

Nadace podpořila konání konference věnované Johnu Rawlsovi ve spolupráci s univerzitou Notre Dame ve Spojených státech amerických.

Konference je uspořádaná ke 100. výročí narození Johna Rawlse, jednoho z nejvlivnějších politických filosofů 20. století. Zároveň jeho nejdůležitější publikace Teorie spravedlnosti slaví tento rok 50. výročí. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších prací politické filosofie, která zůstává ústředním dílem do současnosti.

Notre Dame, USA, září 2021

Nadace podpořila vydání překladu vybraných filosofických úvah Jana Patočky s názvem Jan Patočka: A Selected Edition. Kniha bude vydána renomovaným nakladatelstvím Bloomsbury na jaře 2022.

Předmluva ke knize

Filosofie, osud a oběť

Není mnoho postav v českých dějinách 20. století, které by se svým významem mohly měřit s filosofem Janem Patočkou. Tato mimořádná osobnost nás oslovuje jak dílem filosofickým, tak postoji mravními. Jeho smrt po mnohahodinovém výslechu na Státní bezpečnosti se stala symbolem zrodu Charty 77, největšího disidentského hnutí, které zásadním způsobem přispělo k pádu komunistického režimu. Odvážný filosof v pokročilém věku se ujal riskantní role prvního mluvčího této platformy s obdivuhodným nasazením, na jehož konci byla oběť nejvyšší. Mravní základy Charty snad nejlépe vystihuje Patočkova slavná myšlenka, že „existuji věci, pro které stojí za to trpět“, a to „jsou ty, pro které stojí za to žít“. V této větě je především skryt důraz na základní lidská práva, na „život v pravdě“, který je jádrem „nepolitické politiky“ vyrůstající z hodnotových kořenů, ze síly svědomí. Tyto myšlenky později nacházíme v koncentrované podobě u Václava Havla, na něhož měl Patočka hluboký vliv.

Český filosof byl v mládí jedním z nejnadanějších žáků moravského rodáka Edmunda Husserla, zakladatele fenomenologie. Ta se stala jeho celoživotním filosofickým východiskem. Ve svém habilitačním spise „Přirozený svět jako filosofický problém“ rozvíjel a prohluboval Husserlův pojem přirozeného či žitého světa (Lebenswelt). Patočka tak jako jeho učitel nebo Kant, Hegel, Heidegger a samozřejmě i Wittgenstein se snažil rozkrýt strukturu světa. Pochopit svět v celku, ne v dualismu přirozeného a vědecky zprostředkovaného matematizovaného světa. Tudy vede cesta k překonání fragmentace, obnově života v celku. Jak aktuální v době sociálních sítí, filtračních bublin, které pomocí algoritmů uzavírají virtuální názorové skupiny. V tomto prostředí zpravidla chybí kritické zrcadlo a polemická argumentace, přičemž důsledkem je fragment, absence reflexe a respektu k jiným úhlům pohledu usměrňujícím naše vlastní postoje.

Filosofie je pro Patočku odvážnou cestou k podstatě, „které naivní život uhýbá“. Vzhledem k tomu, že Patočkovo dílo je primárně ukotveno v kontinentální filosofické tradici, nemusíme souhlasit s jeho přesvědčením, že fenomenologie nejlépe popisuje strukturu našeho světa. Někteří mají blíže k analytické filosofii, k logické formě jako Wittgenstein a Carnap, jiní se hlásí ke Kantovu transcendentálnímu idealismu. Já jsem spíše přesvědčen o primátu morální struktury světa. Nicméně nikdo nemůže Patočkovi upřít myšlenkovou a interpretační originalitu, jeho fenomenologie není pouze existenciální, ale stále zdůrazňuje pochopení druhých, ohled na ně a soužití s nimi.

Udivující je šíře jeho zájmů, které jsou vždy vážné a v mnohém objevné. Je nutné zmínit se o řecké filosofii, literatuře a umění, teorii vzdělání zaměřené na fundamentální dílo krajana a pedagogického génia Jana Amose Komenského a v neposlední řadě i o filosofii dějin.

Ač člověk v jádru filosofický, nepolitický, politické zvraty formovaly jeho osud: traumatizující zážitek z Berlína 30. let, okupace Československa či nástup komunistické moci v roce 1948, po níž musel opustit univerzitu, kam se vrátil na krátkou dobu až v roce 1968 v souvislosti s tzv. Pražským jarem. Následně se jeho veřejné působení omezilo na bytové semináře, formující významným způsobem charakter českého disentu. Vrátil se k řecké filosofii a rozvíjel myšlenky o dějinné úloze obce jako místa „péče o duši“, ta je zdrojem životní jednoty, avšak rodí se v boji, v zápase (polemos).

Mottem jeho přemýšlení v závěru jeho filosofické pouti by mohla být Sokratova teze, že „život, který není vystaven otázkám, nestojí za to žít“ („The unexamined life is not worth living“). Život podle Patočky provází problematizace, otřes a následná „solidarita otřesených“. Trvalá je otázka po smyslu, smysluplnosti, a osudové zkušenosti ho vedly k přesvědčení, že „svět je temný, problematický, že ho nemáme – to znamená ale dostat se do konfliktu a jít na smrt“ viz The Spiritual Person and the Intellectual, below, p. 425). Intelektuální nahlédnutí musí nutně doprovázet nasazení, konkrétní jednání. Kontext těchto úvah objasňuje jeho celoživotní obdiv k muži činu, k prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garriguu Masarykovi, jedinému filosofovi, který založil stát.

Smysl dějin i individuálního života vidí Patočka ve sjednocujícím poselství oběti, která je znamením k odporu pro všechny, kdo váhají, kdo akceptují, přizpůsobují se přesto, že nesouhlasí. Vybízí nás k fundamentální reflexi, k odvaze nebát se pravdy, jež může vyústit v oběť. Většina z nás žije v komfortní zóně, prioritní je ji opustit, což bych nazval „Patočkovým apelem“. Je to výzva k morálnímu postoji, činu, kterým stvrzujeme smysl vlastní existence.

Jeho mnohavrstevný filosofický odkaz otevírá široký prostor pro výklad i polemiku. Připomeňme úvahy o ideji Západu, vyzdvihující přínos tvořivého zápolení českého živlu a kultury se západními vlivy a zdůrazňující, že musíme být „západnější než Západ sám“, což lze vztáhnout na celou střední Evropu, na tento zvláštní meziprostor mezi Západem a Ruskem. Navzdory zdejší mnohdy hlasité kritice Západu, nezřídka souznějící s jeho zdrcující sebekritikou, mám pocit, že lidé žijící v tomto meziprostoru si uvědomují existenci i podstatně horší alternativy, hrozby z Východu.

Neutuchající diskusi vyvolávají i Patočkovy úvahy o univerzálním charakteru evropské kultury, o mravní krizi Evropy, o době poevropské či o nadcivilizaci. Konečně neprávem opomíjené jsou jeho postřehy o svobodě „jako ponechání jsoucna tím, čím jest“, v nichž předznamenává současnou environmentální krizi. Tyto podněty jsou obzvláště důležité pro mezinárodní filosofickou veřejnost, jíž se dostávají do rukou překlady esejů tohoto velkého středoevropského myslitele a tím i to nejlepší z české filosofické tradice, jejíž znalost je zejména v angloamerickém prostředí spíše okrajová.

Jsem nesmírně rád, že naše nadace, která dlouhodobě podporuje filosofii i dílo Jana Patočky a v jejíž radě sedí jeho přímí žáci jako filosofové Daniel Kroupa a Martin Palouš či teolog Tomáš Halík, se mohla podílet na vydání této knihy.

Luděk Sekyra

Nadace podpořila konání mezinárodního sympozia věnovaného Ludwigu Wittgensteinovi. Sympozium je pořádané ve spolupráci s Vienna Circle Society a Institute Vienna Circle na Vídeňské univerzitě.

V roce 2021 bude sté výročí první publikace Wittgensteinovy ​​Logisch-philosophische Abhandlung (1921), která byla o rok později vydána v německo-anglickém vydání jako Tractatus logico-philosophicus. Jedná se o zásadní dílo s globálním vlivem na intelektuální historii a filosofii 20. století až po současnost. V roce 2021 si rovněž připomínáme 70. výročí Wittgensteinovy ​​smrti v roce 1951.

Vídeň, 10. 6.– 12. 6. 2021

Ceny nemovitostí i nájemné jsou dnes tak vysoké, že i pro průměrně vydělávající rodiny jsou často nedostupné. Přitom vlastní bydlení je ideálem (či snem) většiny obyvatel. Bydlení však neznamená mít kde bydlet, ale je to také byznys: a zde se na jednom poli střetávají jednotlivci či rodiny i firmy či bohatí investoři, kteří skupují nemovitosti. Naše debata se bude týkat následujících otázek:

• Jaké jsou kořeny dnešních problémů s dostupným bydlením?
• Jsou nějaké cesty a způsoby, jak současnou situaci řešit?
• Má být řešení ponecháno v soukromých rukou, nebo jde o celospolečenskou záležitost?
• Existuje právo na bydlení? Právo na domov?

Hosty debaty budou:

• Adam Pospíšil, projektový manažer Víc než jen bydlení
• Adam Zábranský, radní HMP
• Leoš Anderle, místopředseda představenstva SekyraGroup
• Jakub Kopecký, architekt

Moderuje: Regina Loukotová, rektorka ARCHIP

Diskusi organizuje Centrum pro filozofii, etiku a náboženství (FF UK), Kampus Hybernská a ARCHIP s.r.o.

Diskuse bude živě přenášena na Facebooku Centra pro filosofii, etiku a náboženství a vysoké školy ARCHIP. záznam bude dostupný na Youtube kanále Centra a webových stránkách.

Nadace podpořila vydání sborníku u příležitosti 90. narozenin Františka Černého. Jedná se o příspěvky jeho přátel, spolupracovníků a osob, s nimiž byl František Černý v kontaktu především v posledních 20 letech. František Černý je germanista, někdejší český velvyslanec v Německu a redaktor zahraničního vysílání ČRo. Spolu s Lenkou Reinerovou založil Pražský literární dům autorů německého jazyka (Prager Literaturhaus deutschsprachiger Autoren), který se zabývá propagací autorů jako Franz Kafka, Lenka Reinerová, R. M. Rilke, Franz Werfel nebo Max Brod, ale také současných tvůrců, jako jsou Libuše Moníková, Jiří Gruša, a nejmladších německy píšících autorů se vztahem k Česku.

Praha, 8. 6. 2021

Text ve sborníku od Luďka Sekyry

Setkání, na které se nezapomíná

Jsou nečekaná setkání, která člověka ovlivní na celý život. Když jsem koncem 80. let působil na právnické fakultě, coby mladý učitel, zabýval jsem se právní filosofií a zejména pojmem právního státu, pojmem „Rechtsstaat“, který se zrodil v německé státovědě 19. století. Němčina byla můj první cizí jazyk a byla mi blízká i vzhledem ke geografickým souvislostem, neboť pocházím z Českého Krumlova. Chtěl jsem si její znalosti ještě více zdokonalit a proto jsem se tehdy přihlásil do jazykového kurzu pro pokročilé na Národní třídě. Byl to legendární kurs, který vedl germanista František Černý. Výklady byly doprovázeny neopakovatelnou noblesou a vtipností, které jsou v mých očích tak charakteristické pro osobnost profesora Černého.

Výuka byla nejenom o zdokonalování konverzačních dovedností a gramatice, ale vzhledem k jeho hlubokým znalostem německé literatury mě nejvíce zaujaly diskuze o velkých postavách německé literatury včetně četby a výkladu jejich textů.

Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v regionu, z něhož pocházel Adalbert Stifter, měl jsem afinitu k rakouské literatuře. Mým oblíbeným románem bylo jeho Pozdní léto i jeho neopakovatelné povídky jako Horský křišťál. K mým oblíbencům pak patřil Josef Roth, se svou Kapucínskou kryptou a zejména Robert Musil, jehož román Muž bez vlastností významně ovlivnil můj intelektuální vývoj. A v neposlední řadě kritická reflexe poválečného Rakouska v knihách Thomase Bernharda.

V této době jsem začínal více číst německou literaturu, přečetl mnohé od bratří Mannů a diskuze mě - začínajícího čtenáře - s literátem na tomto poli tak nesmírně erudovaným jako byl profesor Černý, pro mě byly velmi obohacující. Fascinovala mne mnohoznačná intelektuální konstrukce Doktora Faustuse, jakož i celý myšlenkový svět Thomase Manna. Freska vzestupu a pádu podnikatelské rodiny Buddenbrookových z jeho stejnojmenného románu byla pro mě do určité míry zjevením a často jsem si jednotlivé postavy vybavoval později při mých podnikatelských začátcích a nezřídka si na ně vzpomenu i dnes. Diskuze s profesorem Černým mi umožnily hlubší vhled do psychologie jednotlivých hrdinů i smyslu a poselství těchto děl. V pozdějším životě jsem mnohé z nich použil při konverzacích s významnými představiteli velkých německých či rakouských firem jakož i s lidmi z německojazyčného intelektuálního prostředí a kulturního okruhu. Bylo to pro mě nesmírně cenné a budu za to našemu jubilantovi navždy zavázán.

V období po Sametové revoluci, kdy se profesor Černý stal nepřehlédnutelnou postavou česko-německých vztahů a následně i velvyslancem v Německu, jsem měl možnost se s ním setkat při různých společenských či slavnostních příležitostech, sršel vždy optimismem a byl nápomocen při řešení všech nových výzev a aspektů česko-německé vzájemnosti.

Rád vzpomínám na optimistické a obohacující konverzace v tomto období velké euforie.

V neposlední řadě profesor Černý svou činorodostí přispěl k tomu, že tradice pražské německé literatury je stále živým tématem a spisovatelé jako Franz Kafka, Egon Erwin Kisch či Johannes Urzidil jsou součástí kulturního odkazu obou národů. Jak dobře víme, stál společně s Lenkou Reinerovou u zrodu Pražského literárního domu autorů německého jazyka.

Byl jsem potěšen, že mě oslovil, abych podpořil začátky této dnes již velmi respektované instituce, což jsem s radostí učinil. Rád budu prostřednictví Nadace Sekyra Foundation v podpoře pokračovat a věřím, že činnost literárního domu přispěje k hlubšímu porozumění s Německem, naším osudovým sousedem, o němž řekl Václav Havel, že „je naše inspirace a naše bolest, zdroj mnoha pochopitelných traumat, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme“. Jedním z konkrétních výrazů podpory německojazyčného kulturního odkazu v našich zemích bude v tomto roce i umístění busty Franze Kafky v hotelu Savoy (dříve Krone) ve Špindlerově Mlýně, v němž spisovatel začal psát svůj román Zámek.

V současné době jednáme o akvizici území v širším centru Berlína, a pokud se vše uskuteční, stálo by možná za to aby jedna z nově vzniklých ulic nesla jméno Františka Černého. Co Vy na to?

Luděk Sekyra

František Černý, Luděk Sekyra

Jiřina Šiklová byla v radě Nadace velice aktivní členkou a spolupracovala na řadě nadačních projektů, například na podpoře Československého dokumentačního střediska, magazínu Babylon a na několika publikacích.

Jiřina Šiklová byla nejen jednou z nejaktivnějších osobností tuzemského disentu, ale i iniciátorkou genderových studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Celý život se politicky angažovala a prosazovala důležitost ženských práv. Vzpomínku na ni pro HN napsal její letitý přítel a polistopadový politik Petr Pithart a naleznete ji na odkazu zde. Poslední rozhovor s Jiřinou Šiklovou si můžete přečíst zde.

K uctění památky této mimořádné osobnosti Nadace navrhne, aby se konala každoroční výroční přednáška zaměřená na genderovou problematiku a ženská práva.

Rozloučení s Jiřinou Šiklovou naleznete na odkazu zde a záznam kázání si můžete poslechnout na odkazu zde.

Praha, 22. 5. 2021

Dne  16. května 2021 vyšla esej pro Seznam Zprávy od Luďka Sekyry.

Trvající neshoda se stala převažujícím jevem a politika založená na kompromisu bojuje o přežití. Dialog ve veřejném prostoru pandemie ještě zkomplikovala. Epidemie uzavřela nejen společnost, ale i veřejný prostor, posunula ho do světa digitálních sítí a zvýraznila trendy, které lze vysledovat od počátku internetové revoluce. Zjevná je především fragmentace všudypřítomné parasociální komunikace.

K tomuto trendu logicky přispívá na jedné straně izolující epidemie a na druhé filtrační bubliny, které pomocí algoritmů uzavírají virtuální názorové platformy. Internetové komunikaci tak často chybí kritické zrcadlo, schopnost polemické argumentace a vnější dialog. Důsledkem je fragment, absence života v celku, v reflexi. Pouze respekt k jiným úhlům pohledu totiž tříbí celistvost lidského postoje – jak ostatně věděl i Sokrates, když tvrdil, že život, který není vystaven otázkám, nestojí za to žít.

Covidové restrikce a následná recese vztahů vytvořily „sterilního člověka“, který v zajetí strachu nahradil společnost digitálním kontaktem plným mikroagresí, což přispělo k prohloubení propasti mezi poklidnou hodnotovou politikou a útočným populistickým cynismem.

Pandemie má díky vakcínám epidemiologické řešení, avšak její politické důsledky jsou různorodé a mohou být fatální pro zcela rozdílné subjekty, ať se jedná o popularitu vládních stran či politické ambice sympatických Milionů chvilek. Těm prvním se pandemické kormidlo vymklo z ruky a těm druhým se úspěch z reálného veřejného prostoru nepodařilo zopakovat v tom covidovém. Ač se zpočátku semklo 250 tisíc účastníků letenské demonstrace, nestačilo to následně ani na 50 tisíc podpisů při formování nového subjektu. To ukázalo na nenahraditelnost reálného veřejného prostoru a fyzického kontaktu jako přirozeného základu společné akce tváří v tvář roztříštěnosti internetových komunit. V neposlední řadě občanská neposlušnost, hromadný protest mají v sobě vždy politický prvek a nezřídka zásadně transformují veřejný diskurz i prostor. Takové projevy nesouhlasu byly pandemií vytěsněny.
Český veřejný prostor

Český národ má k politice komplikovaný vztah. Po Bílé hoře se stal národem plebejským, obrozenecké spolky jako Sokol či Hlahol byly převážně nepolitické a čeští poslanci v 19. století často trucovali mimo vídeňský parlament nebo se věnovali přízemní drobečkové politice. Maďaři mezitím prosadili dualizaci monarchie a Poláci vyvolali dvě obdivuhodně odvážná povstání proti carské nadvládě.

Završitel emancipačního hnutí Masaryk byl přesvědčen, že politika je „pouze skromnější částí života duchovního“. Převážně demokraticky naladěný český národ se od svého novodobého zrodu často míjel s účinnou politikou. Nebyli to politici, ale intelektuálové jako Palacký, Masaryk či později Havel, kteří morálně zorientovali národ a dali jeho snahám politický směr. Jejich vnitřními principy byly božnost jako lidství, ideál humanitní, případně svědomí a život v pravdě. V historické paměti národa se tak etablovali jako trvalá elita, na rozdíl od těch momentálních, čistě politických. V jeho povědomí pak politická řešení z přelomových let 1938, 1948, 1968 a pro mnohé i některé stránky polistopadového vývoje mají buď zcela negativní, nebo rozporuplné vyznění. Češi se tak historicky snadno mobilizují proti politice, v oblibě jsou projevy občanské nespokojenosti, shromáždění, sdružení a zejména „nepolitická politika“, ať již ta hodnotová disidentská, či prázdná populistická.

Symbolické je pódium dobových elit na Letné či Václavském náměstí jako vzedmutí národní hrdosti, ne-li sebestřednosti. To se bohužel pravidelně střídá se ztrátou iluzí v realitě všední nepevnosti charakterů, v nedůslednosti a osobní ctižádosti podrývající trvalý úspěch kolektivního úsilí a sjednocujícího politického aktu. V čem tkví příčina? Dle Masaryka je to neschopnost zbavit se strachu z malosti, která „jako hladový červ sedí v samém nitru české duše“. Jan Patočka to přičítá snaze usilovat „malými prostředky o velikost“, jakož i nedostatku „principiálního myšlení“. Ferdinand Peroutka vidí příčinu v konjunkturalismu a historik Jan Tesař pak v divadelním charakteru národa.
A proto ve vztahu k politice převládají pochybnosti, je vnímána jako zdroj selhání. Silná je víra, že ten, kdo stojí mimo ni, může spasit zemi. V této souvislosti je pochopitelné, že jako cesta vedoucí k její obnově se vzývá formativní postavení občanské společnosti symbolizující autenticitu zájmů a hodnot nedeformovaných politikou.

Společnost a instituce

Při absenci důvěry v politiku jako takovou je v českém prostředí náročnější než jinde naplňovat velkou ambici západní filozofie, uvést do souladu řád politický s řádem mravním. Nezastupitelná je jak úloha občanské společnosti, místa, kde se rodí morální osobnosti schopné jednat podle svého přesvědčení, tak role nezávislých demokratických institucí. Liberální ideál neutrálních institucí je o kontinuitě spravedlnosti a hodnot, které reprezentují obecný zájem a oddělují ho od zájmů soukromých či partikulárních. Institucionální páteř politického řádu čelí ohrožení ze dvou stran: od populistů, kteří sledují mocenský záměr, a od skupin s primárně ekonomickým interesem. Chybný design institucí může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Příkladem je zavedení přímé prezidentské volby do zcela nevhodného ústavního rámce a tím vytvoření nového mocenského centra v rozporu s původním záměrem ústavodárce. Jedná se o systémová pochybení, která nahrávají snahám využít přímou či stínovou kontrolu nad orgány státu k osobnímu prospěchu. Zde se zasévá hluboká nedůvěra vůči nim, což zásadně mění vzorce politického chování. Tu umocňuje stav, kdy poslání a vážnost úřadu koliduje s pochybnou hodnotovou výbavou jeho představitelů.

Takové situace koriguje veřejný prostor, v němž se transformuje sociální a morální kapitál občanské společnosti do toho politického. Pokud je společnost sférou reciprocity, morální gravitace a uznání důstojnosti všech členů společenství, zpravidla se vymezuje vůči excesům veřejné moci. Při bolestné absenci sebevědomých liberálních stran se občanská společnost stává neformálním strážcem negativní svobody, svobody od státu, od jeho ingerencí do práv jednotlivce, jakož i obráncem minoritních zájmů proti tyranii mnohdy těsné většiny. Úkol naléhavý při pohledu na nesourodý mocenský mix marketingového novotvaru s tradičními stranami v agonii. Paradoxně na opozičním obzoru vyniká další protestní novotvar, snad konzistentnější, jako opětovný důkaz národní víry v antisystémový protest.

Stíny oligarchizace

Posttotalitní transformace byla většinově vítána. Čas ukázal, že některé nezbytné a dobře míněné kroky vedly k nečekaným důsledkům. Jádrem sociálně-ekonomické přeměny byl privatizační a restituční proces.

Způsob provedení ekonomicky nezbytné privatizace položil základy oligarchizace. Ta je komplexním jevem, nicméně kořeny lze hledat u privatizační „lumpenburžoazie“, řečeno výstižným, ač marxisticky zabarveným termínem Karla Kosíka. Privatizace, na rozdíl od restitucí, postrádala hlubší etický smysl nápravy křivd, a to za současné absence kredibilního právního rámce. Což se negativně otisklo do veřejného obrazu podnikání jako celku.

Oligarchizace není o nerovnosti, která je důsledkem tržních vztahů, tudíž morálkou kapitalismu. Jedná se o stav, kdy každý relevantní hráč bezohledně hájí své ekonomické priority v mocenské sféře, ale nikdo nehájí veřejný prostor, jenž musí patřit všem bez rozdílu, i těm, kdo nic nemají. O zhoubnosti této situace se nemusíme dlouho přesvědčovat a ke slovům francouzského klasika Jeana-Jacquese Rousseaua, že „není nic nebezpečnějšího než vliv soukromých zájmů na veřejné záležitosti“ lze jen dodat, že mohou být i umně zastřené a obtížně rozpoznatelné.
Vedle nepřímého vlivu prostřednictvím spřízněných struktur je tu i přímá cesta, vstup do politiky. Ten dává vyniknout osobnostním rysům účinkujících. Neznamená to, že ten, kdo je schopen efektivně prosazovat privátní zájem, bude dobrým správcem toho společného. Už slavný oxfordský filozof Isaiah Berlin varoval před lidmi, kteří mají ega, ale nemají empatii a nereflektují cizí názor, před působením sociopatů v politice.

Obranou proti různým formám kolonizace veřejného prostoru je jeho emancipace a kultivace především pomocí intelektuálního přediva společnosti, aktivního občanství, kritických médií a transparentních institucí.

Odpovědný prostor

Transfer morálního kapitálu občanské společnosti do té politické předpokládá odpovědný veřejný prostor, kde občanský zájem dostává politický tvar, který umožňuje hledání rozumné dohody. Byla to idea veřejnosti, jež stvořila moderní společnost. Dnes jsme svědky eroze veřejného kolbiště, které opustila racionální argumentace i úsilí o konsenzus; dissensus jako trvající neshoda se stal převažujícím jevem a politika založená na kompromisu bojuje o přežití.

Starou netriviální otázku, jak prožít dobrý život, musíme doplnit otázkou, v čem chceme žít a s kým chceme sdílet pomyslnou agoru. Určitě v prostředí, kde názor je výzvou k dialogu, nikoli k útoku, kde vzájemný respekt je v rovnováze s touhou po moci. Někdo může namítnout, že i zlo je součástí lidské přirozenosti. Ano, vymýtit je neumíme, ale zpravidla je samozáhubné. V „postfaktické době“ čelíme náporu těch, pro něž pravda je vynález lhářů a bezmezná ctižádost zdrojem autoritářských ambicí. Snaha překonat egoismus sounáležitostí krásně zní, ale hůře se uskutečňuje. Zrcadlem je Kantova trefná připomínka, že „z křivého dřeva, z jakého je udělán člověk, nemůže být vytesáno něco zcela rovného“. Vytvořit ze spleti protichůdných zájmů konsenzuální skulpturu je přetěžký úkol. Je to problém hodnotového řádu člověka, morálního příkladu a osobnosti, kterou utváří atmosféra doby, vzdělání, sociální vztahy, i náboženské tradice. Odvážný postoj vždy předpokládá vnitřní svobodu, autonomii, díky níž si můžeme vážit sami sebe.

Epidemický otřes je možná potřebným procitnutím, že život v antropocénu provází rozpor mezi civilizací a přírodou, který je impulzem k hledání nové rovnováhy. Environmentální otázky jsou nejzásadnější výzvou epochy. Při pohledu směrem na Západ se však tuzemská odezva tohoto paradigmatu jeví nevýrazně; je smutné, že v politickém spektru postrádáme silné autentické ekologické hnutí, a tudíž reagujeme až pod vnějším tlakem.

Věřím, že covidová zkušenost vyvolá širokou sebereflexi, neboť se ukázalo, že každá i uzavřená společnost je zranitelná. Nový imperativ by měl znít: nežít po zvířecku okamžikem, ale otevřít se celku světa. Vzácná je schopnost pohledu za horizont, který dává lidskému bytí smysl a veřejnému perspektivu. Vede to k osobnímu poznání, že život spočívá nejen na spirálách moci či přizpůsobivých faktech, ale především na neměřitelných hodnotách jako reciprocita, spravedlnost, ohleduplnost, či odpovědnost za jednání na veřejném fóru. Tím se rodí naděje, že existuje cesta, jak dostat vizi tolerantní a slušné společnosti z říše idejí do reality.

Nadace ve spolupráci s Centrem architektury a městského plánování (CAMP) přináší přednášku s jedním z nejvýznamnějších ekonomů Edwardem Glaeserem.

Prof. Edward Glaeser je uznávaným ekonomem zabývajícím se problematikou města, jenž strávil několik dekád definováním role města v lidských životech. Poznatky shrnuje ve své přelomové knize „Triumph of the City: How Our Greatest Invention Makes Us Richer, Smarter, Greener, Healthier, and Happier“, která zcela mění pohled na města a prosazuje myšlenku, že města podporují silné stránky lidí. Ve své knize Vás Glaeser vezme na světovou tour po městských ekonomikách. Na podzim se autor chystá vydat novou knihu s názvem „Survival of the City: Living and Thriving in an Age of Isolation“. Ta mapuje, jak se města proměnila a dále promění ve vztahu k současné pandemii. Každá krize vždy přinesla posun v kvalitě života. Města nyní stojí na rozcestí, mohou se vrátit tam, kde byla před rokem 2020, nebo udělat krok vpřed. Jak se ale mají změnit a kde se máme poučit? Ptát se bude novinář a šéfredaktor deníku E15 Nikita Poljakov.

Akce probíhá pouze on-line. Stream můžete sledovat zde.

Praha, 21. dubna 2021 od 19:00 hodin.

Praha, 2020

Centrum pro filozofii, etiku a náboženství přináší sérii debat Když ulice dělá politiku, v druhém díle diskutují prof. Pavel Barša (Univerzita Karlova), prof. Jiří Přibáň (Cardiff) a Martin Schmarcz (info.cz) s moderátorem Matejem Cíbikem na téma Legitimita státu v době lidových protestů.

Video můžete zhlédnout zde.

Praha, 2020

Nadace ve spolupráci s New York Times podpořila české vydání magazínu Turning Points 2021. Nadace zajistila licenci magazínu, jehož překlad vyšel jako speciální příloha v Hospodářských novinách.

Magazín Turning Points vychází jednou ročně a jeho autoři jsou intelektuálové a přední experti v různých oborech, kteří sledují hlavní trendy a upozorňují na klíčové okamžiky, které mohou ovlivnit budoucnost.

Speciální příloha byla doplněna o čtyři dodatečné eseje zaměřené na současné dění a střední Evropu od Luďka Sekyry, Václava Štětky, Ivana Krasteva a Karoliny Wigury.

Speciální příloha vyšla v Hospodářských novinách 12. ledna 2021.

Nadace podpořila magazín Turning Points i v roce 2022. Do této přílohy přispěl Luděk Sekyra, Jiří Přibáň a Jakub Jirsa.

Speciální příloha vyšla v Hospodářských novinách 6. ledna 2022.

Centrum pro filozofii, etiku a náboženství přináší sérii debat Když ulice dělá politiku, v prvním díle diskutují Monika Pajerová, Martin M. Šimečka a Mikuláš Minář s moderátorem Matejem Cíbikem o významu, roli a omezeních politických protestů.

Video můžete zhlédnout zde.

Praha, 2020

Dne 19. června 2020 vyšel článek pro Aktuálně.cz od Radka Bartoníčka. 

Předseda Senátu Miloš Vystrčil předal svou první Stříbrnou pamětní medaili předsedy Senátu. Rozhodl se ji udělit socioložce Jiřině Šiklové za její úsilí o záchranu zakázané literatury a o rozvoj občanské společnosti a svobody. Ocenění jí předal na slavnostním večeru ve středu v sale terreně senátní zahrady.

Pro předsedu Senátu Miloše Vystrčila to byla premiéra. Poprvé od letošního února, kdy byl zvolen do čela horní parlamentní komory, využil svého práva udělit Stříbrnou pamětní medaili předsedy Senátu některé z českých osobností. Vystrčil se rozhodl pro socioložku Jiřinu Šiklovou, která z jeho rukou ocenění převzala v den svých pětaosmdesátých narozenin.

"Mám opravdu velikou radost, jsem potěšena," děkovala ve středu večer zástupcům Senátu a řadě svých přátel, kteří přišli do senátní zahrady a připravili jí srdečné uvítání s následným programem. "Za to, že jste pro mě toto uspořádali a že tady potkávám spoustu svých přátel, vám opravdu a opravdu a opravdu, opravdu moc děkuju," opakovala několikrát, čímž rozesmála všechny přítomné.

Ti se usmívali také ve chvíli, kdy vtipkovala o tom, že je trochu indisponovaná, protože má za sebou náročný dlouhý večer, ve kterém se potkala se svými doktorandy. "Přes všechno nadávání se dal život přežít docela dobře. Když jsem to počítala, tak jsem přežila šest až osm státních převratů. Myslím, že to byl docela hezký život," bilancovala.

Šiklová, socioložka, doktorka filozofie a signatářka Charty 77, byla ve svém životě také uklízečkou, vězeňkyní i zakladatelkou a propagátorkou genderových studií. Všechny tyto její životní role připomněla při oceňování Šiklové její kamarádka, bývalá redaktorka Rádia Svobodná Evropa Lída Rakušanová.

"Jiřinu obdivuji už třicet let, její životopis by vystačil na deset životů a každý z nich by byl naplněný až po okraj. Je neuvěřitelné nejen to, co všechno stihla, ale že to dělala naplno. A vždycky to byly věci, které posouvaly společnost tím správným směrem," začala Rakušanová, která připomněla mimo jiné rok 1954, kdy Šiklová vstoupila do komunistické strany, ze které byla vyloučena v roce 1969.

"Když po kultu Stalina vstoupila do komunistické strany,  tak se angažovala v reformním křídle, kde se zrodilo Pražské jaro. Potom v šedesátých letech působila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na které spoluzakládala katedru sociologie," připomněla Rakušanová, podle která měla Šiklová velkou zásluhu na tom, že Rádio Svobodná Evropa mohlo vysílat pořad Literatura bez cenzury i další pořady.

Šiklová totiž patřila k lidem, kteří pomáhali dostávat zakázanou československou literaturu na Západ a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila v roce 1981 rok ve vazbě, protože komunistická Státní bezpečnost jeden z mnoha kamionů, který literaturu převážel, objevila a obvinila ji společně s dalšími lidmi z podvracení republiky.

"Věnovala se tomu nejpodstatnějšímu a zároveň nejvíc riskantnímu - šíření informací. Kdyby nebylo statečných lidí, mezi kterými byla Jiřina Šiklová v přední linii, tak Rádio Svobodná Evropa by nikdy nemělo takový úspěch u posluchačů, jaký mělo," uvedla Rakušanová, která mluvila také o svém obdivu k Šiklové za to, jak se dodnes věnuje tzv. ženské otázce.

Nikdy nezapomenu, že nezaváhala, děkoval Pithart

Tím, kdo předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi navrhl na ocenění Šiklovou, byl předseda zahraničního výboru Senátu Pavel Fischer, který také senátní večer připravoval.

"Požádal jsem místopředsedy Senátu a předsedy výborů, aby mi dali nějaké nominace," vysvětloval Vystrčil, jak přišel na Šiklovou. Když k ní a dalším hostům v senátní zahradě mluvil, postavil svou řeč na nutnosti mluvit pravdu.

"Když vidím lidi, kteří tady jsou, tak cítím určité dojetí, protože jsem si nikdy nemyslel, že k vám budu moci mluvit. Žijeme v takové divné době, protože tady jsou ve velké většině lidé, kteří se v době nesvobody nebáli říkat pravdu. A my pořád ještě žijeme v době svobody a pomalu se bojíme říkat pravdu. Což je docela divné, měli bychom s tím něco udělat," řekl Vystrčil a dodal, že právě přítomní hosté by mohli pomoci s řešením tohoto problému.

Pak už se obrátil k Šiklové a prohlásil, že je dobře, když jako první dává své ocenění někomu, jako je ona. "První medaile z mých rukou bude udělena ženě, která se v době nesvobody nebála říkat pravdu. Vidím to jako výzvu, symboliku, jako něco, co by mělo být vidět a slyšet nejen v Senátu, ale v celé České republice. Pokud nám něco chybí, tak jsou to takové ženy jako Jiřina Šiklová," prohlásil Vystrčil.

Přitom se vrátil k tématu pravdy, když popisoval, jak z české společnosti mizí. "Potřebujeme, aby to přecházelo z generace na generaci. Není možné, aby jedna generace byla statečná a ty další nebyly. Pokud tomu tak je, tak je někde v nás chyba," řekl předseda Senátu.

Jeho ocenění není zdaleka první, které Šiklová obdržela - v roce 1999 obdržela medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku a v roce 1995 získala titul Žena Evropy. "Když je někdo v průseru a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju," řekla o sobě v minulosti.

Do Senátu jí přišel kromě jiných blahopřát také bývalý předseda Senátu Petr Pithart, bývalý senátor Michael Žantovský či historik Vilém Prečan, který spoluzaložil v roce 1986 Československé dokumentační středisko nezávislé literatury a do roku 1994 ho vedl. Všichni tři, stejně jako mnozí další přítomní, znali Šiklovou velmi dobře ještě z dob před listopadem 1989.

"Jiřina ovlivňuje můj život přes 50 let. Těžko někdo kromě mých rodičů a mé ženy tak zasahoval do mého života. Jiřina mě seznámila s několika lidmi, kteří byli do své smrti mými hlavními spolupracovníky. Jiřina uvedla naše děti a tím také vnuky do společnosti moudrosti, což je možná vychovalo víc než my rodiče. A v tom žijí dodnes," děkoval Pithart.

Vzpomínal také na to, jako budoval za dob totality "pašerácký kanál", jenž měl podobu speciálně upravených kamionů, které čtyřikrát až pětkrát ročně přivážely mnoho exilové literatury. Když ale v roce 1977 podepsal Chartu 77, přemýšlel, komu "pašeráckou" práci předá. "Nevěděl jsem komu, protože to byla práce o "držku". Oslovil jsem Jiřinu, která nezaváhala ani vteřinu. A stala se hlavní pašovatelkou až do posledních dnů. To, jak v kritické chvíli nezaváhala, to jí nikdy nezapomenu," řekl Petr Pithart.

Dne 19. června 2020 vyšel článek pro Aktuálně.cz od Martiny Heroldové. 

Autobiografie kněze a filozofa Tomáše Halíka nazvaná To že byl život? získala ve Spojených státech zlatou medaili za nejlepší knihu roku 2019 v oblasti náboženství. Podle Halíka sklidila takový úspěch díky své upřímnosti a sebeironičnosti, ale také proto, že mapuje fungování podzemní církve, které je pro mnohé západní státy nepředstavitelné.

Nejlepší knihy roku v nejrůznějších žánrech každoročně oceňuje americký měsíčník Foreword, který se zaměřuje na literární kritiku. Medaile uděluje porota složená ze čtenářů, knihovníků a knihkupců. Na ocenění českého kněze a filozofa upozornil křesťanský server Christnet.

Kniha s podtitulem Z podzemní církve do labyrintu svobody mapuje Halíkovu cestu k víře a kněžství. Reflektuje jeho dětství, studia na vysoké škole v době pražského jara i atmosféru v podzemní církvi a jeho působení coby tajně vysvěceného kněze, stejně jako dobu porevolučního nadšení a Halíkova setkání s významnými osobnostmi či působení ve studentské farnosti Nejsvětějšího Salvátora.

"Co se týče životopisu, byl jsem opravdu překvapen množstvím pozitivních reakcí od čtenářů z anglicky mluvícího světa a recenzí v časopisech. Jistě velkou roli hrálo to, že doba pronásledování církve a působení kněží 'v podzemí' je něco pro Američany, Kanaďany, Australany, Brity etc. těžko představitelné, sonda do úplně jiného světa," komentuje pro Aktuálně.cz Halík, proč podle něj právě jeho životopisná kniha získává ve světě takové uznání.

"Mnozí na ní oceňovali, že je to jak upřímné, často sebeironické svědectví o vlastní životní cestě a také duchovním zrání, tak zrcadlo proměn společnosti a církve v srdci Evropy v posledním více než půlstoletí. Možná byla pro čtenáře atraktivní i tím, že přináší osobní vzpomínky na řadu osobností z církevního, politického a intelektuálního světa, s nimiž jsem se mohl poznat, jako byli Václav Havel, Jan Pavel II., papež Benedikt, kardinálové Tomášek či König, Roger Schütz a mnozí jiní," říká Halík.

"Jeden čtenář mi řekl: Měl jste zkrátka velké štěstí, že jste byl tolikrát na správném místě ve správném čase. To je asi pravda a jsem za to vděčný. A ještě z jedné věci mám radost: Nedávno mi řekli dva mladí manželé, že se nad tou knihou smířili se svými rodiči, mými vrstevníky - pochopili, v jaké době jejich rodiče žili a čím vším museli projít. To mě vlastně potěšilo ještě mnohem víc než ta mezinárodní uznání knížky," dodává filozof, který je jako jediný Čech držitelem prestižní Templetonovy ceny či Ceny Jana Amose Komenského.

Halíkova autobiografie ve Spojených státech vyšla pod názvem From Underground Church to Freedom a přeložena byla také do polštiny, němčiny, portugalštiny a holandštiny.

Pozitivní ohlasy zaznamenala rovněž v Česku, například renomovaný server iLiteratura.cz o ní hovoří jako o knize, která "přináší prožitek, který v díle českých teologů a duchovních zažijeme jen zřídka", nebo "díle, které přetrvá a inspiruje čtenáře uvnitř církve i mimo ni", bez jakýchkoli výtek.

Nejde o první ocenění Halíkovy tvorby v zahraničí. V roce 2016 získal medaili za nejlepší knihu roku v oblasti filozofie za titul Chci, abys byl.

Další literární dílo plánuje Halík vydat na podzim. Podle jeho slov se bude jednat o kázání z doby koronaviru s názvem Čas prázdných kostelů a vyjde rovněž polsky, německy a portugalsky. Zároveň přispěl do knihy osmi teologů Křesťanství v době korona-krize, která z iniciativy kardinála Kaspera vyjde na podzim v řadě světových jazyků s předmluvou papeže Františka.

Dne 17. června 2020 vyšel článek na Aktuálně.cz od Michala Plzáka.

Dne 2. května 2020 vyšla glosa pro Seznam Zprávy od Jiřího Přibáně.

Dne 29. dubna 2020 vyšla esej pro Seznam Zprávy od Luďka Sekyry.

Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem, varuje ve své eseji pro Seznam Zprávy developer a spolupracovník Oxfordské univerzity Luděk Sekyra.

Světem obchází strašidlo koronaviru. Po století, které vymýtilo nejvíce epidemií v dějinách, přišlo století, které zrodilo globální pandemii. Ani první a zřejmě ani poslední, která z Asie postupně promořila ostatní kontinenty.

Například justiniánský mor, který vypukl v roce 541, zničil ambice na opětovné sjednocení Východořímské říše se západní částí někdejšího impéria, podstatně oslabil její populaci i obranné schopnosti a byl jednou z příčin vzestupu a územní expanze islámu. Opakující se údery choroby změnily 7. století v temný věk.

Černá smrt, šířící se od poloviny 14. století, skosila v Evropě asi třetinu obyvatelstva, způsobila odklon od církve, růst fanatismu a herezí. Kruté pogromy proti Židům jako domnělým viníkům vedly k jejich přesunu na východ Evropy.

Takzvaná asijská cholera od roku 1817 po celé 19. století sužovala Evropu a vyvolala zásadní reformu soužití ve velkých aglomeracích včetně hygienických pravidel, šířky ulic, bytových standardů či distribuce pitné vody.

Konečně španělská chřipka z let 1918–20, jejíž geografický původu je nejistý, mohla zabít až sto milionů převážně mladých lidí. Kromě jiného postihla výrazněji centrální mocnosti jako Rakousko a Německo, čímž přispěla k jejich porážce ve světové válce.

V kontextu tohoto exkurzu jsou symbolická závěrečná slova pozoruhodného díla Alberta Camuse Mor, že bakterie choroby „nikdy úplně nezaniká a nemizí“, ale jen „trpělivě čeká“, až opět přijde její den.

Navzdory tomu, že zmíněné pandemie měly dramatické dopady individuální i sociální, žádná z nich nezměnila lidskou přirozenost. Ta s pokorou i nadějí překonává traumatizující zážitky a s příchodem těch nových je vytěsní z paměti. Ne náhodou se španělská chřipka, doposud nejglobálnější a nejdrtivější, nazývá „zapomenutou“. I to mě naplňuje jistým optimismem a skepsí vůči černým scénářům věštícím, že svět, jak ho známe, se již nikdy nevrátí. Nicméně některé rysy pandemií jsou vždy společné. Dominantním subjektivním pocitem je strach, objektivním důsledkem pak omezení svobody mocenskou autoritou.

Strach a sociální recese

Strach z nákazy je podvědomým strachem ze smrti. Bohatí zpravidla opouštěli města na izolovaná venkovská sídla, chudina tíhla k pověrám a mysticismu. Dle jednoho ze zakladatelů moderní politické filozofie Thomase Hobbese je strach z násilné smrti důvodem k přesunu moci na autoritu a ke vzniku státu, neboť k respektu a k plnění závazků nás přivede strach. V psychologické rovině je každá pandemie epidemií strachu. Nejsobečtější lidský pocit, strach, však může vyvolat i pozitivní emoci.

Dnes a denně jsme svědky obrovské vlny solidarity. Sounáležitost nebo obětavost zdravotníků v nejpostiženějších oblastech mění vzorce našeho chování, které jsou kriticky důležité ke společnému překonání nákazy. Ta je ze své podstaty antisociální – omezuje se fyzický i společenský kontakt, což má fatální důsledky u starších lidí, u nichž má osamění a ztráta kontaktu s blízkými zvlášť negativní vliv na psychiku a průběh onemocnění. To zase nezřídka vede k depresím a růstu počtu sebevražd, tedy k tomu, co Ezra Klein přiléhavě nazval „sociální recesí“, v níž se komunita rozpadá.

Sociální dimenze pandemie je do značné míry v rukou státní autority, která omezuje svobodu, zejména interakci a pohyb osob. Tím atomizuje společnost a vyprazdňuje veřejný prostor. V atmosféře obav o vlastní zdraví je ochota podřídit se zásahům do osobní integrity vyšší, úzkost činí jedince podstatně ovladatelnějším.

Hodnota svobody

Proč je svoboda tak důležitá? Je morálním základem naší existence, přičemž vyrůstá ze tří předpokladů. Ze spontaneity, jež ji osvobozuje od přírodních zákonů, z autonomie, která ji činí závislou výhradně na vlastním rozumu a vůli, a z reciprocity, vzájemnosti, neboť hranicí naší svobody je svoboda druhého.

Dle zřejmě největšího myslitele moderní doby Immanuela Kanta „svoboda je vnitřní podstatou světa“ a „morálka nám jako první odkrývá pojem svobody“. Svoboda není svévole, ale schopnost jednat podle principů, jež mají morální obsah, jako je respekt ke spravedlnosti, důstojnosti a rovnosti ostatních členů společenství.

Navzdory tomu, že jednání podle určitých zásad je vysoký nárok, jsou mezilidské vztahy založeny na něčem, co bych nazval „morální gravitací“. Přitahují nás jak principy imponující nám svou dokonalostí, tak konkrétní postoje, příklady hrdinství či oběti.

Připusťme, že svoboda se nevyčerpává morálním jednáním, které vylučuje neutralitu, žádá odvahu a nasazení, ale že má i jiné možnosti projevu. Nicméně žádoucí je společný jmenovatel. Mám pocit, že tím hodnotově nejbližším je pro nás idea Západu, idea lidských práv, vlády práva, tolerance a kritického myšlení.

Trvalá je výzva filozofa Jana Patočky, že musíme být „západnější než Západ sám“, protože žijeme v ambivalentním meziprostoru. Minulé století nás přivedlo do náruče Východu, ten nás ohrožuje svými výboji, podobně jako nás ohrožuje zrada vlastních elit.

Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem. Ostatně „epi demos“ v řečtině označuje jev, který doléhá na všechen lid. Francouzský filozof Michel Foucault to vystihl ve slavné tezi z díla Dohlížet a trestat, že „epidemie je snem mocných“, protože „umožňuje kontrolovat populaci“. Epidemie je zřejmě největším nepřítelem svobody, neboť je vždy epidemií vychýlení z běžných pravidel, hygienických i sociálních. Zejména v prostředí s neukotvenou liberální tradicí a křehkou strukturou institucí mohou být lákavé pokusy změnit nouzový stav či jeho elementy v trvalou výhodu.

Pendlující populisté

Modelovými reprezentanty středoevropského politického mainstreamu jsou dnes pendlující populisté. Jejich poselstvím je politický cynismus, jízda na momentální náladě, práce s negativní emocí vůči skupinám osob i institucím. Strategie bez principů a skrupulí si libuje v atmosféře strachu, ať již z nákazy nebo virtuálních uprchlíků. Běžné je pendlerství mezi extrémy od proklamovaného liberalismu ke xenofobnímu nacionalismu, od konzervativismu k netoleranci a státoprávnímu nihilismu, od boje proti korupci ke korupci vlastního elektorátu.

Tváří regionu ztělesňovaného touto skupinou mocenských hráčů je Viktor Orbán. Ostatní v čele s Jarosławem Kaczyńským jsou v očích Západu v jeho stínu, spíše imitátoři jednou konzervativnější, podruhé lidovější. Když autenticita postojů chybí, jde pouze o udržení moci. Vypovídající jsou reakce na aktuální situaci: u toho prvního nebývalé posílení vládních pravomocí, u toho druhého pak změna volebních pravidel ve prospěch vlastního prezidentského favorita. Český soud zase označil některé kroky exekutivy za nezákonné. Liberální model má mnohé odstíny, ale vždy musí být ústavním řádem.

Koncentraci politiků tohoto typu nelze přičítat pouze rozvoji sociálních sítí, jako je tomu na Západě. Kořeny jsou hlubší. Maďarský intelektuál István Bibó nazýval politiky střední Evropy meziválečného a těsně poválečného období „falešnými realisty“, kteří zpravidla vytlačili idealisty západního typu. Tito aktéři vyrůstali na vlně lidových bouří existenciálního strachu a politické hysterie a zejména pak přízemního nacionalismu, který od obrození formuloval politické priority těchto zemí často na úkor liberálních snah. Kvůli nim rozjitřená poválečná epocha vyústila v totalitu.

Čerstvý fenomén zapadající do této galerie vystihl sociolog Jurij Levada, když upozornil, že v postsovětské sféře se zrodil „lstivý člověk“ (lukavyj čelověk / wily man), adaptabilní osoba, jež se přizpůsobuje novým poměrům, ale zároveň v nich hledá mezery, které by mohla využít. Nejenže toleruje neférovost a podvodné jednání, ale je jí vlastní parazitující mentalita včetně posedlosti vlivem, a to nejen stínovým.

Tyto formativní zdroje středoevropských politických charakterů posilují eklektické pendlerství – od všeho trochu a každému něco – ale kontrastně i význam principiálních osobností Masarykova typu či přínosů, jako byl ten Havlův. Hlavní proud se stává evolučním prostředím, kde nepřekvapuje obdiv k autoritářským modelům a k jejich disciplinované reakci na epidemii, i když věrohodná fakta spíše neznáme. Stále častější argumentace, že direktivní režimy jsou efektivnější než ty liberální a konsenzuální, však pokulhává. Zejména když je zřejmé, že počáteční cenzura informací vedla k nekontrolovatelnému šíření viru, a ne náhodou se proto hovoří o „čínském Černobylu“.

Samozřejmě že některá opatření se v nedemokratických systémech prosazují efektivněji. O příkazech není diskuse. Konečně výhodou není ani nacionalistický americký prezident, který fakticky rezignoval na širší koordinaci postupu například v rámci G8. Na druhé straně je mnohonásobně těžší uzavřít otevřenou multikulturní metropoli jako New York než třeba provinční Wu-chan. Při veškerém respektu ke konfuciánské etice, která má mnoho paralel s tou aristotelovskou, jež zrodila naši kulturu ctností, není možné učit se stabilizovat společnost tam, kde svoboda, zejména ta negativní, svoboda od státu, není politickou hodnotou.

Epidemie digitální kontroly

Aspektů má epidemie samozřejmě více. Obyvatelé městských aglomerací jsou vystaveni větším rizikům, koncentrace nákazy představuje psychickou i emoční zátěž. Prokazatelná je i souvislost mezi koronavirem a kvalitou životního prostředí; v tom znečištěném se nákaza šíří rychleji. Probuzení Gretou je apel budoucí generace na klimatické priority vyjádřené v Pařížské či Evropské zelené dohodě.

V souvislosti se zvýšenou digitální kontrolou sociální interakce a pohybu ohrožuje epidemie nedotknutelnost osobní sféry. Nenápadné erozi nahrává i personalizovaná online komunikace ve virtuálním veřejném prostoru. Konečně data určená pro boj s koronavirem mohou být využita také pro politický marketing k vlivu na budoucí, možná „distanční“ generaci, pro niž hodnota fyzického kontaktu nebude prioritou, neboť žije v síti.

Filozof Gilles Deleuze již v 90. letech použil prorocký termín „dividuální“, který označuje osobu postrádající individualitu. Lidé se mění v tok informací, v data a přístupové kódy, neboť žijí ve společnosti kontroly či chcete-li v dohledovém kapitalismu (surveillance capitalism), kde se paradoxně zpřítomňuje neviditelná verze Orwellova Velkého bratra. Ti zranitelnější pozvolna ztrácejí obrysy své identity, zbývá závislost řízená někým jiným, případně návyk, že vše musí být dovoleno. Výsledkem už není strach z nákazy, ale strach ze svobody, jež vybízí k odpovědnosti a kritice.

Všichni si přejeme, aby epidemie ustoupila, ať už přirozenou cestou, léčbou, či aplikací vakcíny. Ale musíme být ve střehu, aby neustoupila svoboda založená na autonomii a vysněný návrat k normalitě se nezvrhl v realitu nové normalizace.

Luděk Sekyra

Naarden, 7. února 2020 – Podle dnešního oznámení poroty obdrží Tomáš Halík, filozof a teolog, profesor sociologie na Karlově univerzitě v Praze dne 28. března Cenu J. A. Komenského pro rok 2020. Porota vidí jednasedmdesátiletého Halíka jako jednoho z nejvlivnějších duchovních a nezávislých myslitelů této doby, který slovem a činem naplňuje Komenského myšlenkové dědictví v moderním a podnětném duchu. V roce 2019 získala tuto cenu ředitelka Nadace pro studenty-uprchlíky (Stichting voor Vluchteling-Studenten UAF) Nizozemka s iránskými kořeny Mardjan Seighali. Po předání ceny pronese paní Mpho Tutu van Furth výroční Přednášku k poctě J.A. Komenského s názvem “Preacher, Teacher and Public Speaker”.
Vstupenky do kostela Grote Kerk v Naardenu, kde se předávání ceny a přednáška konají, jsou k dostání prostřednictvím www.comeniusmuseum.nl

Tomáš Halík převezme Cenu J.A. Komenského pro rok 2020 v sobotu 28. března v kostele Grote Kerk v Naardenu. Předseda poroty prof. Dr. Douwe D. Breimer píše: “V letošním roce si připomínáme, že před 350 lety zemřel Jan Amos Komenský. Byl svým původem Čech, a proto nás velmi těší, že jiný Čech, profesor Tomáš Halík z Prahy, obdrží letošní Cenu J.A. Komenského. Je to vynikající vědec a duchovní, který získal světové uznání svým výjimečným životem v různých politických režimech a hlavně svými knihami, které vyšly v mnoha jazycích. Vystupuje do dnešních dnů zcela nezávislým a kritickým způsobem proti bezpráví a omezování svobody a je neochvějným zastáncem solidarity mezi národy světa.”

O Ceně Jana Amose Komenského

Cena J.A. Komenského (niz. Comeniusprijs), kterou tvoří pohár z českého křišťálu a diplom, je udělována letos podeváté. Předcházejícími laureáty byli Robert Dijkgraaf (2012), Paul Schnabel (2013), Louise Fresco (2014), Geert Mak (2015), Herman Van Rompuy (2016), Jonathan Israel (2017), Herman Tjeenk Willink (2018) a Mardjan Seighali (2019). Je to nizozemské ocenění, které se uděluje každoročně během Dne J.A. Komenského (niz. Comeniusdag) v Naardenu. Cena má za cíl poctít osobnost, která se v duchu Komenského myšlení a činnosti výrazným způsobem angažuje ve prospěch výchovy, vzdělání, vědy a kultury při rozvoji mezinárodního společenství.

Předání ceny a přednáška paní Mpho Tutu van Furth

Po předání ceny 28. března přednese paní Mpho Tutu van Furth každoroční Přednášku k poctě J.A. Komenského. Mpho Tutu van Furth se narodila v Jižní Africe, studovala v USA, byla farářkou v Alexandrii (stát Virginia) a v současné době žije v Amsterodamu. Angažuje se v mezinárodním měřítku za ženská práva a za vzdělání pro dívky a mladé ženy.

Kostel Grote Kerk je pro zájemce o slavnostní ceremoniál a přednášku otevřen od 13.30. Vstupenky v ceně 7,50 euro jsou k dostání na webových stránkách Muzea Komenského www.comeniusmuseum.nl.

U příležitosti Dne J.A. Komenského se v sobotu 28. března ve 20. 30 koná v kostele Grote Kerk koncert Hodonínského symfonického orchestru a Smíšeného pěveckého sboru. Vstup volný.

Cenu Karla Čapka uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu od roku 1994, kdy ji poprvé obdrželi Günter Grass a Philip Roth u příležitosti Světového kongresu PEN klubu v Praze. Cena se uděluje každý sudý rok za významný literární počin s přihlédnutím k tomu, zda v souladu s usilováním Karla Čapka laureát i jeho dílo nějak výrazně a srozumitelně přispěli k tomu, aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty nebo aby byly ubráněny. Více zde.

Za fotografie děkujeme PEN klubu a Kateřině Lepič.

Praha, 2020, 2022

Luděk Sekyra

Luděk Sekyra, Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Václav Jamek (laureát Ceny Karla Čapka, 2020)

Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Jaroslav Rudiš (laureát Ceny Karla Čapka, 2022)

Nadace spolu s Centrem pro filozofii, etiku a náboženství, FF UK a Generali Investments pořádají přednášku na téma „The Theology of Liberalism“, kterou povede profesor Harvardovy univerzity Eric Nelson.

Abstrakt:
We think of modern liberalism as the novel product of a world reinvented on a secular basis after 1945. In his lecture, Eric Nelson shows that we could hardly be more wrong. Eric Nelson contends that the tradition of liberal political philosophy founded by John Rawls is, however unwittingly, the product of ancient theological debates about justice and evil. Once we understand this, he suggests, we can recognize the deep incoherence of various forms of liberal political philosophy that have emerged in Rawls’s wake.

Eric Nelson, Matěj Cíbik

HLAVNÍ BUDOVA FF UK (NÁMĚSTÍ JANA PALACHA), 13. února 2020 OD 17:30

Medaili svatého Jiřího udílenou každoročně v Polsku za boj se zlem a vytrvalé konání dobra ve veřejném životě dostal český kněz a filosof Tomáš Halík.

V minulosti tuto cenu obdrželi například Václav Havel, Adam Michnik, polský premiér Tadeusz Mazowiecki, filosof Leszek Kolakowski nebo astronom a jediný polský nositel Tempeltonovy ceny Michal Heller.

Krakov, 23. 11. 2019

Nadace podpořila konferenci „Jan Patočka and the grounds for political action: phenomenology, the arts, and civil society“ pořádnou nadací the Rimbaud and Verlaine Foundation. Konference nabídne prostor k setkání akademiků z oblasti filosofie, literatury, historie a umění s širokou veřejností, která se zajímá o morální odpovědnost a politické dění.  Následný večerní program bude plný poezie, hudby a výtvarného umění.

Konference

Konference se bude zabývat dílem filosofa Jana Patočky k pochopení toho, zda a jak je možné smysluplné politické jednání, přičemž se bude vycházet z Patočkovi fenomenologie, jeho esejů o umění a kultuře, spisů o Evropě a jeho pojetí oběti. Konference je pojata jako aktuální úvod do myšlenek tohoto fascinujícího filosofa a nabídne nové způsoby reflexe naší současné politické krize. Během konference se představí Patočkovi žáci a akademici, kteří byli aktivní v undergroundu bývalého Československa.

Večerní umělecká akce navazuje na konferenci a poskytne příležitost zdůraznit důležitou roli umění a kultury v Patočkově filosofii. Je to také příležitost oslavit některé z velkých umělců, kteří měli na Patočku zvláštní vliv.

Na konferenci zahájí Graham Henderson, podnikatel v oblasti kultury a výkonný ředitel nadace the Rimbaud and Verlaine Foundation, dále vystoupí Erin Plunkett, přednášející na University of Hertfordshire, Francesco Tava, přednášející na UWE Bristol, Ivan Chvatik, ředitel Archivu Jana Patočky, Jan Frei, zástupce ředitele Archivu Jana Patočky, Barbara Day, významná bývalá Oxfordská akadademička, Tim Beasley-Murray přednášející na University College London (UCL), Michaela Belejkaničová, PhD studentka na UCL School of Slavonic and East European Studies (SSEES), Rajendra Chitnis, University College Oxford a Vladimir Urbánek, oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu Akademie věd ČR.

Senate House, Londýn, 8. 11. 2019

Prezident Spolkové republiky Německo Frank-Walter Steinmeier, udělil prof. Dr. Tomáši Halíkovi za zásluhy o česko-německé smíření a dlouholetou angažovanost za spravedlivou občanskou společnost a dialog mezi národy a náboženstvími Kříž za zásluhy 1. třidy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.

Vyznamenání převzal 21. 10. 2019, přesně 41. let poté, kdy byl v Erfurtu, bývalé NDR, vysvěcen tajně na kněze pro působení v podzemní církvi v Československu.

Prof. Halík obdržel již v minulosti (v roce 2012) obdobné vysoké státní vyznamenání od prezidenta Polské republiky, Rytířský kříž řádu za zásluhy Polské republiky za výjimečný přínos k rozvoji polsko-českého kulturního dialogu a spolupráce s katolickými kruhy.

Německo, 21. 10. 2019

Václav Štětka, člen dozorčí rady nadace Sekyra Foundation, obdržel Cenu předsedkyně Grantové agentury ČR za mimořádné výsledky při řešení grantových projektů v oblasti základního výzkumu podporovaných Grantovou agenturou ČR.

Projekt Role sociálních médií v transformaci politické komunikace a občanské participace v České republice, který pod vedením Václava Štětky řešila skupina PolCoRe v letech 2014-2016, komplexním způsobem zmapoval proces adopce sociálních sítí pro volební i mimovolební komunikaci politických stran a individuálních politiků v České republice, a napomohl lepšímu pochopení sílící role, kterou sociální média sehrávají v komunikaci mezi občany a politickými aktéry, a to včetně faktorů, které ovlivňují ochotu uživatelů internetu zapojit se prostřednictvím digitálních technologií do politického procesu. Projekt zachytil rozhodující období nástupu populistických a alternativních stran v českém politickém systému, a přispěl k osvětlení klíčového významu sociálních sítí pro tyto nové politické subjekty a jejich komunikační strategie. Ve vztahu k užívání sociálních sítí pro politickou komunikaci ze strany občanů projekt mimo jiné zjistil, že virtuální a reálné formy participace se navzájem nevylučují, ale spíše podporují, a současně odhalil překvapivě významné rozdíly mezi muži a ženami v intenzitě a charakteru online politické participace. Zpráva byla převzata z webových stránek PolCoRe (Political Communication Research Group).

Reportáž z ČT24 můžete shlédnout zde.

Praha, 1. října 2019

Václav Štětka (druhý zleva)

Debata s Markem Thompsonem, generálním ředitelem The New York Times, na téma žurnalistika a demokracie ve věku polarizace

Žurnalistika i demokracie jsou v přechodném procesu  a mnozí by řekli v krizi. Vzhledem k rostoucí dominanci digitálních platforem bojuje většina profesionálních zpravodajských médií jak o ekonomické přežití, tak o získání důvěry publika. Zároveň je mnoho zemí svědkem vzestupu populismu a rostoucí polarizace, ohrožující samotné základy demokracie. Jak novináři a mediální organizace reagují na tyto výzvy a co mohou udělat pro překlenutí prohlubujících se společenských mezer, kterých populisté často využívají? Jak mohou čelit přílivu dezinformací a „fake news“ a přitom chránit svobodu projevu? Jaké je místo a budoucnost tradičních novinářských norem, jako je objektivita, nestrannost a rovnováha v tzv. věku postpravdy („post-truth“) ve stále více polarizovaném mediálním prostředí?

Panelisté:

• Mark Thompson, CEO The New York Times a bývalý generální ředitel BBC
• Jiří Hošek, novinář, SeznamTV
• Emma Smetana, novinářka a moderátorka DVTV
• Michael Žantovský, diplomat a ředitel Knihovny Václava Havla
• Moderátor: Václav Štětka, sociolog médií, Loughborough University

Videozáznam celé debaty naleznete na odkazu zde. 

Mark Thompson poskytl během své krátké návštěvy několik rozhovorů. Níže naleznete jednotlivé odkazy.

• ČT24
• Český rozhlas
• DVTV
• Respekt (Celý rozhovor je dostupný pouze pro předplatitele.)
• Lidové noviny (Celý rozhovor je dostupný pouze pro předplatitele.)

Za fotografie a video záznam děkujeme Knihovně Václava Havla.

Knihovna Václava Havla, 23. září 2019 od 17:30 hod.

Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson

Mark Thompson

Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson

Václav Štětka, Emma Smetana

Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson

Nadace zahájila spolupráci s organizací Kultura Liberalna, což je polská nevládní organizace a liberální think-tank, jejímž posláním je obnovení liberalismu, posílení pozice právního státu, pluralismu, svobody a důstojnosti každého jednotlivce. Kultura Liberalna je platforma s politicko-kulturním týdeníkem a denním blogem, pořádá akce věnované polské a evropské politice pro širokou veřejnost, dále vydává knihy o liberalismu a demokracii. Vystupuje jako pozorovatel veřejné debaty a věnuje se dokumentaci a analýze radikalizace ve veřejném diskursu.

Nadace podpořila mezinárodní konferenci a seminář „Two Visions of Europe: What Sources of Hope for the Future?” ze série Cracking Borders, Rising Walls Series, na které se scházejí panelisté z řad akademiků a zástupci mezinárodních médií. Snahou je aktivně do diskuse zapojit i širokou veřejnost. Mezi letošní panelisty patří Yascha Mounk z Johns Hopkins University a zástupci významných mezinárodních médií, včetně FAZ, Die Zeit, Der Tagesspiegel, The Spectator, The New York Times a Le Monde.

Za fotografie děkujeme organizaci Kultura Liberalna.

Rafał Trzaskowski (Mayor of Warsaw), Łukasz Pawłowski (Kultura Liberalna)

Karolina Wigura (Kultura Liberalna)

Jarosław Kuisz (Kultura Liberalna), Sylvie Kauffmann (Le Monde), Jakub Patočka (Referendum), Marek A. Cichocki (Collegium Civitas), Francesca Paci (La Stampa), Philipp Fritz (Die Welt)

Karolina Wigura (Kultura Liberalna), Bartosz Węglarczyk (Onet.pl), Yascha Mounk (Johns Hopkins University), Gaspard Koenig (GenerationLibre), Eva Oer (Die Tageszeitung)

Eva Oer

Yascha Mounk

Łukasz Pawłowski (KL), Michał Sutowski (Krytyka Polityczna), Paweł Musiałek (Klub Jagielloński), Tomasz Sawczuk (Kultura Liberalna), Mateusz Luft (Kontakt)

Varšava, 19. 9.–20. 9. 2019

Nadace podpořila překlad vybraných textů Jana Patočky do anglického jazyka a jejich vydání ve spolupráci s nadací The Rimbaud and Verlaine Foundation.

Jan Patočka (1907–1977) byl český filosof a díky svým příspěvkům k fenomenologii a filosofii dějin je považován za jednoho z nejvýznamnějších filosofů 20. století. Studoval v Praze, Paříži, Berlíně a Freiburgu a byl jedním z posledních žáků slavných filosofů Edmunda Husserla a Martina Heideggera.

Nadace The Rimbaud and Verlaine Foundation je jednou z nejvýznamnějších uměleckých organizací ve Velké Británii. Jejím posláním je celková podpora umění, nejen poezie a literatury, ale také klasické hudby, opery, jazzu a rockové hudby, divadla, výtvarného umění a sochařství. Slouží jako platforma pro mnoho současných umělců a producentů, zároveň poskytuje vzdělávací stáže.

The Rimbaud and Verlaine Foundation, Velká Británie, 2019

Nadace navazuje na spolupráci Luďka Sekyry s Knihovnou Václava Havla.

Cílem podpořeného mezinárodního projektu s názvem Evropské dialogy Václava Havla je otevřít a vést diskusi o tématech určujících směřování současné Evropy s přihlédnutím k evropskému duchovnímu odkazu Václava Havla. Setkání probíhají formou konference v různých evropských městech a jsou určené studentům i zájemcům o evropskou problematiku.

Nadace znovu podpořila organizací Kultura Liberalna, což je polská nevládní organizace a liberální think-tank, jejímž posláním je obnovení liberalismu, posílení pozice právního státu, pluralismu, svobody a důstojnosti každého jednotlivce. Kultura Liberalna je platforma s politicko-kulturním týdeníkem a denním blogem, pořádá akce věnované polské a evropské politice pro širokou veřejnost, dále vydává knihy o liberalismu a demokracii. Vystupuje jako pozorovatel veřejné debaty a věnuje se dokumentaci a analýze radikalizace ve veřejném diskursu.

V roce 2023 organizace plánuje zahájit projekt s názvem České filosofické myšlení, který se soustředí na osobnosti a témata jako Jan Amos Komenský a role vzdělání, Jan Patočka a otázka evropské filosofie, Jan Mukařovský a teorie literatury.

Varšava, 2023

Nadace podpořila vydání knihy Vladař od Machiavelliho v překladu Jana Bíby pod názvem Estetické čtení Vladaře. Machiavelliho Vladař jednou provždy změnil náš způsob uvažování o povaze politiky, ať už na něj nahlížíme z jakýchkoli pozic. Nový český překlad tohoto klasického textu přináší v přítomném svazku také několik do češtiny poprvé převedených kratších textů, které bezprostředně souvisejí s ústředním pojednáním. Doprovodnými texty opatřená a bohatě komentovaná edice zasazuje předkládané spisy do kontextu autorova života a díla, ale i do historického a politického kontextu Evropy přelomu 15. a 16. století, a umožňuje komplexnější porozumění Machiavelliho myšlení.

Knihy představí překladatelé Jan Bíba a Hana Fořtová, diskuzi bude moderovat Milan Znoj.

Knihovna Václava Havla, 17. 10. 2022

Nadace spolu s Centrem pro filozofii, etiku a náboženství, FF UK pořádají přednášku na téma „What, if anything, is wrong with inheritance?“, kterou povede profesor Stefan Gosepath, Freie Universität Berlin.

Abstrakt:

This talk is concerned with the fundamental question of whether it is just that people inherit property. Should a property owner be entitled to transfer that property after their death to a person of their choosing? Is the right to posthumous transfer a part of the right to private property? Gosepath will defend the thesis that the common social practice of inheritance, embodied in law and institutions, is actually pro tanto unjust, since it confers an unjust advantage on the beneficiary. To establish this thesis, Gosepath shall first consider the main arguments against inheritance from a justice perspective, then defend these positions against four of the main normative arguments offered in favour of inheritance: the right to property objection, the gift objection, the value of the family objection, and the double tax objection.

HLAVNÍ BUDOVA FF UK (NÁMĚSTÍ JANA PALACHA), 13. října od 17:00

Dne 28. září 2022 vyšla esej pro Seznam Zprávy od Luďka Sekyry.

Každý válečný konflikt je nutné posuzovat podle skutečných příčin. Pokud se jedná o spravedlivou válku (Ius ad bellum), musí být příčina ospravedlnitelná, příkladem může být osvobozenecká válka, obranná válka či boj proti brutálnímu režimu.

Nespravedlivá válka má důvody složitější, může jít o imperiální útok na národnostní menšinu nebo o snahu o mocenskou hegemonii. V podstatě se ale jedná o morálně neospravedlnitelné důvody. Takovým motivem je ruský nacionální imperialismus, který je podstatou současné agrese vůči Ukrajině. Kromě toho nelze pominout, že ta je vedena ze strany agresora způsobem, jenž nerespektuje uznávaná pravidla pro vedení války (Ius in bello), přenáší její hrůzy záměrně na civilní obyvatelstvo a zároveň porušuje princip proporcionality.

Standardně válka ústí v hledání míru, ten je její hranicí, limitem. Zároveň je nelehké dilema, v jakém okamžiku výhody mírové koexistence převažují nad připraveností k boji, obraně a k oběti. U nespravedlivé války, kdy agresora navíc nelze zcela porazit, je kardinální otázkou, jaká míra „trvající“ nespravedlnosti či územní ztráty je akceptovatelná pro uzavření míru jako předpokladu autonomního rozvoje každého národního společenství.

 Impérium bez sebereflexe

Příčiny současného konfliktu musíme hledat v odvěkých imperiálních ambicích Ruska jako teritoriální mocnosti. Ty plynou z geopolitického nastavení jeho vládců, kdy není dobrým ten, kdo se nesnaží o rozšíření území. Expanzivní velmocenské myšlení je však nezřídka v souzvuku s nekritickou, odevzdanou, ale i frustrovanou mentalitou obyčejných lidí. Podle spisovatele Alexandera Solženicyna tento způsob uvažování vede k tomu, že Rus snese mráz, rány nagajkou, ale nesnese, když se ho nikdo nebojí. Mužik zbičovaný panstvem se doplazí domů a zbije ženu do bezvědomí.

Spisovatelův vlastní životní příběh je svým způsobem fascinující a rozporuplný zároveň, právě proto může být klíčem k pochopení postojů významné části ruských elit. Jeho Souostroví Gulag snad nejpůsobivěji popsalo děsivou realitu sovětského vězeňského systému, stejně tak svým románem Rudé kolo vytvořil mimořádně plastický obraz bolševické revoluce. Byl perzekvován a donucen opustit zemi. Avšak po pádu komunismu a svém návratu do Ruska inspiroval Putina a sdílel s ním ideu Velkoruska, zahrnujícího Bělorusko i Malorusko, tudíž i Ukrajinu. Velkoruská nacionální idea, sen o zvláštním poslání národa, má hluboké kořeny, často s akcentem na roli ortodoxní církve, příznačné jsou v tomto směru názory dalšího literárního velikána Dostojevského. Konečně územní expanze je historickým základem ruské státní doktríny, jež východoslovanské národy považuje za nedílnou součást svého impéria, zcela v duchu výstižného Havlova bonmotu, že Rusko neví, kde začíná a končí.

Limity expanze jsou dvojí, ty vnější, příkladem může být politicko-vojenský odpor Ukrajinců proti agresi, a vnitřní, což je především kolektivní sebereflexe imperiálního národa. Narážíme zde na problém hodnotové transformace ruské společnosti. Pokud můžeme hovořit o interní kritice, nejde o obecnější postoj, ale zpravidla se jedná o individuální, disidentské vystoupení.

V nedohlednu je bolestné sebezpytování západních národů Francouzů, Belgičanů nebo Britů nad vlastní koloniální minulostí. Zpochybňovány jsou zde vžité stereotypy, kulturní vzorce, ale i samotný narativ včetně velkých postav této éry. Jako jiný příklad úspěšného se vyrovnání s temnou epizodou dějin může sloužit poválečně Německo či Japonsko.

Ač toto vše může být pro Rusko inspirativní a robustní sebereflexe vlastních dějin by byla přelomovou událostí, podmínkou skutečné změny, je nerealistické ji v současné době očekávat. Dva ideové pilíře Ruska – národovectví a pravoslaví – jsou pevně ve službách režimu. A je to především ideologie, která více než materiální podmínky je hybatelem ruských dějin. Tím dalším jsou moskevské elity, ne lid. Masaryk, velký znalec ruské společnosti, již před stoletím vypozoroval, že v Rusku vlivem nekritické masy vždy vzniká politická oligarchie, ať carská, či bolševická. Postřehl, že odstranili cara, ne však carismus. Podobně jako se později zbavili komunismu, ale už ne totalitního myšlení.

Konečně kontinuita a expanze autoritářství či brutality není civilizační alternativou k Západu, je to jen další limit ruských imperiálních ambicí.

 Konflikt svobod

Neměl by nám uniknout fakt, že ruská agrese je nejen vojenským a politickým konfliktem, to je jen skořápka, pod níž je skryt hlubší kulturní konflikt. Pronikneme-li do ruských dějin, zjistíme, že země protrpěla několik generací pod tatarskou nadvládou, následně úpěla v carském područí, nikdy neprošla osvícenstvím a posléze čelila komunistické totalitě. Primární zůstává kolektivní identita, identifikace se státem a jeho aparátem. Relativně záhy, už od vlády cara Ivana Hrozného v šestnáctém století a pověstné krutosti jeho všemocných opričníků, se etablovalo výsadní postavení represivních složek státní moci. To se přeneslo do praxe policejních orgánů pozdějších režimů. V další vrstvě těchto tradic pak vidíme kulturu války, smrti, hledání nepřítele, jakož i dominanci útlaku a strachu jako principu negativní jednoty.

Ukrajina s neméně krvavým životopisem byla vystavena složité koexistenci s Ruskou říší, polsko-litevským soustátím i s osmanskými výboji, ale formativní faktory byly odlišné. Kozáctvo a jeho „hetmani“ si vždy ostražitě chránili svou nezávislost, ukrajinské obrození v Haliči v okolí Lvova vstřebávalo osvícenské vlivy v prostředí relativně liberální habsburské monarchie. Projevem náboženské plurality byla řeckokatolická církev na západě a pravoslavná na východě. Jako země na okraji či na pomezí byla více vystavena západním intelektuálním vlivům, včetně individualismu a kritického myšlení. Navzdory ruskému tlaku se tak zformovala moderní ukrajinská identita, která přes občasné výhonky vypjatého nacionalismu stvořila svébytný národ.

Ukrajinská státnost byla vždy křehká a nesamozřejmá pod tlakem z mnoha stran. Dlouho existoval pouze národ bez politické reprezentace. Ukrajinská svoboda znamená autonomii, svobodu od státu; je to nejen sen o odporu proti utlačovatelům, proti původcům stalinského hladomoru, ale i konkrétní impuls a motivace k boji proti dnešním okupantům. Je to obranná svoboda připomínající to, co legendární oxfordský profesor Isaiah Berlin nazýval negativní svobodou, na rozdíl od pozitivní svobody, pro niž stát vytváří předpoklady a prosazuje ji. Ta se naopak vzdáleně blíží ruskému modelu svobody, jenž vyrůstá z totalitního pojetí státu, založeného na principu vše ve státě, nic mimo stát či proti státu. Ten se pak jeví jako jediný zdroj takové „manipulativní“ svobody, která je útočná a eliminuje jakýkoliv alternativní občanský postoj, jakož i autonomii jedince.

Tato dvě pojetí svobody nejsou slučitelná, přičemž jsou jádrem probíhajícího vojenského konfliktu, ač mnohdy zastřeným účelovou rétorikou. Svoboda je vždy substanciální, v morálním i prakticko-politickém ohledu.

 Různé hranice zla

Zlo je součástí lidské přirozenosti. Immanuel Kant dokonce hovoří o „radikální náklonnosti ke zlu“, to je pro něj „neviditelný nepřítel, který se skrývá za rozumem“. V nespravedlivé agresi se manifestuje přítomnost takového zla, nicméně je to pouze možnost, jak naložíme s našimi přirozenými dispozicemi, tak jako se můžeme přiklonit k opaku, k dobrým skutkům.

Problém zla trápil křesťanské myslitele od Augustina a filosofy od Leibnize podnes. Jak je možné, že nekonečně dobrý bůh připouští existenci zla, zněla často otázka. Aby vyniklo dobro, nabízí se odpověď. Hranicemi zla jsou na jedné straně jeho nejhorší projevy jako válečné násilí na civilistech, genocida, etnické čistky, na druhé straně dobro a síla lidského svědomí. Vzhledem k primární lidské touze po uznání od ostatních můžeme hovořit o sociálním původu zla, protože mnozí si jeho konáním chtějí získat obdiv a respekt ostatních. Lék proti takové tendenci se zpravidla hledá v morální komunitě, ať již náboženské, či sekulární, sdílející fundamentální lidské hodnoty na rozdíl od destruktivního zla, jehož je zlovolná ruská agrese příkladem.

Podstatná část zla je způsobena lidmi navzájem. Co však počít, když alternativní morální komunita neexistuje nebo ji lze jen obtížně zformovat či identifikovat, jako je tomu v podmínkách dnešního Ruska. Pak nezbývá než osobní angažovanost včetně mimořádné odvahy projevit svůj názor veřejně, neboť právo na morální postoj si nelze nechat vzít, náleží k elementární výbavě humanity. Bohužel, nezřídka se za něj musí trpět.

Intelektuálově, kteří regionu rozumí, jako Timothy Snyder, Timothy Garton Ash či politický filantrop George Soros, zareagovali velmi jasným odsudkem agrese, varováním před dalšími cíli agresora a výzvou k neomezené podpoře napadané země. V podobném i razantnějším duchu se nesla vyjádření významných postav středoevropského myšlenkového prostoru – Adama Michnika, Tomáše Halíka a mnohých dalších. Konečně i sentiment obyvatel zemí nejen Rusku geograficky blízkých je převážně proukrajinský i díky tomu se Ukrajina může opřít o jednotnou podporu ze strany Evropské unie a Spojených států.

Na druhé straně u řady vlivných postav Západu se projevil odlišný postoj. Nestor levicového diskurzu Noam Chomsky tolik nepřekvapil, když obvinil NATO, že vše vyprovokovalo svými úvahami o přijetí Ukrajiny. O to nečekanější byl obdobný názor či úvahy papeže Františka, i ty prošly určitou genezí, ale prvotní pokus o jistou neutralitu je v jeho případě přinejmenším zarážející. Domnívám se, že nelze zjevnou záminku vydávat za skutečnou příčinu útoku na suverénní stát.

Realista Henry Kissinger by nejraději Rusku ponechal Krym za cenu míru, i jeho názory doznávají vývoje, avšak jasný postoj chybí. Naopak populární kontrarián Jordan B. Peterson agresi začlenil do kontextu americké kulturní války progresivistů s konzervativci, která prý devastuje v důsledku pokrokářských trendů sekularizovaný „patologický“ Západ. Konzervativnímu Rusku přisuzuje důležitou roli při obnově křesťanské religiozity. K tomu lze jen dodat, že ta stěžení kulturní válka je mezi Ruskem a Západem, ten ji vyhrává, a proto chce být Ukrajina jeho součástí. Obrozený marxista Slavoj Žižek zase varuje, že ruský neoimperialismus nahradí neoliberalismus a Ukrajina se stane ekonomickou kolonií Západu, čemuž lze zabránit tím, že se země vydá vlastní cestou, neříká však již jakou. Dokonce Jürgen Habermas, ikonická postava evropského veřejného diskurzu, je iritován radikální podporou Ukrajiny ze strany některých německých politiků a apeluje na střízlivý kompromis s jadernou velmocí. Zde rezonuje iluze o efektivitě pověstné levicové Ostpolitik, zahalená do jeho teorie komunikativního jednání jako preferovaného modelu koexistence.

Pojítkem těchto realistických názorů je do značné míry fakt, že nerozlišují principiální morální postoj a politické řešení, potřebné, leč mnohdy kompromisní, což je nebezpečné, neboť takové směšování ústí v relativizaci základního postoje. Důsledkem toho je polarizace, štěpení, jež může ohrozit stabilitu spravedlivého politického uspořádání v národním i mezinárodním společenství.

Kromě jiného je v pozadí těchto názorů stále vlivná myšlenka moderní analytické filosofie, že realita je hodnotově neutrální, že hodnoty jsou lidské projekce do ní, spravedlnost nebo křivda, pravda či lež jsou v tomto pojetí záležitostí subjektivního postoje. Tento přístup je nutné odmítnout, neboť právě hrůzy války dokazují, že i fakta a pouhé události mají objektivní morální obsah, že zlo a dobro jsou neoddiskutovatelně různé věci, kdy jedna limituje druhou. Ostatně mezní válečné situace jako mučení civilistů naléhavě vybízejí k rozluštění složité filozofické hádanky, jak překlenout konflikt, rozpor, příkop mezi fakty a hodnotami mezi tím, co je a co má být. Mám pocit, že hledání odpovědi na tuto otázku je klíčem k morálnímu pokroku, ke schopnosti podívat se na svět očima toho druhého.

Změna a kontinuita

Ukrajinci projevují hrdinství, což je nezpochybnitelná ctnost a mají nárok na naši všestrannou pomoc, když čelí agresi za příklon k ideji Evropy, občanským právům a respektu k důstojnosti člověka. Za racionální osvícenské dědictví se dnes bojuje a umírá u Chersonu a Charkova, to je nutné vzít v potaz před začátkem každé diskuse o tomto konfliktu, jeho ekonomických dopadech i možném mírovém kompromisu.

Politika představuje moc nebo mocenskou rovnováhu, ale morálka je postoj, nikdy není neutrální. Nelze vyloučit dilemata, ale ruská agrese jistě není dobrem, takže je nasnadě druhá alternativa.

Ta vybízí k volbě jasné pozice. Ostatně etika se primárně snaží o identifikaci principů a zaujímání postojů. Jsem přesvědčen, že stěžejní je princip morální reciprocity, který je předpokladem a zárukou kontinuity hodnotově založené humanity, neboť hodnoty jsou zdrojem přijímaných zásad. Reciprocita znamená, že s ostatními máme jednat tak, jak chceme, aby oni jednali s námi. Morální reciprocita má asymetrickou dimenzi ve formě odpovědnosti vůči těm, kdo nejsou právě schopni recipročního jednání– ti slabší, zranitelní, děti či senioři. Nikdy nevíme, kdy se můžeme v podobné situaci octnout i my. Zvýšená odpovědnost silnějších za slabší by měla být rovněž východiskem vztahů mezi státy. Uplatňovat zde morální hledisko se může zdát idealistické, ale je to podmínka konzistentního postoje při pomoci těm, kdo čelí nezaviněnému příkoří.

Úspěšná obrana či vítězství demokratické Ukrajiny budou symbolické a inspirativní. Nezapomeňme, že demokracie nemusí vždy vyhrávat, již v peloponéské válce podlehly starověké Athény jako kolébka demokracie militaristické monarchii Spartě a skončil tak rozkvět kolébky západní kultury. Ve dvacátém století meziválečnou Evropu zahalila pavučina autoritářství, poválečnou pak v její východní části totalita, jež ji izolovala od svobody železnou oponou. Je dobře, že geopolitický voluntarismus a teritoriální ambice Ruska narážejí na euroatlantickou bezpečnostní architekturu, tragédií Ukrajiny je, že není její součástí.

To mě vede k úvahám o morální struktuře světa založené na principech, svědomí a svobodě, jež jsou součástí jeho hodnotové výbavy, k níž se musíme vracet jako k základu každé rozumné politiky, která je schopná obětovat krátkodobé zájmy dlouhodobým. Dějiny jsou zpravidla kompromisem mezi změnou a kontinuitou, Rusko potřebuje změnu, Ukrajina kontinuitu nastoupené cesty a na té si zaslouží naši podporu.

Luděk Sekyra

Nadace spolu s Centrem pro filosofii, etiku a náboženství uspořádala konferenci Wittgenstein and Philosophy for the 21st Century, která se konala 9. a 10. září 2022.

Hotel Olšanka, Praha, 9. a 10. září, 2022

Nadace zareagovala na vypuknutí válečného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem, a to podporou Ukrajiny a otevřeným dopisem s nominací ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského na Nobelovu cenu za mír.

Nadace se také ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy rozhodla podpořit ukrajinské vědce a studenty. Z věnovaného daru univerzitě je možno rovněž pokrýt náklady vynaložené na chod studijního programu Východoevropská studia v rámci Ústavu východoevropských studií.

červenec, 2022, Praha

Nadace podpořila vydání knihy s názvem Polemika s euroskeptikem aneb jak udělat z Evropské unie světovou velmoc, knihu vydá nakladatelství Bourdon. Kniha je sepsána ve formě dialogu dvou osob o otázkách vývoje evropské integrace se zaměřením na možnosti užší politické a vojenské integrace v Evropské unii. Vydání Knihy by mělo přispět k upevňování míru a bezpečnosti v Evropě a k diskusi, jak tohoto cíle dosáhnout vlastními silami členských států Evropské unie. Kniha bude opatřena přílohami edukativního charakteru (mapy, historický přehled vývoje evropské integrace apod.), které přispějí k šíření znalostí o institucích Evropské unie v České republice.

Nadace podpořila opětovné vydání knihy A Long Night´s Stories, která byla původně vydána v roce 2018 nakladatelstvím Hlbiny v Bratislavě. Opětovným vydáním v britském nakladatelství by mělo být rozšířeno svědectví a dokumentace o brutalitách komunistického režimu.

Rudolf Dobiáš se narodil do rolnické rodiny 29. září v roce 1934 v Dobrej u Trenčína na Slovensku. V roce 1954 byl obviněný z velezrady a protistátní činnosti a odsouzený na 18 let. Část strávil v nápravných zařízeních – pracovních táborech na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku. V roce 1960 ho propustili na základě amnestie a nastoupil na základní vojenskou službu. Po návratu pracoval jako horník. Po pádu komunismu se stal novinářem – byl redaktorem ve Slovenském denníku. Do roku 2013 působil v časopisu Naše svedectvo. Je autorem několika svědectví o brutalitách komunistického režimu, např. Triedni nepriatelia, Básnici za mrežami.

Nadace podpořila výtvor Krištofa Kintery s názvem Praying Wood. Jedná se o sedmimetrovou humanoidní postavu z hliníku odlitou podle dřevěné předlohy a pokrytou plátkovým stříbrem, jež klečí a ruce spíná k nebesům. Tím má socha vyjadřovat varování před budoucností a současně hledání naděje pro dobu příští. V současném světě, který si s sebou nese zkušenost pandemie, je význam sochy ještě naléhavější a rozšířený o téma naděje, prosby a víry v lepší zítřky.

2021

Oxfordská univerzita ocenila spolupráci s nadací Sekyra Foundation a přejmenuje nejstarší profesuru filosofie

Oxfordská univerzita se rozhodla ocenit dlouhodobou spolupráci s Luďkem Sekyrou a jeho nadací Sekyra Foundation. Nadace, která se v mezinárodním měřítku zaměřuje na podporu filosofie, podpořila nejstarší statutární profesuru filosofie na Oxfordu, White’s Professorship of Moral Philosophy, která je zároveň světově nejvýznamnějším stolcem morální filosofie. Profesura byla ustavena v roce 1621 Thomasem Whitem a po 400 letech bude její nový název znít Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy. Při této příležitosti Oxfordská univerzita uspořádá konferenci předních odborníků věnovanou aktuálním otázkám morální filosofie, zejména pak populační etiky, jejíž další výzkum hodlá Sekyra Foundation podpořit. Včetně přímého nadačního příspěvku na profesuru ve výši 2,8 milionu liber dosáhne celková výše podpory, kterou Sekyra Foundation Oxfordské univerzitě poskytne, částky 100 milionů Kč.

Rektorka univerzity profesorka Louise Richardson k tomu dodává: „V Oxfordu jsme hrdí na dlouholeté vazby mezi našimi filosofy a Prahou, které sahají až do 14. a 15. století, kdy Jan Hus čerpal ze zakázaných děl Johna Wycliffa. Je skvělé, že po 400 letech své existence se profesura přejmenuje na Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy. Jsme panu Luďku Sekyrovi a nadaci Sekyra Foundation za velkorysý dar velmi vděčni.“

Spolupráce s Oxfordskou univerzitou

„Není nic výstižnějšího, co by charakterizovalo tradici a intelektuální excelenci, jež se nám vybaví při vyslovení jména Oxfordská univerzita, než profesura morální filosofie ustavená v roce 1621 Thomasem Whitem, která je nejstarším univerzitním stolcem filosofie. Často přemýšlím, proč se tak zřídka tážeme, jak prožít dobrý život, co znamená morální pokrok, jaká je naše odpovědnost vůči budoucím generacím, proč veřejný prostor není také morálním prostorem nebo jak kontinuitu humanity ovlivňují technologie či planetární změna klimatu. Tyto výzvy, které jsou mimo jiné předmětem mých diskuzí s oxfordskými filosofy, nám pomáhají odkrýt hlubší vrstvy skutečnosti, podstatu života, který žijeme. Těší mě, že jsem mohl k tomuto dialogu přispět,“ říká Luděk Sekyra, předseda správní rady nadace.

Spolupráce s Oxfordskou univerzitou je vyústěním trvalého zájmu zakladatele nadace Luďka Sekyry o morální a politickou filosofii. V minulosti šlo o podporu velkých mezinárodních konferencí o filosofii Ludwiga Wittgensteina, o mezináboženském dialogu či o díle morálního filosofa Dereka Parfita. Významným počinem bylo rovněž vybudování studentského centra Sekyra House na Harris Manchester College a především pak instalace lavičky Václava Havla v univerzitním parku. V neposlední řadě poskytuje nadace také stipendia postgraduálním studentům filosofie a právní teorie, včetně problematiky lidských práv.

„Oxfordská univerzita je pro mne fascinujícím centrem vědění. Umožňuje setkávání studentů a vyučujících, které spojuje opravdové nadšení pro oblast studia, ať už je jakákoliv, a touha po vědění, napříč celým světem. Jde o unikátní prostředí, kde beze zbytku platí akademická svoboda, kde se v opravdu mezinárodní atmosféře střetávají pohledy ovlivněné nejrůznějšími kulturami a propojují se v kultivovaných debatách. Studium na Univerzitě v Oxfordu mi umožnilo zejména potkat řadu vynikajících profesionálů a profesionálek, kteří navzdory svému mladému věku již odvedli kus inspirující práce na poli lidských práv. Získání stipendia od nadace Sekyra Foundation si však vážím také proto, že jde o nadaci, která prosazuje hodnoty, se kterými souzním,“ říká Martina Grochová, studentka oboru lidských práv na Oxfordu, která získala stipendium od nadace Sekyra Foundation.

Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy

Držiteli této nejstarší oxfordské profesury filosofie a světově nejvýznamnějšího stolce morální filosofie byli přední britští filosofové a myslitelé. Mezi prvními jím byl profesor Edward Fulham, kaplan krále Karla II. V 19. století se držitelem profesury stal například Henry Liddell, dlouholetý děkan slavné Christ Church College a také otec dívky, pro niž jeho univerzitní kolega Lewis Caroll napsal Alenku v říši divů. Profesuru získal i jeden z nejvýznamnějších filosofů 19. století Thomas Hill Green. Ve 20. století to pak byly takové osobnosti jako W. D. Ross, H. A. Prichard či hlavní představitel filosofie jazyka J. L. Austin a ve druhé polovině minulého století i klíčové postavy morální filosofie té doby jako R. M. Hare nebo sir Bernard Williams.

Současný držitel tohoto profesorského postu Jeff McMahan komentuje jeho význam slovy: „Po většinu dvacátého a jednadvacátého století byl Oxford nejprestižnějším místem pro studium morální filosofie na světě. Částečně je to dáno tím, že někteří z držitelů White’s Professorship of Moral Philosophy, například sir David Ross, R. M. Hare a sir Bernard Williams, byli v době, kdy tuto profesuru zastávali, všeobecně považováni za nejlepší a nejvýznamnější morální filosofy na světě. Budoucnost profesury ale byla nejistá, protože na rozdíl od většiny ostatních jmenovaných profesur neměla stabilní zdroj financování. Podpora od nadace Sekyra Foundation zaručí, že tato významná, 400 let stará profesura, která se přejmenuje na Sekyra and White’s Professorship, bude zajištěna do budoucna.“   

Oxfordská univerzita je nejen přední světovou vzdělávací institucí, ale i mezinárodně respektovaným centrem rozvoje morální filosofie. Působí zde Uehiro Centre for Practical Ethics, Institute for Ethics in AI nebo Future of Humanity Institute. Jeden z největších morálních filosofů poslední doby Derek Parfit zde rozvinul svou mimořádně vlivnou koncepci morálních postojů vůči budoucím generacím, tak zvanou populační etiku.

„Mimořádně velkorysá dotace nadace Sekyra Foundation má pro studium filosofie na Oxfordské univerzitě nesmírný význam. Je také skvělou poctou hluboce zakořeněné tradici britské filosofie, jejíž vliv byl po staletí patrný daleko za hranicemi britských ostrovů,“ konstatuje publicista Stanley Johnson, bývalý politik, environmentální aktivista a otec současného premiéra.

Oxford a Česko

Historie vztahů mezi Oxfordskou univerzitou a Českem sahá až do 14. století. Intelektuál evropského formátu Vojtěch Raňkův z Ježova byl v polovině 14. století nejen rektorem Sorbonny, ale později byl činný právě i na Oxfordu. Založil nadaci na podporu českých studentů a ti pak přinesli učení oxfordského profesora Johna Wycliffa do Prahy. Na Oxfordu působil i Husův souputník Jeroným Pražský. Viklefovy myšlenky se staly ideovou inspirací husitského hnutí. V 15. století byl Petr Payne, další oxfordský učitel a principál St. Edmund’s Hall, přímým aktérem husitských reformních snah a později i hlavním diplomatem tohoto hnutí.

Je nutné připomenout také studenty medicíny, kterým Oxford umožnil po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 dokončit jejich studium. V 80. letech minulého století založili občansky aktivní oxfordští profesoři Jan Hus Educational Foundation (Vzdělávací nadaci Jana Husa), jejímž prostřednictvím výrazně ideově podpořili tuzemský disent. Řada z nich, například Roger Scruton, Anthony Kenny či Charles Taylor, se aktivně účastnila bytových seminářů a s velkým osobním nasazením dopravovala do země za železnou oponou samizdatovou a zakázanou filosofickou literaturu. V neposlední řadě je třeba upozornit, že tři naši prezidenti, a to T. G. Masaryk, Eduard Beneš a Václav Havel, byli oceněni mimořádnou poctou, čestným doktorátem Oxfordské univerzity. V roce 2016 se tohoto uznání dostalo i filosofovi a teologovi Tomáši Halíkovi, a to za jeho myšlenkové dílo a občanské postoje.

„Oxford, Mekku západní vzdělanosti, jsem poprvé navštívil jako student v srpnu 1968. Snil jsem o tom, že se tam jednou vrátím. Následujícího dne naděje pražského jara skončily pod pásy sovětských tanků. Dvacet let jsem nesměl cestovat na Západ, působil jsem v kulturním disentu. Po pádu komunismu jsem byl pozván přednášet jako ‚senior fellow‘ do Oxfordu, v roce 2014 byla mým jménem pojmenována posluchárna v Sekyra House na Harris Manchester College a v roce 2016 mi byl udělen čestný doktorát Oxfordské univerzity. Oxford se stal domovem mého srdce. Velké sny lidských srdcí se někdy plní, i když jindy a jinak, než jsme čekali,“ vyznává se ze svého emocionálního vztahu k této univerzitě profesor Tomáš Halík.

O Oxfordské univerzitě

Oxfordská univerzita je nejstarší a nejprestižnější univerzitou anglicky mluvícího světa a patří mezi absolutní univerzitní špičku. Podle Times World University Rankings se po šesté za sebou, i pro rok 2022, stala nejlepší univerzitou na světě. Oxford je jednou z nejvýznamnějších britských institucí a sehrál i zásadní roli v dějinách ostrovního národa. Je též globálním symbolem britské vzdělanosti, tolerance, humanity a demokracie.

Na Oxfordu vystudovalo nejméně 47 držitelů Nobelovy ceny, 26 premiérů Spojeného království (včetně posledních premiérů Davida Camerona, Theresy Mayové či Borise Johnsona) a na tři desítky zahraničních prezidentů a premiérů. Rektorkou (vicekancléřkou) univerzity je poprvé v historii žena, profesorka Louise Richardson. Čestnou funkci kancléře zastává lord Chris Patten, bývalý významný politik a poslední britský guvernér Hongkongu.

Univerzitu navštěvuje přibližně 21 000 studentů ze 160 zemí, přičemž 57 z nich je z České republiky.

O nadaci

Nadaci Sekyra Foundation založil český podnikatel Luděk Sekyra na podporu lidských práv, morálního univerzalismu, liberálních hodnot a občanské společnosti. Zaměřuje se také na rozvoj kritického a filosofického myšlení, a to v mezinárodním měřítku. Aktivní je i při podpoře akademických institucí a vzdělávacích projektů, včetně vydávání děl významných myslitelů. Posláním nadace je rovněž usilovat o mezigenerační dialog v kontextu odpovědnosti za budoucnost planety.

Nadace spolupracuje s Harvardovou univerzitou, Oxfordskou univerzitou a Centrem pro filosofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově. Společně s New York Times podporuje Athens Democracy Forum, Českou křesťanskou akademii, Festival svobody, integrační platformu Foyer v bruselské čtvrti Molenbeek, Středoevropské fórum v Bratislavě, polskou liberální platformu Kultura Liberalna a také studenty na zahraničních vysokých školách. Nadace je generálním partnerem Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Dlouhodobě rovněž podporuje Knihovnu Václava Havla a je hlavním partnerem Ceny Václava Havla za lidská práva.

Nedávno nadace podpořila anglický překlad esejů významného českého filosofa Jana Patočky, který vyjde v prestižním britském nakladatelství Bloomsbury. Sekyra Foundation rovněž spolupracuje s řadou prestižních organizací a institucí, jako například Open Society Foundations, ERSTE Foundation nebo National Endowment for the Humanities.

V orgánech nadace působí významné osobnosti veřejného života, jako jsou Tomáš Halík, Daniel Kroupa, Michael Žantovský, Jiří Pehe, Martin Palouš, Jiří Přibáň a donedávna i Jiřina Šiklová. Členy international advisory boardu jsou mimo jiné Mark Thompson, bývalý výkonný ředitel The New York Times a BBC, Mark Malloch-Brown, prezident Open Society Foundations, Michael Rosen, profesor etiky v politice na Harvardově univerzitě, či Jacques Rupnik, francouzsko-český politolog a historik.

Na tomto odkazu sledujte online konferenci Is Procreation Morally Wrong? Is it Obligatory?

Oxford, 21. 10. 2021, od 18:30 hod. 

Nadace podpořila konání konference věnované Johnu Rawlsovi ve spolupráci s univerzitou Notre Dame ve Spojených státech amerických.

Konference je uspořádaná ke 100. výročí narození Johna Rawlse, jednoho z nejvlivnějších politických filosofů 20. století. Zároveň jeho nejdůležitější publikace Teorie spravedlnosti slaví tento rok 50. výročí. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších prací politické filosofie, která zůstává ústředním dílem do současnosti.

Notre Dame, USA, září 2021

Nadace podpořila vydání překladu vybraných filosofických úvah Jana Patočky s názvem Jan Patočka: A Selected Edition. Kniha bude vydána renomovaným nakladatelstvím Bloomsbury na jaře 2022.

Předmluva ke knize

Filosofie, osud a oběť

Není mnoho postav v českých dějinách 20. století, které by se svým významem mohly měřit s filosofem Janem Patočkou. Tato mimořádná osobnost nás oslovuje jak dílem filosofickým, tak postoji mravními. Jeho smrt po mnohahodinovém výslechu na Státní bezpečnosti se stala symbolem zrodu Charty 77, největšího disidentského hnutí, které zásadním způsobem přispělo k pádu komunistického režimu. Odvážný filosof v pokročilém věku se ujal riskantní role prvního mluvčího této platformy s obdivuhodným nasazením, na jehož konci byla oběť nejvyšší. Mravní základy Charty snad nejlépe vystihuje Patočkova slavná myšlenka, že „existuji věci, pro které stojí za to trpět“, a to „jsou ty, pro které stojí za to žít“. V této větě je především skryt důraz na základní lidská práva, na „život v pravdě“, který je jádrem „nepolitické politiky“ vyrůstající z hodnotových kořenů, ze síly svědomí. Tyto myšlenky později nacházíme v koncentrované podobě u Václava Havla, na něhož měl Patočka hluboký vliv.

Český filosof byl v mládí jedním z nejnadanějších žáků moravského rodáka Edmunda Husserla, zakladatele fenomenologie. Ta se stala jeho celoživotním filosofickým východiskem. Ve svém habilitačním spise „Přirozený svět jako filosofický problém“ rozvíjel a prohluboval Husserlův pojem přirozeného či žitého světa (Lebenswelt). Patočka tak jako jeho učitel nebo Kant, Hegel, Heidegger a samozřejmě i Wittgenstein se snažil rozkrýt strukturu světa. Pochopit svět v celku, ne v dualismu přirozeného a vědecky zprostředkovaného matematizovaného světa. Tudy vede cesta k překonání fragmentace, obnově života v celku. Jak aktuální v době sociálních sítí, filtračních bublin, které pomocí algoritmů uzavírají virtuální názorové skupiny. V tomto prostředí zpravidla chybí kritické zrcadlo a polemická argumentace, přičemž důsledkem je fragment, absence reflexe a respektu k jiným úhlům pohledu usměrňujícím naše vlastní postoje.

Filosofie je pro Patočku odvážnou cestou k podstatě, „které naivní život uhýbá“. Vzhledem k tomu, že Patočkovo dílo je primárně ukotveno v kontinentální filosofické tradici, nemusíme souhlasit s jeho přesvědčením, že fenomenologie nejlépe popisuje strukturu našeho světa. Někteří mají blíže k analytické filosofii, k logické formě jako Wittgenstein a Carnap, jiní se hlásí ke Kantovu transcendentálnímu idealismu. Já jsem spíše přesvědčen o primátu morální struktury světa. Nicméně nikdo nemůže Patočkovi upřít myšlenkovou a interpretační originalitu, jeho fenomenologie není pouze existenciální, ale stále zdůrazňuje pochopení druhých, ohled na ně a soužití s nimi.

Udivující je šíře jeho zájmů, které jsou vždy vážné a v mnohém objevné. Je nutné zmínit se o řecké filosofii, literatuře a umění, teorii vzdělání zaměřené na fundamentální dílo krajana a pedagogického génia Jana Amose Komenského a v neposlední řadě i o filosofii dějin.

Ač člověk v jádru filosofický, nepolitický, politické zvraty formovaly jeho osud: traumatizující zážitek z Berlína 30. let, okupace Československa či nástup komunistické moci v roce 1948, po níž musel opustit univerzitu, kam se vrátil na krátkou dobu až v roce 1968 v souvislosti s tzv. Pražským jarem. Následně se jeho veřejné působení omezilo na bytové semináře, formující významným způsobem charakter českého disentu. Vrátil se k řecké filosofii a rozvíjel myšlenky o dějinné úloze obce jako místa „péče o duši“, ta je zdrojem životní jednoty, avšak rodí se v boji, v zápase (polemos).

Mottem jeho přemýšlení v závěru jeho filosofické pouti by mohla být Sokratova teze, že „život, který není vystaven otázkám, nestojí za to žít“ („The unexamined life is not worth living“). Život podle Patočky provází problematizace, otřes a následná „solidarita otřesených“. Trvalá je otázka po smyslu, smysluplnosti, a osudové zkušenosti ho vedly k přesvědčení, že „svět je temný, problematický, že ho nemáme – to znamená ale dostat se do konfliktu a jít na smrt“ viz The Spiritual Person and the Intellectual, below, p. 425). Intelektuální nahlédnutí musí nutně doprovázet nasazení, konkrétní jednání. Kontext těchto úvah objasňuje jeho celoživotní obdiv k muži činu, k prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garriguu Masarykovi, jedinému filosofovi, který založil stát.

Smysl dějin i individuálního života vidí Patočka ve sjednocujícím poselství oběti, která je znamením k odporu pro všechny, kdo váhají, kdo akceptují, přizpůsobují se přesto, že nesouhlasí. Vybízí nás k fundamentální reflexi, k odvaze nebát se pravdy, jež může vyústit v oběť. Většina z nás žije v komfortní zóně, prioritní je ji opustit, což bych nazval „Patočkovým apelem“. Je to výzva k morálnímu postoji, činu, kterým stvrzujeme smysl vlastní existence.

Jeho mnohavrstevný filosofický odkaz otevírá široký prostor pro výklad i polemiku. Připomeňme úvahy o ideji Západu, vyzdvihující přínos tvořivého zápolení českého živlu a kultury se západními vlivy a zdůrazňující, že musíme být „západnější než Západ sám“, což lze vztáhnout na celou střední Evropu, na tento zvláštní meziprostor mezi Západem a Ruskem. Navzdory zdejší mnohdy hlasité kritice Západu, nezřídka souznějící s jeho zdrcující sebekritikou, mám pocit, že lidé žijící v tomto meziprostoru si uvědomují existenci i podstatně horší alternativy, hrozby z Východu.

Neutuchající diskusi vyvolávají i Patočkovy úvahy o univerzálním charakteru evropské kultury, o mravní krizi Evropy, o době poevropské či o nadcivilizaci. Konečně neprávem opomíjené jsou jeho postřehy o svobodě „jako ponechání jsoucna tím, čím jest“, v nichž předznamenává současnou environmentální krizi. Tyto podněty jsou obzvláště důležité pro mezinárodní filosofickou veřejnost, jíž se dostávají do rukou překlady esejů tohoto velkého středoevropského myslitele a tím i to nejlepší z české filosofické tradice, jejíž znalost je zejména v angloamerickém prostředí spíše okrajová.

Jsem nesmírně rád, že naše nadace, která dlouhodobě podporuje filosofii i dílo Jana Patočky a v jejíž radě sedí jeho přímí žáci jako filosofové Daniel Kroupa a Martin Palouš či teolog Tomáš Halík, se mohla podílet na vydání této knihy.

Luděk Sekyra

Nadace podpořila konání mezinárodního sympozia věnovaného Ludwigu Wittgensteinovi. Sympozium je pořádané ve spolupráci s Vienna Circle Society a Institute Vienna Circle na Vídeňské univerzitě.

V roce 2021 bude sté výročí první publikace Wittgensteinovy ​​Logisch-philosophische Abhandlung (1921), která byla o rok později vydána v německo-anglickém vydání jako Tractatus logico-philosophicus. Jedná se o zásadní dílo s globálním vlivem na intelektuální historii a filosofii 20. století až po současnost. V roce 2021 si rovněž připomínáme 70. výročí Wittgensteinovy ​​smrti v roce 1951.

Vídeň, 10. 6.– 12. 6. 2021

Nadace podpořila vydání sborníku u příležitosti 90. narozenin Františka Černého. Jedná se o příspěvky jeho přátel, spolupracovníků a osob, s nimiž byl František Černý v kontaktu především v posledních 20 letech. František Černý je germanista, někdejší český velvyslanec v Německu a redaktor zahraničního vysílání ČRo. Spolu s Lenkou Reinerovou založil Pražský literární dům autorů německého jazyka (Prager Literaturhaus deutschsprachiger Autoren), který se zabývá propagací autorů jako Franz Kafka, Lenka Reinerová, R. M. Rilke, Franz Werfel nebo Max Brod, ale také současných tvůrců, jako jsou Libuše Moníková, Jiří Gruša, a nejmladších německy píšících autorů se vztahem k Česku.

Praha, 8. 6. 2021

Text ve sborníku od Luďka Sekyry

Setkání, na které se nezapomíná

Jsou nečekaná setkání, která člověka ovlivní na celý život. Když jsem koncem 80. let působil na právnické fakultě, coby mladý učitel, zabýval jsem se právní filosofií a zejména pojmem právního státu, pojmem „Rechtsstaat“, který se zrodil v německé státovědě 19. století. Němčina byla můj první cizí jazyk a byla mi blízká i vzhledem ke geografickým souvislostem, neboť pocházím z Českého Krumlova. Chtěl jsem si její znalosti ještě více zdokonalit a proto jsem se tehdy přihlásil do jazykového kurzu pro pokročilé na Národní třídě. Byl to legendární kurs, který vedl germanista František Černý. Výklady byly doprovázeny neopakovatelnou noblesou a vtipností, které jsou v mých očích tak charakteristické pro osobnost profesora Černého.

Výuka byla nejenom o zdokonalování konverzačních dovedností a gramatice, ale vzhledem k jeho hlubokým znalostem německé literatury mě nejvíce zaujaly diskuze o velkých postavách německé literatury včetně četby a výkladu jejich textů.

Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v regionu, z něhož pocházel Adalbert Stifter, měl jsem afinitu k rakouské literatuře. Mým oblíbeným románem bylo jeho Pozdní léto i jeho neopakovatelné povídky jako Horský křišťál. K mým oblíbencům pak patřil Josef Roth, se svou Kapucínskou kryptou a zejména Robert Musil, jehož román Muž bez vlastností významně ovlivnil můj intelektuální vývoj. A v neposlední řadě kritická reflexe poválečného Rakouska v knihách Thomase Bernharda.

V této době jsem začínal více číst německou literaturu, přečetl mnohé od bratří Mannů a diskuze mě - začínajícího čtenáře - s literátem na tomto poli tak nesmírně erudovaným jako byl profesor Černý, pro mě byly velmi obohacující. Fascinovala mne mnohoznačná intelektuální konstrukce Doktora Faustuse, jakož i celý myšlenkový svět Thomase Manna. Freska vzestupu a pádu podnikatelské rodiny Buddenbrookových z jeho stejnojmenného románu byla pro mě do určité míry zjevením a často jsem si jednotlivé postavy vybavoval později při mých podnikatelských začátcích a nezřídka si na ně vzpomenu i dnes. Diskuze s profesorem Černým mi umožnily hlubší vhled do psychologie jednotlivých hrdinů i smyslu a poselství těchto děl. V pozdějším životě jsem mnohé z nich použil při konverzacích s významnými představiteli velkých německých či rakouských firem jakož i s lidmi z německojazyčného intelektuálního prostředí a kulturního okruhu. Bylo to pro mě nesmírně cenné a budu za to našemu jubilantovi navždy zavázán.

V období po Sametové revoluci, kdy se profesor Černý stal nepřehlédnutelnou postavou česko-německých vztahů a následně i velvyslancem v Německu, jsem měl možnost se s ním setkat při různých společenských či slavnostních příležitostech, sršel vždy optimismem a byl nápomocen při řešení všech nových výzev a aspektů česko-německé vzájemnosti.

Rád vzpomínám na optimistické a obohacující konverzace v tomto období velké euforie.

V neposlední řadě profesor Černý svou činorodostí přispěl k tomu, že tradice pražské německé literatury je stále živým tématem a spisovatelé jako Franz Kafka, Egon Erwin Kisch či Johannes Urzidil jsou součástí kulturního odkazu obou národů. Jak dobře víme, stál společně s Lenkou Reinerovou u zrodu Pražského literárního domu autorů německého jazyka.

Byl jsem potěšen, že mě oslovil, abych podpořil začátky této dnes již velmi respektované instituce, což jsem s radostí učinil. Rád budu prostřednictví Nadace Sekyra Foundation v podpoře pokračovat a věřím, že činnost literárního domu přispěje k hlubšímu porozumění s Německem, naším osudovým sousedem, o němž řekl Václav Havel, že „je naše inspirace a naše bolest, zdroj mnoha pochopitelných traumat, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme“. Jedním z konkrétních výrazů podpory německojazyčného kulturního odkazu v našich zemích bude v tomto roce i umístění busty Franze Kafky v hotelu Savoy (dříve Krone) ve Špindlerově Mlýně, v němž spisovatel začal psát svůj román Zámek.

V současné době jednáme o akvizici území v širším centru Berlína, a pokud se vše uskuteční, stálo by možná za to aby jedna z nově vzniklých ulic nesla jméno Františka Černého. Co Vy na to?

Luděk Sekyra

František Černý, Luděk Sekyra

Nadace podpořila Pražský literární dům, který shromažďuje a rozšiřuje poznatky o životě a díle německy píšících autorů na našem území. Zároveň organizuje výstavy, besedy, autorská čtení, přednášky a konference s mezinárodní účastí i ve spolupráci s univerzitami, provozuje knihovnu, vydává publikace a udílí stipendia českým i zahraničním autorům.

Praha, 2021

Nadace podpořila české vydání titulu Poslední ghetto od historičky Anny Hájkové v nakladatelství Kalich. Jedná se o zatím nejhlubší analýzu vězeňské společnosti ghetta, které v kontextu evropského holokaustu bylo zcela jedinečné. Zároveň na trhu není žádná publikace, jež by připomněla důvody, které k založení ghetta vedly, jeho integrální význam v rámci celého holokaustu a stručné dějiny. Kniha by měla být publikována během roku 2021.

Práce Anny Hájkové je v současné době i v celosvětovém měřítku historiky považována za milník v  porozumění tomuto truchlivému místu a k jeho hodnocení. Doktorka Hájková prošla 99 archivů v deseti zemích na třech kontinentech – studovala prameny v devíti jazycích a opírá se i o svědectví obětí, těch, které přežily, i těch, jež přežily jejich deníky.

Praha, 2021

Nadace ve spolupráci s Centrem architektury a městského plánování (CAMP) přináší přednášku s jedním z nejvýznamnějších ekonomů Edwardem Glaeserem.

Prof. Edward Glaeser je uznávaným ekonomem zabývajícím se problematikou města, jenž strávil několik dekád definováním role města v lidských životech. Poznatky shrnuje ve své přelomové knize „Triumph of the City: How Our Greatest Invention Makes Us Richer, Smarter, Greener, Healthier, and Happier“, která zcela mění pohled na města a prosazuje myšlenku, že města podporují silné stránky lidí. Ve své knize Vás Glaeser vezme na světovou tour po městských ekonomikách. Na podzim se autor chystá vydat novou knihu s názvem „Survival of the City: Living and Thriving in an Age of Isolation“. Ta mapuje, jak se města proměnila a dále promění ve vztahu k současné pandemii. Každá krize vždy přinesla posun v kvalitě života. Města nyní stojí na rozcestí, mohou se vrátit tam, kde byla před rokem 2020, nebo udělat krok vpřed. Jak se ale mají změnit a kde se máme poučit? Ptát se bude novinář a šéfredaktor deníku E15 Nikita Poljakov.

Akce probíhá pouze on-line. Stream můžete sledovat zde.

Praha, 21. dubna 2021 od 19:00 hodin.

Nadace podpořila vydání knihy vzájemné korespondence mezi filosofem Erazimem Kohákem a teologem Karlem Skalickým, pokrývající období let 1978–2011. Editorem publikace je Zdeněk A. Eminger.

Kniha přináší jedinečné svědectví o životě dvou významných osobností v exilu a po jejich návratu do vlasti. Sto šestnáct dopisů vypráví příběh mužů, kteří utekli z komunistického Československa za svobodou do Spojených států amerických, resp. do Itálie. Dopisy dokumentují jejich každodenní osobní i profesní život a přibližují rovněž, někdy velmi detailně, osudy českého exilu v Americe a Evropě, včetně řady významných exilových společenství.

Praha, 2020

Nadace podpořila vydání knihy s názvem Pražské jaro 1968. Kniha přibližuje atmosféru doby pražského jara a zasazuje aktéry a události do místního a dobového kontextu. Autor nechává jednotlivé osobnosti promlouvat v četných citacích, aby čtenáři mohli nahlédnout do jejich myšlení. Soustředí se na kritickou analýzu dobových iluzí reformních komunistů a revizionistických marxistů. Uvádí v pochybnost silně zakořeněné mýty a klade nové relevantní otázky týkající se normalizačního období v Československu.

Autor knihy, prof. PhDr. Miroslav Novák (1953), působil na Fakultě sociálních věd UK, v letech 2006–2009 byl rektorem CEVRO Institutu v Praze. Specializuje se na komparativní politologii, zejména na stranické systémy, empirické teorie demokracie, pojem totalitarismu, opozice v komunistických systémech a populismus.

Praha, 2020

Nadace ve spolupráci s New York Times podpořila české vydání magazínu Turning Points 2021. Nadace zajistila licenci magazínu, jehož překlad vyšel jako speciální příloha v Hospodářských novinách.

Magazín Turning Points vychází jednou ročně a jeho autoři jsou intelektuálové a přední experti v různých oborech, kteří sledují hlavní trendy a upozorňují na klíčové okamžiky, které mohou ovlivnit budoucnost.

Speciální příloha byla doplněna o čtyři dodatečné eseje zaměřené na současné dění a střední Evropu od Luďka Sekyry, Václava Štětky, Ivana Krasteva a Karoliny Wigury.

Speciální příloha vyšla v Hospodářských novinách 12. ledna 2021.

Nadace podpořila magazín Turning Points i v roce 2022. Do této přílohy přispěl Luděk Sekyra, Jiří Přibáň a Jakub Jirsa.

Speciální příloha vyšla v Hospodářských novinách 6. ledna 2022.

Centrum pro filozofii, etiku a náboženství přináší sérii debat Když ulice dělá politiku, v prvním díle diskutují Monika Pajerová, Martin M. Šimečka a Mikuláš Minář s moderátorem Matejem Cíbikem o významu, roli a omezeních politických protestů.

Video můžete zhlédnout zde.

Praha, 2020

Nadace podpořila vydání biblických příběhů pro děti převyprávěných Ivanou Pecháčkovou z nakladatelství Meander. Příběhy jsou doprovázeny ilustracemi od talentovaných českých výtvarníků nejmladší generace a tím vytvářejí z každého biblického příběhu originální umělecké dílo. Snahou bylo nepředkládat biblické texty dětskému čtenáři za každou cenu, tedy ani za cenu nepřiměřeně velkého zjednodušení nebo zastření původního smyslu textu, naopak se nakladatelství snažilo o co nejmenší úpravy – citlivé a k dětskému čtenáři empatické. Součástí každé knížky jsou tvořivé otázky a úkoly pro děti.

Praha, 2020

ArtLib.cz (zkratka pro Art Library – Knihovna umění) je nezisková organizace sdružující historiky umění, kurátory, galeristy, fotografy a zkušené editory Wikipedie. Spolek byl založen roku 2012, původně se záměrem doplnit do Wikipedie chybějící hesla výtvarníků ze slavné generace, která byla na vrcholu v 60. letech 20. století. Po okupaci Československa v srpnu 1968 byli někteří výtvarní umělci nuceni emigrovat nebo nemohli v dalších dvaceti letech vystavovat a s jejich díly se mohla širší veřejnost seznámit až po pádu komunistického režimu.

Praha, 2020

Dějepisnou soutěž studentů gymnázií pořádá pravidelně Nadační fond Gaudeamus při Gymnáziu Cheb. Během soutěže, která je již řadu let největším setkáním středoškolských studentů České a Slovenské republiky, studenti prezentují vědomosti, které svou hloubkou nepřestávají udivovat přítomné vysokoškolské profesory. Nadace již třetím rokem darovala finance na organizační zajištění finálové části soutěže a odměny pro vítěze.

Cheb, 2020

Nadace každoročně podporuje konání Broumovských diskusí. Jedná se o konferenci, jež se koná každý rok v prostorách benediktinského kláštera v Broumově. Broumovské diskuse si kladou za cíl inspirovat k přemýšlení o významných otázkách současnosti, a tak vytvářejí prostor k setkání lidi, kteří cítí spoluzodpovědnost za svět. Důležitou součástí Broumovských diskusí jsou studenti středních a vysokých škol, kteří mají možnost získat studentská stipendia, účastnit se workshopů anebo se podílet přímo na organizaci akce.

klášter Broumov, 2018, 2019, 2020, 2021

Nadace podpořila vydání knihy od Ivana Krasteva s názvem Už je zítra? aneb Jak pandemie mění Evropu, kterou vydalo nakladatelství Karolinum. V knize se autor zaobírá například tématy: Jak bude vypadat svět po koronavirové pandemii? A nežijeme v něm již nějakou dobu? Neučinila pandemie jen zřejmějšími dlouhodobé trendy? Jak by se měly na ekonomickou krizi v době deglobalizace připravit národní státy a jak Evropská unie? Analyzuje zde sociální dopady karanténní dystopie, návrat vládních intervencí, uzavírání hranic národních států, roli odborníků a krizového řízení v demokratických a autoritářských státech (big data government), etické otázky zdravotnických a ekonomických opatření, mezigenerační a mezinárodní solidaritu. Politologické analýzy a data z výzkumů historických pandemií kombinuje s příklady literárních zpracování či filosofických pojednání a ukazuje paradoxy proměněného světa, pro jehož obyvatele je pandemie základní společnou zkušeností.

Ivan Krastev (*1965) je bulharský politolog a publicista, předseda Centra liberálních strategií v Sofii a stálý člen Institutu humanitních věd ve Vídni. Je zakládajícím členem předsednictva Evropské rady mezinárodních vztahů, členem rady Mezinárodní krizové skupiny a aktivním přispěvatelem do New York Times. Jeho poslední kniha o rozpadu liberálnědemoratického řádu Světlo, které pohaslo (česky 2020, společně s S. Holmesem) vyhrála cenu Lionela Gelbera v roce 2019 a byla přeložena do 18 jazyků, v roce 2020 za ni získal cenu Jeana Améryho za evropskou esej.

Praha, 2020

Dne 29. dubna 2020 vyšla esej pro Seznam Zprávy od Luďka Sekyry.

Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem, varuje ve své eseji pro Seznam Zprávy developer a spolupracovník Oxfordské univerzity Luděk Sekyra.

Světem obchází strašidlo koronaviru. Po století, které vymýtilo nejvíce epidemií v dějinách, přišlo století, které zrodilo globální pandemii. Ani první a zřejmě ani poslední, která z Asie postupně promořila ostatní kontinenty.

Například justiniánský mor, který vypukl v roce 541, zničil ambice na opětovné sjednocení Východořímské říše se západní částí někdejšího impéria, podstatně oslabil její populaci i obranné schopnosti a byl jednou z příčin vzestupu a územní expanze islámu. Opakující se údery choroby změnily 7. století v temný věk.

Černá smrt, šířící se od poloviny 14. století, skosila v Evropě asi třetinu obyvatelstva, způsobila odklon od církve, růst fanatismu a herezí. Kruté pogromy proti Židům jako domnělým viníkům vedly k jejich přesunu na východ Evropy.

Takzvaná asijská cholera od roku 1817 po celé 19. století sužovala Evropu a vyvolala zásadní reformu soužití ve velkých aglomeracích včetně hygienických pravidel, šířky ulic, bytových standardů či distribuce pitné vody.

Konečně španělská chřipka z let 1918–20, jejíž geografický původu je nejistý, mohla zabít až sto milionů převážně mladých lidí. Kromě jiného postihla výrazněji centrální mocnosti jako Rakousko a Německo, čímž přispěla k jejich porážce ve světové válce.

V kontextu tohoto exkurzu jsou symbolická závěrečná slova pozoruhodného díla Alberta Camuse Mor, že bakterie choroby „nikdy úplně nezaniká a nemizí“, ale jen „trpělivě čeká“, až opět přijde její den.

Navzdory tomu, že zmíněné pandemie měly dramatické dopady individuální i sociální, žádná z nich nezměnila lidskou přirozenost. Ta s pokorou i nadějí překonává traumatizující zážitky a s příchodem těch nových je vytěsní z paměti. Ne náhodou se španělská chřipka, doposud nejglobálnější a nejdrtivější, nazývá „zapomenutou“. I to mě naplňuje jistým optimismem a skepsí vůči černým scénářům věštícím, že svět, jak ho známe, se již nikdy nevrátí. Nicméně některé rysy pandemií jsou vždy společné. Dominantním subjektivním pocitem je strach, objektivním důsledkem pak omezení svobody mocenskou autoritou.

Strach a sociální recese

Strach z nákazy je podvědomým strachem ze smrti. Bohatí zpravidla opouštěli města na izolovaná venkovská sídla, chudina tíhla k pověrám a mysticismu. Dle jednoho ze zakladatelů moderní politické filozofie Thomase Hobbese je strach z násilné smrti důvodem k přesunu moci na autoritu a ke vzniku státu, neboť k respektu a k plnění závazků nás přivede strach. V psychologické rovině je každá pandemie epidemií strachu. Nejsobečtější lidský pocit, strach, však může vyvolat i pozitivní emoci.

Dnes a denně jsme svědky obrovské vlny solidarity. Sounáležitost nebo obětavost zdravotníků v nejpostiženějších oblastech mění vzorce našeho chování, které jsou kriticky důležité ke společnému překonání nákazy. Ta je ze své podstaty antisociální – omezuje se fyzický i společenský kontakt, což má fatální důsledky u starších lidí, u nichž má osamění a ztráta kontaktu s blízkými zvlášť negativní vliv na psychiku a průběh onemocnění. To zase nezřídka vede k depresím a růstu počtu sebevražd, tedy k tomu, co Ezra Klein přiléhavě nazval „sociální recesí“, v níž se komunita rozpadá.

Sociální dimenze pandemie je do značné míry v rukou státní autority, která omezuje svobodu, zejména interakci a pohyb osob. Tím atomizuje společnost a vyprazdňuje veřejný prostor. V atmosféře obav o vlastní zdraví je ochota podřídit se zásahům do osobní integrity vyšší, úzkost činí jedince podstatně ovladatelnějším.

Hodnota svobody

Proč je svoboda tak důležitá? Je morálním základem naší existence, přičemž vyrůstá ze tří předpokladů. Ze spontaneity, jež ji osvobozuje od přírodních zákonů, z autonomie, která ji činí závislou výhradně na vlastním rozumu a vůli, a z reciprocity, vzájemnosti, neboť hranicí naší svobody je svoboda druhého.

Dle zřejmě největšího myslitele moderní doby Immanuela Kanta „svoboda je vnitřní podstatou světa“ a „morálka nám jako první odkrývá pojem svobody“. Svoboda není svévole, ale schopnost jednat podle principů, jež mají morální obsah, jako je respekt ke spravedlnosti, důstojnosti a rovnosti ostatních členů společenství.

Navzdory tomu, že jednání podle určitých zásad je vysoký nárok, jsou mezilidské vztahy založeny na něčem, co bych nazval „morální gravitací“. Přitahují nás jak principy imponující nám svou dokonalostí, tak konkrétní postoje, příklady hrdinství či oběti.

Připusťme, že svoboda se nevyčerpává morálním jednáním, které vylučuje neutralitu, žádá odvahu a nasazení, ale že má i jiné možnosti projevu. Nicméně žádoucí je společný jmenovatel. Mám pocit, že tím hodnotově nejbližším je pro nás idea Západu, idea lidských práv, vlády práva, tolerance a kritického myšlení.

Trvalá je výzva filozofa Jana Patočky, že musíme být „západnější než Západ sám“, protože žijeme v ambivalentním meziprostoru. Minulé století nás přivedlo do náruče Východu, ten nás ohrožuje svými výboji, podobně jako nás ohrožuje zrada vlastních elit.

Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem. Ostatně „epi demos“ v řečtině označuje jev, který doléhá na všechen lid. Francouzský filozof Michel Foucault to vystihl ve slavné tezi z díla Dohlížet a trestat, že „epidemie je snem mocných“, protože „umožňuje kontrolovat populaci“. Epidemie je zřejmě největším nepřítelem svobody, neboť je vždy epidemií vychýlení z běžných pravidel, hygienických i sociálních. Zejména v prostředí s neukotvenou liberální tradicí a křehkou strukturou institucí mohou být lákavé pokusy změnit nouzový stav či jeho elementy v trvalou výhodu.

Pendlující populisté

Modelovými reprezentanty středoevropského politického mainstreamu jsou dnes pendlující populisté. Jejich poselstvím je politický cynismus, jízda na momentální náladě, práce s negativní emocí vůči skupinám osob i institucím. Strategie bez principů a skrupulí si libuje v atmosféře strachu, ať již z nákazy nebo virtuálních uprchlíků. Běžné je pendlerství mezi extrémy od proklamovaného liberalismu ke xenofobnímu nacionalismu, od konzervativismu k netoleranci a státoprávnímu nihilismu, od boje proti korupci ke korupci vlastního elektorátu.

Tváří regionu ztělesňovaného touto skupinou mocenských hráčů je Viktor Orbán. Ostatní v čele s Jarosławem Kaczyńským jsou v očích Západu v jeho stínu, spíše imitátoři jednou konzervativnější, podruhé lidovější. Když autenticita postojů chybí, jde pouze o udržení moci. Vypovídající jsou reakce na aktuální situaci: u toho prvního nebývalé posílení vládních pravomocí, u toho druhého pak změna volebních pravidel ve prospěch vlastního prezidentského favorita. Český soud zase označil některé kroky exekutivy za nezákonné. Liberální model má mnohé odstíny, ale vždy musí být ústavním řádem.

Koncentraci politiků tohoto typu nelze přičítat pouze rozvoji sociálních sítí, jako je tomu na Západě. Kořeny jsou hlubší. Maďarský intelektuál István Bibó nazýval politiky střední Evropy meziválečného a těsně poválečného období „falešnými realisty“, kteří zpravidla vytlačili idealisty západního typu. Tito aktéři vyrůstali na vlně lidových bouří existenciálního strachu a politické hysterie a zejména pak přízemního nacionalismu, který od obrození formuloval politické priority těchto zemí často na úkor liberálních snah. Kvůli nim rozjitřená poválečná epocha vyústila v totalitu.

Čerstvý fenomén zapadající do této galerie vystihl sociolog Jurij Levada, když upozornil, že v postsovětské sféře se zrodil „lstivý člověk“ (lukavyj čelověk / wily man), adaptabilní osoba, jež se přizpůsobuje novým poměrům, ale zároveň v nich hledá mezery, které by mohla využít. Nejenže toleruje neférovost a podvodné jednání, ale je jí vlastní parazitující mentalita včetně posedlosti vlivem, a to nejen stínovým.

Tyto formativní zdroje středoevropských politických charakterů posilují eklektické pendlerství – od všeho trochu a každému něco – ale kontrastně i význam principiálních osobností Masarykova typu či přínosů, jako byl ten Havlův. Hlavní proud se stává evolučním prostředím, kde nepřekvapuje obdiv k autoritářským modelům a k jejich disciplinované reakci na epidemii, i když věrohodná fakta spíše neznáme. Stále častější argumentace, že direktivní režimy jsou efektivnější než ty liberální a konsenzuální, však pokulhává. Zejména když je zřejmé, že počáteční cenzura informací vedla k nekontrolovatelnému šíření viru, a ne náhodou se proto hovoří o „čínském Černobylu“.

Samozřejmě že některá opatření se v nedemokratických systémech prosazují efektivněji. O příkazech není diskuse. Konečně výhodou není ani nacionalistický americký prezident, který fakticky rezignoval na širší koordinaci postupu například v rámci G8. Na druhé straně je mnohonásobně těžší uzavřít otevřenou multikulturní metropoli jako New York než třeba provinční Wu-chan. Při veškerém respektu ke konfuciánské etice, která má mnoho paralel s tou aristotelovskou, jež zrodila naši kulturu ctností, není možné učit se stabilizovat společnost tam, kde svoboda, zejména ta negativní, svoboda od státu, není politickou hodnotou.

Epidemie digitální kontroly

Aspektů má epidemie samozřejmě více. Obyvatelé městských aglomerací jsou vystaveni větším rizikům, koncentrace nákazy představuje psychickou i emoční zátěž. Prokazatelná je i souvislost mezi koronavirem a kvalitou životního prostředí; v tom znečištěném se nákaza šíří rychleji. Probuzení Gretou je apel budoucí generace na klimatické priority vyjádřené v Pařížské či Evropské zelené dohodě.

V souvislosti se zvýšenou digitální kontrolou sociální interakce a pohybu ohrožuje epidemie nedotknutelnost osobní sféry. Nenápadné erozi nahrává i personalizovaná online komunikace ve virtuálním veřejném prostoru. Konečně data určená pro boj s koronavirem mohou být využita také pro politický marketing k vlivu na budoucí, možná „distanční“ generaci, pro niž hodnota fyzického kontaktu nebude prioritou, neboť žije v síti.

Filozof Gilles Deleuze již v 90. letech použil prorocký termín „dividuální“, který označuje osobu postrádající individualitu. Lidé se mění v tok informací, v data a přístupové kódy, neboť žijí ve společnosti kontroly či chcete-li v dohledovém kapitalismu (surveillance capitalism), kde se paradoxně zpřítomňuje neviditelná verze Orwellova Velkého bratra. Ti zranitelnější pozvolna ztrácejí obrysy své identity, zbývá závislost řízená někým jiným, případně návyk, že vše musí být dovoleno. Výsledkem už není strach z nákazy, ale strach ze svobody, jež vybízí k odpovědnosti a kritice.

Všichni si přejeme, aby epidemie ustoupila, ať už přirozenou cestou, léčbou, či aplikací vakcíny. Ale musíme být ve střehu, aby neustoupila svoboda založená na autonomii a vysněný návrat k normalitě se nezvrhl v realitu nové normalizace.

Luděk Sekyra

Nadace podpořila společensko-literární revue s názvem Babylon. Babylon je revue novinového formátu a vychází čtvrtletně v nákladu 6 000 výtisků. Revue Babylon se skládá ze dvou sešitů – první část je určena rozhovorům, publicistice, literárním, výtvarným a divadelním recenzím, druhá část je věnována literatuře a výtvarnému umění. Revue dlouhodobě mapuje kulturní dění především v zemích střední Evropy a nabízí překlady ze světové literatury, zejména z francouzštiny a španělštiny, včetně kubánských autorů, kteří jsou ve své zemi pronásledováni. Babylon se dlouhodobě zabývá problematikou menšin (romskou, rusínskou, vietnamskou).

Babylon byl založen v roce 1992 studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy k podpoře spolkového života a nezávislé nekomerční kultury, která je nezastupitelnou součástí otevřené a svobodné společnosti

Praha, 2020

Nadace podpořila časopis Salve – Revue pro teologii a duchovní život. Časopis vychází nepřetržitě od roku 1990, čtyřikrát ročně a každé číslo je monotematické. Široké rozpětí zahrnuje témata z oblasti teologie, liturgie, spirituality, filosofie, dějin, umění, architektury apod. Každé číslo je koncipováno tak, aby zvolené téma prezentovalo z různých úhlů pohledu a zároveň vytvářelo organický celek. Jednotlivé příspěvky jsou buď autorské texty domácích či zahraničních autorů, anebo vhodně zvolené překlady ze zahraničních zdrojů. Samostatným prvkem každého čísla je obrazový doprovod vysoké estetické kvality. Redakční radu tvoří dvě desítky odborníků z různých oborů humanitního zaměření.

Praha, 2020, 2022

Nadace podpořila inscenaci Kacířské eseje, kterou pořádá divadelní scéna Studio Hrdinů a která svým názvem odkazuje k jednomu z nejvýznamnějších děl filosofa Jana Patočky. Jan Patočka je také ústřední postavou této hry režiséra Miroslava Bambuška, jenž se s uměleckou licencí soustředí na poslední etapu života tohoto filosofa, tedy na období po sepsání Charty 77. Patočkův postoj k pravdě, svobodě slova a odmítání nevyžádané moci vedoucí ke konfrontaci s mocí, která tyto hodnoty potlačuje, je stále aktuální a stává se ústředním tématem představení. Inscenace Kacířské eseje je expresivním, přesto přehledným rejem, v němž se mísí policejní výslechy s poetickými odkazy k Máchovi, Beethovenovi nebo i k Pavlu Zajíčkovi. Smyslem inscenace není budovat hrdinský kult Jana Patočky, ale nalézt v jeho díle a životě sílu k tomu, abychom se postavili jakémukoli projevu nesvobody i v současnosti.

Praha, 2020

Cenu Karla Čapka uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu od roku 1994, kdy ji poprvé obdrželi Günter Grass a Philip Roth u příležitosti Světového kongresu PEN klubu v Praze. Cena se uděluje každý sudý rok za významný literární počin s přihlédnutím k tomu, zda v souladu s usilováním Karla Čapka laureát i jeho dílo nějak výrazně a srozumitelně přispěli k tomu, aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty nebo aby byly ubráněny. Více zde.

Za fotografie děkujeme PEN klubu a Kateřině Lepič.

Praha, 2020, 2022

Luděk Sekyra

Luděk Sekyra, Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Václav Jamek (laureát Ceny Karla Čapka, 2020)

Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Jaroslav Rudiš (laureát Ceny Karla Čapka, 2022)

Nadace spolu s Centrem pro filozofii, etiku a náboženství, FF UK a Generali Investments pořádají přednášku na téma „The Theology of Liberalism“, kterou povede profesor Harvardovy univerzity Eric Nelson.

Abstrakt:
We think of modern liberalism as the novel product of a world reinvented on a secular basis after 1945. In his lecture, Eric Nelson shows that we could hardly be more wrong. Eric Nelson contends that the tradition of liberal political philosophy founded by John Rawls is, however unwittingly, the product of ancient theological debates about justice and evil. Once we understand this, he suggests, we can recognize the deep incoherence of various forms of liberal political philosophy that have emerged in Rawls’s wake.

Eric Nelson, Matěj Cíbik

HLAVNÍ BUDOVA FF UK (NÁMĚSTÍ JANA PALACHA), 13. února 2020 OD 17:30

Nadační fond AutTalk založili Kateřina a Jan Sokolovi nejen za účelem o autismu mluvit, ale také rodičům pomoci zvládat péči o děti s autismem. Nadační fond nabízí finanční pomoc konkrétním rodinám a organizacím, pro pečující rodiny pořádá pravidelné setkání podpůrné rodičovské skupiny a nejméně dvakrát ročně pro ně pořádají společensko-vzdělávací setkání. Dále se zaměřuje na osvětu a zlepšení obecného povědomí o autismu v České republice (např. sdílení příběhů skutečných rodin na webových stránkách, kampaně o autismu pro veřejnost).

Praha, 2020

Nadace dlouhodobě podporuje Festival svobody, který se koná u příležitosti oslav výročí 17. listopadu 1989. Během festivalu probíhají akce s cílem připomenout události listopadu 1989 a propagovat hodnoty spojené s touto událostí. Nadace konkrétně podpořila závěrečný Koncert pro budoucnost, který je pořádán neziskovou organizací Nerudný fest.cz. Koncert pro budoucnost je občanským setkáním a vyvrcholením akcí konaných v rámci Festivalu svobody. Návštěvníky čeká nabitý program plný koncertů a projevů nejznámějších osobností kulturního a veřejného života.

Foto: Petr Klapper, Jakub Červenka, Teki Shine, Tomáš Hejlek

Václavské náměstí, 2018, 2019, 2020, 2021

Projekt Fórum je nezisková organizace, která vznikla v roce 2006 v Bratislavě s cílem podporovat vzdělávání, šířit kulturu a vytvářet prostor pro diskuzi a polemický dialog. Hlavní aktivitou je projekt Salon, což je internetový portál, který přináší aktuální přehled nejzajímavějších textů, které vycházejí v nejvýznamnějších printových a internetových periodicích světa.

Od roku 2009 je organizátorem každoročně konané diskuzní konference přístupné široké veřejnosti známé pod názvem Středoevropské fórum, která spojuje současné společenské vědce, spisovatele, novináře, umělce a mladé občanské lídry z Evropy a celého světa s širokou veřejností.  Fóra se účastní zajímavé osobnosti jako Chimamanda Ngozi Adichieová, Masha Gessenová, Natalie Nougayrèdeová, Jiřina Šiklová, Timothy Garton Ash, László F. Földényi, Ivan Krastev, Ivan M. Havel, Marko Martin, Chris Keulemans. Nadace patří již od roku 2018 mezi pravidelné partnery této konference.

Za fotografie děkujeme Středoevropskému fóru.

Bratislava, 2018, 2019, 2020

Marko Martin, Natalie Nougayrède, Timothy Garton Ash, Irene van der Linde

Ivan M. Havel, Zuzana Čaputová (prezidentka Slovenské republiky), Michal Hvorecký

Michal Hvorecký, Zuzana Čaputová

Ivan M. Havel, Zuzana Čaputová, Michal Hvorecký

Zafer Şenocak, László F. Földényi, Raphaël Glucksmann, Barbara Coudenhove-Kalergi, Michal Havran

Zuzana Fialová, Chimamanda Ngozi Adicie

Chimamanda Ngozi Adicie

Zafer Şenocak, László F. Földényi, Raphaël Glucksmann, Barbara Coudenhove-Kalergi, Michal Havran

Chimamanda Ngozi Adicie

Chimamanda Ngozi Adicie, Chris Keulemans

Ivan Krastev, Masha Gessen, David Graeber, Martin M. Šimečka

Ivan Krastev, Masha Gessen, David Graeber

Tomáš Halík

Tomáš Halík

Jiřina Šiklová

Nadace již třetím rokem podpořila asociaci EUROPAEUM, která sdružuje elitní evropské univerzity. Jejím hlavním cílem je propojit talentované studenty a univerzity především s humanitním zaměřením, aby se prohloubilo a posílilo povědomí o „smyslu Evropy“. Asociace se zaměřuje na zahraniční spolupráci a akademickou mobilitu. Nadační příspěvek bude poskytnut studentovi z Univerzity Karlovy na měsíční pobyt na Oxfordu, a naopak, studentovi z Oxfordu bude poskytnuto stipendium na studium na Univerzitě Karlově.

Praha, 2018, 2019, 2020, 2021

Nadace podpořila konferenci „Jan Patočka and the grounds for political action: phenomenology, the arts, and civil society“ pořádnou nadací the Rimbaud and Verlaine Foundation. Konference nabídne prostor k setkání akademiků z oblasti filosofie, literatury, historie a umění s širokou veřejností, která se zajímá o morální odpovědnost a politické dění.  Následný večerní program bude plný poezie, hudby a výtvarného umění.

Konference

Konference se bude zabývat dílem filosofa Jana Patočky k pochopení toho, zda a jak je možné smysluplné politické jednání, přičemž se bude vycházet z Patočkovi fenomenologie, jeho esejů o umění a kultuře, spisů o Evropě a jeho pojetí oběti. Konference je pojata jako aktuální úvod do myšlenek tohoto fascinujícího filosofa a nabídne nové způsoby reflexe naší současné politické krize. Během konference se představí Patočkovi žáci a akademici, kteří byli aktivní v undergroundu bývalého Československa.

Večerní umělecká akce navazuje na konferenci a poskytne příležitost zdůraznit důležitou roli umění a kultury v Patočkově filosofii. Je to také příležitost oslavit některé z velkých umělců, kteří měli na Patočku zvláštní vliv.

Na konferenci zahájí Graham Henderson, podnikatel v oblasti kultury a výkonný ředitel nadace the Rimbaud and Verlaine Foundation, dále vystoupí Erin Plunkett, přednášející na University of Hertfordshire, Francesco Tava, přednášející na UWE Bristol, Ivan Chvatik, ředitel Archivu Jana Patočky, Jan Frei, zástupce ředitele Archivu Jana Patočky, Barbara Day, významná bývalá Oxfordská akadademička, Tim Beasley-Murray přednášející na University College London (UCL), Michaela Belejkaničová, PhD studentka na UCL School of Slavonic and East European Studies (SSEES), Rajendra Chitnis, University College Oxford a Vladimir Urbánek, oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu Akademie věd ČR.

Senate House, Londýn, 8. 11. 2019

Nadace podpořila vydání trojdílné knihy vzpomínek Dr. Emila Ščuky, který sehrál a stále sehrává důležitou roli v emancipačních procesech romské národnostní menšiny v České republice a při formování romského národa v mezinárodním kontextu. V prvním dílu nazvaném „Cikánský baron jsem já“ Ščuka vypráví o svém dětství, studiích na právech a zkušenostech v pozici romského prokurátora v posledním desetiletí komunistického režimu. Druhý díl – „Jedna vlaštovka jaro nedělá“– se zabývá vznikem romského politického hnutí v Československu po sametové revoluci. Třetí díl, nazvaný „Bože, však je to cigaň“, popisuje Ščukovo úsilí na mezinárodním poli. Věnuje se v něm existenci romského národa jako svébytného celku, který sice nemá své území, na němž by mohl vyhlásit svoji suverenitu a realizovat svůj národní program, ale přesto aspiruje na to, aby byl svébytným partnerem ostatním evropským národům v procesu evropské integrace a v tomto kontextu uskutečňoval dlouhodobé cíle svého „národního obrození“. Vydání knihy zajistila Knihovna Václava Havla.

Praha, 2019

Nadace podpořila uskutečnění 57. kongresu evropských novinářů, který se bude konat poprvé v Praze. Lída Rakušanová z české sekce Asociace evropských novinářů je hlavní organizátorkou kongresu „Evropa bez hranic: realita, nebo přechodná iluze?“. Pod tímto názvem budou evropští novináři sdružení v asociaci, založené v roce 1962 v San Remu, bilancovat na svém mezinárodním kongresu 30 let propojování kontinentu, roli euroregionů a na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu výhledy do budoucna.

V panelových diskusích vystoupí spolu s korespondenty předních evropských médií zástupci euroregionů i politici z Bruselu. Budou hledat odpovědi na otázky po roli státních hranic v dnešní Evropě, mapovat rozpory mezi teorií a praxí v proklamované ochraně schengenského prostoru, hledat společného jmenovatele národních zájmů v protikladu k národním egoismům a ptát se, do jaké míry mohou euroregiony bránit izolacionistickým tendencím.

Příspěvek o konferenci odvysílala TV Nova  v Televizních novinách 2. 11. 2019 a můžete ho zhlédnout zde.

Autorem fotografií je Jindřich Nosek.

Praha, 1. 11. 2019 – 3. 11. 2019

„Filantropie jako soukromá iniciativa, přispívající k veřejnému blahu, má nespočet podob. Většinou ale takových, které nepřesáhnou blízký horizont. Sekyra Foundation je výjimečná v tom, že podporuje otevřenou společnost globálně, ať už úsilím o mezináboženský dialog nebo o rozvoj žurnalistické etiky. Protože, jak popsal ohrožení demokracie v současném světě zakladatel nadace Luděk Sekyra, ‚svoboda slova i vyznání začíná rozdělovat, z veřejného prostoru se stává «meziprostor» mezi uzavřenými hodnotovými světy národnostních a náboženských komunit‘.“

Lída Rakušanová

Ulrike Guérot (Danube University Krems)

Gianni Bonvicini (čestný člen EJ)

Ladislav Cabada (Metropolitní univerzita Praha)

Detmar Doering (Friedrich Naumann Foundation for Freedom)

Eva Horáková (Pirátská strana Praha)

Michael Jäger (Generální tajemník German EJ Section VE)

Rotger H. Kindermann (viceprezident EJ)

Paolo Magagnotti (prezident EJ)

Luděk Niedermayer (Czech MEP, EPP Group)

Jiri Pehe (NYU Prague)

Lída Rakušanová (bývalá prezidentka EJ)

Felicia Ristrea (zástupkyně generálního tajemníka EJ )

Ulrike Guérot (Danube University Krems)

V den plánovaného "tvrdého Brexitu“ vystoupí na půdě Filozofické fakulty Sir David Cannadine, prezident Britské akademie. Mluvit bude kromě jiného o vztahu Margaret Thatcher ke sjednocené Evropě a o jejím historickém odkazu.

Moderátorem bude Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla.

Přednáška bude probíhat v anglickém jazyce. Vstup je volný a bez nutnosti registrace.

Sir David Cannadine vystoupil v pořadu Hyde Park Civilizace, zde nalezete odkaz na celý rozhovor.

Hlavní budova FF UK (náměstí Jana Palacha), 31. října 2019 od 17:30

Sir David Cannadine

Sir David Cannadine, Michael Žantovský

Sir David Cannadine, Michael Žantovský, Jakub Jirsa

Nadace Sekyra Foundation zahájila v roce 2019 dlouhodobou spolupráci s Knihovnou Václava Havla, která šíří a hájí myšlenkový, literární a politický odkaz velké postavy moderních českých dějin – spisovatele, dramatika, myslitele, bojovníka za lidská práva a československého a českého prezidenta Václava Havla. Pro širokou veřejnost nabízí Knihovna řadu seminářů, autorských čtení, debat, koncertů a divadelních představení. Kromě toho Knihovna pořádá konferenci na počest laureáta Ceny Václava za lidská práva, na které se bude nadace podílet. Cílem je vyzdvihnout a odměnit mimořádný počin v oblasti lidských práv v Evropě i mimo ni. Cena je od roku 2013 každoročně udělována Parlamentním shromážděním Rady Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77.

Praha, 2019, 2020, 2021, 2022

Nadace navázala na spolupráci Luďka Sekyry s Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni (Institute for Human Sciences). Jedná se o nezávislý institut pro pokročilé studium humanitních a společenských věd. Od svého založení v roce 1982 prosazuje intelektuální diskusi mezi Východem a Západem, mezi akademickou sférou a veřejností a mezi řadou myšlenkových disciplín, je považován za důležité centrum intelektuálního života ve Vídni.

Nadace podpořila projekt „Annual International Editors’ Roundtable”, který každoročně pořádá Institut a který spojuje redaktory s nezávislými autory z prestižních intelektuálních neakademických časopisů s různorodou politickou orientací (The Economist, The Week, openDemocracy, Eurozine, Esprit, FAZ a Süddeutsche Zeitung). Projekt je součástí festivalu „Vienna Humanities Festival“, jehož je institut spolupořadatelem. Tématem 4. ročníku je „Hope and Despair“, který se bude zabývat otázkami žádoucí budoucnosti v době několika vzájemně provázaných globálních krizí, v nichž dlouhodobé principy racionální politiky ustupují stále se zvyšujícímu emocionalismu, demokracie jsou oslabovány autoritářskými tendencemi, obavami z ekonomické recese, dopadu nových technologií a automatizace.

Za fotografie děkujeme Institut für die Wissenschaften vom Menschen.

Vídeň, 26. 9.–29. 9. 2019

Frederick Studemann, Katarzyna Wężyk, Jon Baskin

Ivan Krastev, Alexander Baunov, Cathrin Kahlweit

Réka Kinga Papp, Rachael Jolley, Toby Mundy

Alexander Baunov, Cathrin Kahlweit, Paschos Mandravelis

Debata s Markem Thompsonem, generálním ředitelem The New York Times, na téma žurnalistika a demokracie ve věku polarizace

Žurnalistika i demokracie jsou v přechodném procesu  a mnozí by řekli v krizi. Vzhledem k rostoucí dominanci digitálních platforem bojuje většina profesionálních zpravodajských médií jak o ekonomické přežití, tak o získání důvěry publika. Zároveň je mnoho zemí svědkem vzestupu populismu a rostoucí polarizace, ohrožující samotné základy demokracie. Jak novináři a mediální organizace reagují na tyto výzvy a co mohou udělat pro překlenutí prohlubujících se společenských mezer, kterých populisté často využívají? Jak mohou čelit přílivu dezinformací a „fake news“ a přitom chránit svobodu projevu? Jaké je místo a budoucnost tradičních novinářských norem, jako je objektivita, nestrannost a rovnováha v tzv. věku postpravdy („post-truth“) ve stále více polarizovaném mediálním prostředí?

Panelisté:

• Mark Thompson, CEO The New York Times a bývalý generální ředitel BBC
• Jiří Hošek, novinář, SeznamTV
• Emma Smetana, novinářka a moderátorka DVTV
• Michael Žantovský, diplomat a ředitel Knihovny Václava Havla
• Moderátor: Václav Štětka, sociolog médií, Loughborough University

Videozáznam celé debaty naleznete na odkazu zde. 

Mark Thompson poskytl během své krátké návštěvy několik rozhovorů. Níže naleznete jednotlivé odkazy.

• ČT24
• Český rozhlas
• DVTV
• Respekt (Celý rozhovor je dostupný pouze pro předplatitele.)
• Lidové noviny (Celý rozhovor je dostupný pouze pro předplatitele.)

Za fotografie a video záznam děkujeme Knihovně Václava Havla.

Knihovna Václava Havla, 23. září 2019 od 17:30 hod.

Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson

Mark Thompson

Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson

Václav Štětka, Emma Smetana

Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson

Nadace zahájila spolupráci s organizací Kultura Liberalna, což je polská nevládní organizace a liberální think-tank, jejímž posláním je obnovení liberalismu, posílení pozice právního státu, pluralismu, svobody a důstojnosti každého jednotlivce. Kultura Liberalna je platforma s politicko-kulturním týdeníkem a denním blogem, pořádá akce věnované polské a evropské politice pro širokou veřejnost, dále vydává knihy o liberalismu a demokracii. Vystupuje jako pozorovatel veřejné debaty a věnuje se dokumentaci a analýze radikalizace ve veřejném diskursu.

Nadace podpořila mezinárodní konferenci a seminář „Two Visions of Europe: What Sources of Hope for the Future?” ze série Cracking Borders, Rising Walls Series, na které se scházejí panelisté z řad akademiků a zástupci mezinárodních médií. Snahou je aktivně do diskuse zapojit i širokou veřejnost. Mezi letošní panelisty patří Yascha Mounk z Johns Hopkins University a zástupci významných mezinárodních médií, včetně FAZ, Die Zeit, Der Tagesspiegel, The Spectator, The New York Times a Le Monde.

Za fotografie děkujeme organizaci Kultura Liberalna.

Rafał Trzaskowski (Mayor of Warsaw), Łukasz Pawłowski (Kultura Liberalna)

Karolina Wigura (Kultura Liberalna)

Jarosław Kuisz (Kultura Liberalna), Sylvie Kauffmann (Le Monde), Jakub Patočka (Referendum), Marek A. Cichocki (Collegium Civitas), Francesca Paci (La Stampa), Philipp Fritz (Die Welt)

Karolina Wigura (Kultura Liberalna), Bartosz Węglarczyk (Onet.pl), Yascha Mounk (Johns Hopkins University), Gaspard Koenig (GenerationLibre), Eva Oer (Die Tageszeitung)

Eva Oer

Yascha Mounk

Łukasz Pawłowski (KL), Michał Sutowski (Krytyka Polityczna), Paweł Musiałek (Klub Jagielloński), Tomasz Sawczuk (Kultura Liberalna), Mateusz Luft (Kontakt)

Varšava, 19. 9.–20. 9. 2019

Nadace byla hlavním partnerem konference „Culture and Value after Wittgenstein“ na Queens College Oxfordské univerzity.

Účelem konference bylo spojit přední vědce a odborníky s různými perspektivami a názory k podnícení diskuse a sdílet jejich nejnovější výzkum na toto téma. Ludwig Wittgenstein byl nejvlivnější filosof 20. století a jedním ze zakladatelů analytické filosofie a filosofie jazyka. Ve své práci sledoval otázky týkající se umění, morálky, náboženství a společnosti.

The Queen’s College, Oxford, 30. 8. – 1. 9. 2019

Hans Sluga (University of California, Berkeley), Luděk Sekyra

Sebastian Sunday (University of Oxford), Luděk Sekyra

Hans-Johann Glock (University of Zurich), Luděk Sekyra

Luděk Sekyra, James Conant (University of Chicago, University of Leipzig)

Whewell's Court, působiště Ludwiga Wittgensteina na Cambridge

Poznámkové bloky Ludwiga Wittgensteina v knihovně Trinity College, Cambridge

Queens College, Oxfordská univerzita

hřbitov Ascension Parish Burial Ground, Cambridge

hrob Ludwiga Wittgensteina, Ascension Parish Burial Ground, Cambridge

hrob Elizabeth Anscombe, významné žačky Ludwiga Wittgensteina

Dne 26. dubna 2019 vyšel článek na zpravodajském webu Hospodářských novin od Luďka Sekyry.

Ve veřejném prostoru dnes neutuchají diskuse o krizi liberální demokracie, nástupu populismu či o charakteru svobody v autoritářských režimech aplikujících technologie způsobem, který připomíná Orwellovy ikonické dystopie. Tyto diskuse však mají kromě politické i důležitou akademickou dimenzi.

Na Harvardově univerzitě se v lednu konala konference věnovaná odkazu nejvýznamnějšího politického filozofa 20. století Johna Rawlse, pořádaná Edmond J. Safra Center for Ethics ve spolupráci s nadací Sekyra Foundation. Na seznamu účastníků byla ta největší jména morální a politické filozofie jako Danielle Allenová, Christine Korsgaardová, Thomas Scanlon (všichni Harvardova univerzita), Stephen Darwall (Yaleova univerzita), Samuel Scheffler, Jeremy Waldron (oba Newyorská univerzita), Partha Dasgupta (Cambridgeská univerzita) či Rainer Forst (Univerzita J. W. Goetheho ve Frankfurtu).

Cílem bylo ozřejmit, co jsou ve světle Rawlsovy teorie spravedlnosti a liberalismu nejpalčivější otázky současného diskurzu. V roce 1971 John Rawls publikoval knihu Teorie spravedlnosti, která změnila směr politického myšlení v uplynulém století. Rawlsova kritika utilitarismu a jeho návrat k tradici společenské smlouvy a ke Kantovu univerzalismu vyústily v originální transformaci morální doktríny v politickou koncepci spravedlnosti, jež dodnes zůstává nepřekonanou filozofickou reflexí liberální společnosti. Jeho úsilí vyvrcholilo v roce 1993 knihou Politický liberalismus, která je projevem snahy vymezit podmínky, za nichž je možné stabilní soužití v hodnotově pluralitní společnosti. To může podle Rawlse zaručit pouze "překrývající se konsenzus" (overlapping consensus). Ten je společným průsečíkem, bází koexistence jinak rozdělené společnosti, a to v podobě obecně přijatelných politických principů spravedlnosti, jež vycházejí z faktu, že člověk je morální osobností, která má vlastní smysl pro spravedlnost a racionální koncepce dobrého života.

Prestižní harvardská konference naznačila, jaká témata jsou jádrem dnešní morálně-politické diskuse. Prvním z nich je problematika spravedlnosti, která je podle klasického Rawlsova pojetí "první ctností společenských institucí". Toto je důležitá definice. Rawls jí exaktně omezil pojem spravedlnosti na institucionální strukturu společnosti.

Diskuse ukázala, že Rawlsovo pojetí spravedlnosti, viděno dnešní optikou, je relativně úzké, tudíž často nestačí jako základ sociální koheze v polarizované společnosti. Více účastníků se shodovalo v úsilí učinit tento centrální Rawslův pojem více inkluzivním, rozšířit jej od distribuční spravedlnosti přes spravedlnost v kontextu klimatické změny až po spravedlnost mezigenerační, mimo původní rámec čistě institucionální teorie. Zdá se, že tato tendence konvenuje Aristotelovu závěru, že spravedlnost je cizím dobrem, nejen zásadou dát každému, co mu náleží (suum cuique tribuere).

Nerovnost jen pro ty nejchudší

Přestože Rawlsova koncepce politické spravedlnosti jako základ přijatelného liberálního konsenzu je zřejmě nejvlivnějším filozoficko-politickým dědictvím minulého století, potřebujeme i jiné principy, neboť spravedlnost je navzdory zmíněnému úsilí mnohdy jednostranná a z jistého úhlu pohledu může být důraz na instituce výhodný pouze pro ty, kteří na ně mají větší vliv.

Domnívám se, že morálním východiskem spravedlnosti by měl být princip reciprocity, který je nezbytným předpokladem společenské soudržnosti, a to jak ve své symetrické podobě, například jako participace na veřejném životě otevřené a inkluzivní společnosti, které její členové oplácejí to, že jim poskytuje vzdělání či nabízí jinou formu sociální integrace, tak v asymetrické podobě − ve formě péče o budoucí generace, jež péči aktuálně nemohou oplácet, lze však předpokládat, že tak učiní v budoucnu, až si osvojí reciproční postoj, který vždy respektuje nárok toho druhého i generací příštích. Tím ostatně naplňují odvěkou ambici spravedlnosti učinit morální postoj základem lidského i politického jednání.

Dalším velkým filozofickým tématem je otázka nerovnosti. V Rawlsově pojetí všichni mají mít stejný přístup k základnímu souboru práv a svobod a nerovnost je přípustná, pouze pokud je ve prospěch těch nejméně zvýhodněných, těch, kteří jsou na spodní hranici společenského žebříčku. Stručně řečeno, zlepšovat postavení těch nejchudších je povinností těch lépe situovaných.

Vzhledem k rostoucí nerovnosti jak v západních zemích, zejména těch s anglosaskou tržní kulturou, tak v rozvojovém světě, je hledání receptů na zvrácení tohoto trendu stále naléhavějším problémem. Tam, kde vidíme chudnutí, deziluzi a destrukci středních vrstev, totiž dochází k radikalizaci a příklonu k populistickému negativismu, který byl popsán mnohokrát (příkladem je brexit i Trump). Za proklamovanou příčinu nerovnosti a za nepřátele národa jsou pak − mylně − považováni migranti, minority, globalizace nebo liberální politika. V tomto kontextu silně rezonuje Pikettyho kritika kapitalismu, jeho volání po regulaci, redistribuci a globálních formách zdanění, či Scheidelova varovná analýza, jež dospívá k závěru, že k výraznému zmenšování nerovností dochází především prostřednictvím válek, revolucí či epidemií. Argumenty volající po větší distribuci statků jsou samozřejmě důležité a zaslouží si respekt. Je však třeba mít vždy na paměti, že tržní prostředí je nejen jednou z příčin ekonomické nerovnosti, ale i primárním zdrojem bohatství společnosti.

Jak správně rozdělovat bohatství

V rámci harvardské konference se tomuto problému věnoval jeden z největších žijících morálních filozofů, Thomas Scanlon, který je přesvědčen, že musíme rozlišovat různé formy nerovnosti (ať již majetkovou, rasovou či genderovou). Každá z těchto sfér sice vyžaduje své vlastní řešení, nicméně společenské garance férové rovnosti příležitostí, jakož i jistá forma redistribuce bohatství se jeví jako univerzální prostředek ke zmírňování nerovnosti. Radikální nárok na kompenzaci nerovnosti vznesl také mladý harvardský filozof Lucas Stanczyk, který upozornil na problém pracující chudoby (working poor), kdy určité profese jsou nedostatečně oceňované bez ohledu na pracovní výkon. Dle jeho názoru asymetrie ve prospěch bohatých, tedy těch, kteří určují pravidla, není řešitelná v rámci tržního kapitalismu. V levicovém prostředí je tak stále populárnější koncept "univerzálního základního příjmu", který by všem garantoval důstojné životní minimum. Zároveň zaznívá kritika meritokracie, principu, že pozice a funkce by měly být rozdělovány podle schopností, výkonu a kompetence, jelikož například finanční náročnost kvalitního vzdělání jej činí nedostupným pro zájemce z nižších vrstev (aktuální odhady ze Spojených států ukazují, že 82 procent mladých lidí z nejvyššího příjmového kvartálu dosáhne na bakalářský titul, přičemž z nejnižšího pouze osm procent). Tím je oslabována schopnost sociální mobility a určité pozice se tak recyklují v rámci stále stejných, uzavřených elit. Například Joseph Fishkin (Texaská univerzita) svou knihu na toto téma nazval Zúžení (Bottleneck). Fishkin analyzuje klíčová místa individuální cesty k úspěchu, která jsou často nastavena restriktivně, způsobem omezujícím rovnost šancí.

Nicméně navzdory převažujícímu příklonu k různým formám egalitarismu většina filozofů přijímá myšlenku, že přirozený talent či prostředí narození jsou nahodilé, "morálně arbitrární" a nelze je plně kompenzovat. Nerovnost má však i jiné implikace; peníze jsou hrozbou pro demokratický proces, a to především jako zdroj politického vlivu moderní oligarchie. Ta je však zpravidla špatným reprezentantem veřejného zájmu, neboť jejím skutečným, avšak mnohdy umně zastřeným zájmem je ochrana vlastního bohatství.

Problém nerovnosti se ukazuje jako nejvyšší politicko-ekonomická výzva nejen dnešní doby, ale zřejmě i blízké budoucnosti. Jistou cestou může být implementace principu reciproční kontribuce, vzájemného přispívání ke společnému blahu, a to proporčně ke schopnostem a možnostem každého, což by měla společnost od svých členů vyžadovat. Podmínkou tohoto nároku je její připravenost podporovat rozvoj přirozených schopností jednotlivců.

Respektovat jiné názory se nám vyplatí

Posledním velkým filozofickým tématem je odpovědnost za příští generace. Vzhledem k rozvoji biotechnologií, umělé inteligence a dopadu moderního způsobu života na změnu klimatu můžeme život budoucích generací ovlivnit výrazněji, než minulé generace mohly ovlivnit ten náš. Mezigenerační solidarita je mnohovrstevná, podle Anji Karneinové (Binghamtonská univerzita) je však naší morální povinností zabránit podstatným změnám klimatu, předat příštím pokolením spravedlivé instituce a dodal bych i respekt k autonomii jedince ve svobodném veřejném prostoru. Jinými slovy, předáváme zde ideál reciproční autonomie zahrnující respekt k názoru druhého, k jeho lidské důstojnosti i odlišnosti.

Podle Samuela Schefflera je vztah k budoucím generacím asymetrický, nicméně má reciproční charakter. Podobně vyzněla i slova Danielle Allenové, že "lidský rozvoj bude generovat reciprocitu", neboť názor toho druhého, jeho úhel pohledu se stává zdrojem naší vlastní morálky. V jistém smyslu je péče o budoucí generace odplatou za to, co jsme převzali od generací předešlých. Toto pojetí je mi blízké, neboť podstata společnosti se jeví jako nekonečný řetězec reciprocit, a to nejen vůči těm, kteří jsou schopni okamžitého recipročního jednání.

Princip reciprocity je trvalou snahou smířit vlastní hledisko s pozicí těch druhých. Slouží jako východisko spravedlnosti, základ mezigenerační odpovědnosti i nástroj ke zmírňování nerovnosti a v tomto smyslu je symbolem liberální stability.

V mnoha ohledech nám dnes chybí normativní reflexe rychle se měnícího světa. Potřebujeme reinterpretaci starých pojmů jako svoboda, rovnost, spravedlnost či reciprocita, konceptů, do kterých zobecňujeme nová fakta a události. Jejich současný obsah zastírá absence analytického myšlení, ztráta koncentrace na podstatu, která je skryta v záplavě matoucího přílivu informací bez autora i adresáta. Renesance etiky založené na univerzálních hodnotách může naznačit cestu, její principy a normy ukazují nejen blízké hranice naší svobody, ale i vzdálené horizonty přesahující naše bytí a tím mu dávají smysl tváří v tvář pomíjivosti našich životů.

Luděk Sekyra

Nadace poskytla nadační příspěvek nezávislé mezinárodní organizaci International Crisis Group (ICG), jejímž cílem je včasné řešení krizové situace a předcházení válečnému konfliktu. Kombinuje expertní terénní výzkum, analýzu a angažovanost s působením politických činitelů po celém světě a do diskusí zapojuje všechny zúčastněné strany. Organizace se podílí na formování mírových a inkluzivních politik a tím vytváří podmínky pro kreativnější a flexibilnější mezinárodní diplomacii. Nadace přispěla na podporu programu pro Evropu a Střední Asii.

USA, 2019

Nadace podpořila překlad vybraných textů Jana Patočky do anglického jazyka a jejich vydání ve spolupráci s nadací The Rimbaud and Verlaine Foundation.

Jan Patočka (1907–1977) byl český filosof a díky svým příspěvkům k fenomenologii a filosofii dějin je považován za jednoho z nejvýznamnějších filosofů 20. století. Studoval v Praze, Paříži, Berlíně a Freiburgu a byl jedním z posledních žáků slavných filosofů Edmunda Husserla a Martina Heideggera.

Nadace The Rimbaud and Verlaine Foundation je jednou z nejvýznamnějších uměleckých organizací ve Velké Británii. Jejím posláním je celková podpora umění, nejen poezie a literatury, ale také klasické hudby, opery, jazzu a rockové hudby, divadla, výtvarného umění a sochařství. Slouží jako platforma pro mnoho současných umělců a producentů, zároveň poskytuje vzdělávací stáže.

The Rimbaud and Verlaine Foundation, Velká Británie, 2019

Nadace uspořádala první tiskovou konferenci k oznámení o zahájení dlouhodobé strategické spolupráce s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu v roce 2019.  Jedním z hlavních cílů nadace je podpora vydávání významných děl, a proto bylo partnerství s PEN klubem logickým vyústěním poslání nadace.

„Je pro mě velkou ctí, že můžeme být generálním partnerem českého PEN klubu, jehož činnost jsem vždy obdivoval a který nejednou významně ovlivnil dějiny naší země. U jeho zrodu stály takové osobnosti jako Karel Čapek či T. G. Masaryk, působili v něm lidé jako Jaroslav Seifert, Václav Černý nebo Václav Havel a mezi jeho současnými členy nalézáme taková jména jako Ivan Klíma či Jiří Stránský, kteří jsou pro nás vzácným vzorem morální integrity a umělecké originality,“ doplnil Luděk Sekyra, zakladatel nadace.

„PEN klub sdružuje spisovatele, kteří přijali závazek zasazovat se ze všech sil napomáhat odstraňování rasové, třídní a národnostní nenávisti, usilovat o svobodu slova, respektování lidských práv a podporovat mír ve světě. V předvečer druhé světové války v roce 1938 na sjezdu v Praze, ve chvíli ohrožení těchto základních hodnot, zazněl varovný hlas PEN klubu. Jestliže i dnes jsou u nás tyto hodnoty zpochybňovány, je důležité, aby spisovatelé ve veřejné diskusi mohli své stanovisko vyjádřit tak, aby bylo slyšet. Podpora, kterou nadace Luďka Sekyry poskytuje PEN klubu, je oceněním historických zásluh této organizace a příspěvkem k tomu, aby svou roli mohla plnit i v současnosti,“ vysvětlil podstatu spolupráce člen správní rady Nadace Sekyra Foundation Daniel Kroupa.

„Zdá se mi, že se PEN klubu blýská na dobré a lepší časy. V obklopení intelektuální elitou, která je zastoupena ve správní radě Nadace Sekyra Foundation, se nelze cítit jinak než nadějně. A když nás kromě toho nové strategické partnerství s nadací vede do Werichovy vily, vzniká pro mne zcela snový trojúhelník, v němž by se mělo všem mým kolegům, členům PEN klubu, výborně pracovat. Společenská role spisovatele bude touto spoluprací posílena a já se na to všechno těším,“ prohlásil předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček.

„Jiří Dědeček mě o všem podrobně informoval a se svou málem třináctiletou zkušeností se šéfováním PEN klubu jsem moc dobře věděl, co to obnáší. A taky vím, jak ubývá vzdělaných nadací, a tím pádem i ochoty mít onu vzácnou přednost podílet se na nárůstu (ale i padání a zaškobrtnutí) právě té kultury, kterou vedl na začátku především Václav Havel. Nebojím se veřejně říct, že s Vaší nadací nám to půjde líp,“ dodal bývalý předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský.

Petr Fischer (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Daniel Kroupa (člen správní rady nadace)

Daniel Kroupa (člen správní rady nadace)

Tomáš Halík (člen správní rady nadace), Petr Fischer (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)

Tomáš Halík (člen správní rady nadace), Petr Fischer (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Jiří Pospíšil (člen správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových)

Irena Maňáková (Národní knihovna České republiky)

Ivan Klíma (spisovatel)

Petr Fisher (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)

Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)

Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Václav Štětka (člen dozorčí rady), Luděk Sekyra (zakladatel nadace)

Luděk Sekyra (zakladatel nadace), Tomáš Halík (člen správní rady nadace)

Václav Štětka (člen dozorčí rady), Luděk Sekyra (zakladatel nadace)

Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)

Werichova vila, Praha, 15. 4. 2019     

Nadace je partnerem Athens Democracy Forum, jedná se o nezávislou neziskovou organizaci, která spolupracuje s The New York Times.

Letošní fórum se koná 9.–11. října 2019 v Athénách a tématem bude „Reinventing Democracy: New Models for our Changing World“. Mezi uznávané řečníky, kteří se akce zúčastní, patří Margrethe Vestager, komisařka EU, Bernard-Henri Lévy, francouzský filosof, a Ivan Krastev, politolog a předseda Centre for Liberal Strategies, Kassem Eid, syrsko-palestinský uprchlík, nebo Shiu Sin Por, výkonný ředitel nadace New Paradigm Foundation, a mnozí další.

Athény, 2019, 2022

Nadace podpořila projekt Junior Achievement, který je součástí mezinárodní neziskové vzdělávací organizace. Jejím posláním je poskytovat mladým lidem praktické ekonomické vzdělávání, rozvíjet jejich znalosti a dovednosti, inspirovat je a podporovat v aktivním přístupu k životu, aby se dovedli prosadit, a úspěšně uplatnit a byli dobře připraveni pro vstup na trh práce. Přidanou hodnotou projektu je spolupráce s firmami. Manažeři přednášejí studentům a aktivně se podílejí na výuce. Nadace podpořila soutěžní veletrh Studentská firma roku 2019, a to konkrétně druhé místo v kategorii Finanční řízení. Reportáž TV Prima ze soutěžního veletrhu ke shlédnutí zde.

Martin Smrž (výkonný ředitel)

Nadace navazuje na dlouhodobou spolupráci Luďka Sekyry s Oxfordskou univerzitou.

Pořádaná konference „Conference on Public Life and Religious Diversity“ byla věnována tématu veřejného života a náboženské diverzity, spojila perspektivy politické teorie, filosofie a historie politického myšlení a vznesla aktuální politické otázky. Hlavními přednášejícími byli Joseph Chan (Professor of Politics, University of Hong Kong), Cécile Laborde (Nuffield Chair of Political Theory, University of Oxford), Pratap Bhanu Mehta (President and chief executive of the Centre for Policy Research, New Delhi).

Harris Manchester College, Oxford, 7. 9.–9. 9. 2017

Nadace navazuje na spolupráci Luďka Sekyry s Knihovnou Václava Havla.

Cílem podpořeného mezinárodního projektu s názvem Evropské dialogy Václava Havla je otevřít a vést diskusi o tématech určujících směřování současné Evropy s přihlédnutím k evropskému duchovnímu odkazu Václava Havla. Setkání probíhají formou konference v různých evropských městech a jsou určené studentům i zájemcům o evropskou problematiku.

Nadace podpořila kulturní portál KlasikaPlus.cz, který klade důraz nejen na poskytování aktuálních informací, ale také na širší kontexty a na vzdělávání, to vše s cílem omlazování okruhu příznivců klasické hudby.

Portál založili v roce 2018 dva zkušení hudební publicisté a novináři. Obsahem jsou pro tento formát nezávislého média typické reflexe kulturních událostí a hudebního života, rozhovory, reportáže a aktuality i tematizované časosběrné rubriky obsahující nadstavbové informace. Hlavním zaměřením jsou tuzemská témata, s přihlédnutím k jejich hudebním souvislostem v zahraničí.

Prioritou je tematika vyjádřená názvem jedné z rubrik – MladíPlus. Patří k tomu nejen pozornost vzdělávání a budoucím i již zavedeným mladým umělcům, ale také snaha nacházet a vychovávat pro hudební publicistiku nové mladé autory. Trvalým cílem je kreativním a atraktivním způsobem zpřístupňovat, podporovat a dále popularizovat prostředí a hodnoty klasické hudby a šířit zájem o ni. KlasikaPlus.cz chce být respektovaným médiem nabízejícím informační objektivitu a přispívajícím k pozvednutí úrovně i renomé odborné publicistiky a hudební kritiky. Více zde

Praha, 2019

Nadace podpořila integrační platformu Foyer, která sídlí v bruselské čtvrti Molenbeek a zaměřuje se na posílení sociální soudržnosti a integraci mladých muslimů a imigrantů.

Cílem je inkluzivní společnost a respekt k rozmanitosti na místní i mezinárodní úrovni. Ve druhém grantu nadace financovala instalaci výstavy „Vizualizace globalizačních a migračních hnutí v Bruselu v letech 1950–2017: multikulturní, multietnické, multináboženské“. Cílem této výstavy bylo informovat návštěvníky o třech fázích globalizace a šíření migrantů v Bruselu od druhé světové války. Tři fáze zahrnují jižní Evropu, Maroko, Turecko a globální migraci a rozmanitost.

Foyer, Molenbeek, Brusel, Belgie 2019

Nadace podpořila činnost Československého dokumentačního střediska (ČSDS), které navazuje na činnost exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury na zámku Schwarzenbergu v Scheinfeldu. Těžiště jeho práce spočívá v badatelské práci a ve všestranné podpoře bádání. Současně vyvíjí činnost směřující k popularizaci historického výzkumu a formování historického vědomí společnosti. Pokud jde o přívlastek „československý“, je to součást pracovního programu ČSDS, a to v dvojím smyslu: historie zápasu o duchovní a politickou svobodu se zkoumá v hranicích československého státu, jak existoval za komunistické éry, a jako úsilí, v němž demokratické síly české i slovenské společnosti úzce spolupracovaly. Středisko se zaměřuje především na sbírání pramenů, badatelskou činnost a publikaci výsledků.

Praha, 2019, 2022

Nadace podpořila druhé vydání knihy Úvod do studia politiky od autorského kolektivu pod vedením Miroslava Nováka.

Kniha je určena zejména vysokoškolským studentům sociálních a humanitních věd. Jde o práci svým pojetím i rozsahem v českém prostředí ojedinělou. Je rozdělena do čtyř částí. V první části je politika vykládána pomocí nejrůznějších disciplín – od politologie přes filosofii, psychologii, antropologii, právo, geografii a ekonomii až po historii. Obsahem druhé části jsou úvody do vybraných subdisciplín politické vědy, jako je komparativní politologie, teorie mezinárodních vztahů a správní věda. Ve třetí části jsou zpracovány úvody do kvantitativních a kvalitativních metod v politické vědě. Čtvrtá část pojednává o některých velkých tématech politiky, jako jsou stranické a volební systémy, národy a nacionalismus nebo demokracie a nedemokratické režimy.

V Praze, 2019

Předmluva ke knize

Výzvy politické vědy

Politická věda a studium politiky se dotýkají nás všech, a to nejen proto, že člověk je v duchu slavného Aristotelova postřehu politickým tvorem, ale i proto, že politika rozhoduje o alokaci společných zdrojů a formuje veřejný prostor. Politika byla a je stále nejcivilizovanějším a nejpřijatelnějším způsobem řešení konfliktů. Tudíž se předpokládá, že by měla ztělesňovat klíčové morální a společenské principy, jako jsou svoboda, rovnost, reciprocita, spravedlnost či altruismus. Jen tak může být svorníkem nejen politického, ale i hodnotového společenství a reprezentovat legitimní veřejný zájem, ne pouhý souhrn ekonomických a sociálních priorit jednotlivců, ne pouhou změť soukromých konfliktů, které devastují politický prostor i konsenzus uvnitř komunity.

Zakladatel moderní koncepce politiky Machiavelli chtěl učit její tvůrce, „jak nebýt dobrý“, a oddělil tak politiku od morálky. I pod vlivem vlastních zkušeností dospěl k názoru, že předmětem politiky je moc, snaha ji získat a udržet. Politika je v tomto pojetí performance, herecké umění s mocenskými motivy. Stačí však taková vize politiky tváří v tvář novým výzvám, kterým čelí liberální řád? Není toto pojetí politiky příčinou mnohých dnešních strastí? Politika nemůže být identická s morálkou, neboť ji definičně vymezuje „péče“ o moc a „péče“ o skutky, čin a jednání. Řečeno s Kantem je „těžkým uměním“, nicméně „pravá politika nemůže učinit jediný krok, aniž by předem vzdala poctu morálce…“.

Důvodů, proč liberální model založený na demokratické legitimitě je ohrožen, je ovšem povícero. Svou roli nepochybně sehrál rozvoj internetu a sociálních médií jako nejvlivnějších komunikačních platforem současnosti, v nichž na rozdíl od tradičních médií neexistuje kontrola obsahu a často vládne anonymita falešných zpráv. V jiném kontextu než v totalitních režimech se zde vynořuje otázka pravdy ve veřejném diskursu, jenž se stal složitým komplexem s prolínáním virtuální off-line dimenze s reálnou on-line dimenzí, a bude nutné vynaložit značné úsilí, aby se v tomto prostředí pravda nestala vzácným artiklem. Převažuje atmosféra, v níž se stále dominantnější formou politické komunikace stává populismus. Jeho nositelé se primárně vydávají za autentické reprezentanty lidu a úspěšně atakují a marginalizují často strnulou strategii tradičních hodnotových stran. Tyto útoky se nezřídka inspirují u autoritářských režimů, které vydávají monopolizaci a konzervaci moci za příkladnou stabilitu a její cirkulaci za projev chaosu.

Varovný je rovněž růst nerovnosti v západních společnostech, jejímž důsledkem je destrukce a deziluze středních vrstev, zejména v zemích s anglosaskou tržní kulturou. Projevuje se to radikalizací a příklonem k negativistickému populismu. Alarmující nerovnost také zrodila moderní oligarchii, pro niž je nerovnost zdrojem ekonomického vlivu. Jejím skutečným, avšak mnohdy umně zastřeným zájmem je ochrana vlastního bohatství. Za proklamovanou příčinu nerovnosti a za nepřátele národa jsou pak označováni migranti, minority, globalizace nebo liberální politika. Snahy části oligarchie a jejích politických výhonků opanovat moc nás s palčivou naléhavostí vracejí k problému, jak ji demokraticky kontrolovat, k otázce, zda my máme moc, nebo moc má nás, jež trápila již liberály v čele s Tocquevillem. Konečně se ukazuje, že i liberální ikona meritokracie může být dvojsečná, pokud více než sociální mobilitu implikuje uzavřenou kontinuitu elit. Velkým tématem je role nových technologií, zrod „sledovací společnosti“ (surveillance society), která umožňuje veřejné autoritě kontrolu individuálních životů. Zároveň se globální migrační vlny stávají trvalým fenoménem a posouvají do centra politické i teoretické pozornosti problém tolerantní kulturní a náboženské identity, která by měla být spíše inkluzivní. než divizivní, tedy vylučující ty, kdo ji plně nesdílejí, se stává podmínkou soudržnosti v multikulturních společnostech. Radikální růst vzdělanostní úrovně žen kromě jiného zasazuje do nového kontextu jejich roli ve společnosti i mnohavrstevnou genderovou identitu. A v neposlední řadě je zde problém vztahu k budoucím generacím, vůči nimž máme morální závazek předat jim spravedlivé instituce a jejichž životy mohou být negativně ovlivněny nezodpovědnou environmentální a biotechnologickou politikou.

Žijeme v době hluboké polarizace, politická věda a její filosofické odnože by se tudíž měly soustředit nejen na empirické, exaktní analýzy faktů, ale rovněž zdůraznit normativní interpretaci principů, které pomohou rozpolcené veřejnosti nalézt ztracený minimální konsenzus a ukotvit se v občanské společnosti, jež je primárním zdrojem demokratické legitimity. Normativní přístup je důležitý pro univerzální formulaci zásad, které mají jednotící funkci, podporují sociální kohezi a stabilitu institucí, neboť jejich autorita je primárně založena na reciproční spravedlnosti, na spojení morální reciprocity s politickou spravedlností.

Nejvlivnějším dědictvím 20. století je zřejmě Rawlsova politická koncepce spravedlnosti jako základ přijatelného liberálního konsenzu. Spravedlnost je však někdy jednostranná a z jistého úhlu pohledu může být štěpící, rozdělující, výhodná pouze pro ty, kdo na ni mají větší vliv. Domnívám se, že princip reciprocity aplikovaný ve všech svých dimenzích je kardinálním faktorem společenské soudržnosti. A proto reciprocita musí být morálním východiskem spravedlnosti. Jak Ve své symetrické podobě například  jako participace na veřejném životě otevřené a inkluzivní společnosti, které její členové oplácejí to, že jim poskytuje vzdělání či nabízí jinou formu sociální integrace nebo též v asymetrické podobě ve formě péče o budoucí generace, jež aktuálně nemohou oplácet, lze však předpokládat, že tak učiní v budoucnu, až si osvojí reciproční postoj, který vždy respektuje nárok toho druhého i generací příštích.

Taková univerzální reciprocita je výrazem morální autonomie a respektu k důstojnosti člověka. Právě v politice jsou vzácné autonomní postoje, jednání v souladu se svědomím, touha po přesahu nebo – v nejsilnější Patočkově formulaci – schopnost „vzmachu“.

Tato kniha je v českém kontextu počinem záslužným, přínos je o to větší, že se jedná o učebnici, a za to náleží jejím autorům a editorům dík. Doufám, že přispěje k obecnějšímu povědomí, že politika by měla být primárně předmětem exaktního studia, neboť přesto, že je „skrovnější částí života duchovního“ (Masaryk), je zásadním společenským fenoménem, který utváří prostředí, jež veřejně sdílíme s ostatními.

Jsem rád, že má nadace mohla podpořit vydání tohoto díla, a věřím, že jak čtenáři a studenti, tak aktivní politici v ní naleznou nejen podněty k zamyšlení, ale i odpovědi na palčivé výzvy současnosti.

Luděk Sekyra

Fotografie ze křtu knihy

Miroslav Novák (CEVRO Institut), Alena Miltová (Sociologické nakladatelství)

John Rawls byl nejvlivnějším politickým filosofem dvacátého století, moderní politická filosofie by bez něj byla nemyslitelná. Nadace byla hlavním iniciátorem a sponzorem konference „Inequality, Religion, and Society: John Rawls and After“, které se účastnila řada význačných osobností.

Rozmanité perspektivy a názory posílily a osvětlily pohled na Rawlsovy vlastní myšlenky a problémy politické filosofie, kterým nadále čelí jeho nástupci. Pro konferenci nebylo vhodnějšího místa než Harvard, kde Rawls pracoval a učil velmi dlouho.

Video záznam konference s úvodním slovem a jednotlivé přednášky je možné shlédnout zde.

Autory fotografií jsou Melissa Blackallová a Maggie Gatesová, Edmond J. Safra Center for Ethics, Harvardova univerzita.

Harvardova univerzita, USA, 24. 1. – 26. 1. 2019

Luděk Sekyra, Michael Rosen (Harvard)

Luděk Sekyra, Eric Nelson (Harvard)

Eric Beerbohm (Harvard), Luděk Sekyra, Matěj Cíbik, Dennis Thompson (Harvard)

Jeremy Waldron (NYU), Luděk Sekyra

Luděk Sekyra, Danielle Allen (Harvard), T.M. Scanlon (Harvard), Eric S. Gregory (Princeton)

Luděk Sekyra, Samuel Scheffler (NYU)

Christine Korsgaard (Harvard), Luděk Sekyra

Katrina Forrester (Harvard)

Leif Wenar (King’s College, London)

Eric Nelson (Harvard)

Michael Rosen (Harvard), Lucas Stanczyk (Harvard)

Samuel Scheffler (NYU), Eric Beerbohm (Harvard), T.M. Scanlon (Harvard), Michael Rosen (Harvard), Dennis Thompson (Harvard)

Michael Rosen (Harvard)

Luděk Sekyra

Luděk Sekyra, Stephen Darwall (Yale)

Rainer Forst (Frankfurt), Joseph Fishkin (Texas), Paul Weithman (Notre Dame)

Poznámky Johna Rawlse

 

 

Akademické spolupráce a podpora studentů patří mezi cíle nadace.

Studentka lidských práv na Oxfordu Nela Černota

„Studovat MSc in International Human Rights Law na Oxfordské univerzitě bylo mým přáním již od čtvrtého ročníku studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Tehdy jsem propadla lidským právům, zejména oblastem byznysu, životního prostředí a lidských práv a tranzitivní spravedlnosti. Obě tato témata mají velký potenciál pro lidstvo – mohou pomoci zmírnit klimatické změny a předcházet ozbrojeným konfliktům. Na MSc se o nich budu moci učit od odborníků s naprosto jedinečnými zkušenostmi a od ostatních studentů, kteří v oblastech již pracují a planou pro ně stejně jako já.

Jsem přesvědčená, že MSc mi umožní dále se rozvíjet způsobem, který zásadně ovlivní mé další profesní směřování. Nabyté znalosti plánuji využít co nejlépe tak, abych pozitivně ovlivnila lidská práva. Věřím, že se mi tak podaří přispět k naplňování hodnot a cílů Sekyra Foundation, které bych tímto chtěla hluboce poděkovat za velkorysou finanční podporu, díky které si mohu studium dovolit."

Nela Černota, stipendium na studium v programu MSc in International Human Rights Law na Oxfordské univerzitě, 2022

Studentka práv na Oxfordu Terezie Boková

„Děkuji nadaci Sekyra Foundation za štědrou finanční podporu, s jejíž pomocí se mohu rok věnovat studiu ústavní teorie a lidských práv, a přitom poznávat nové a učit se zpochybňovat to, co jsem dosud považovala za dané. Považuji za velké privilegium – a proto i závazek –, že mohu studovat na univerzitě, která vyniká koncentrací akademiků světové úrovně a zaměřuje se na hlubokou a intenzivní výměnu mezi nimi a studenty z nejrůznějších prostředí a kultur. Věřím, že toto velice náročné, ale intelektuálně nesmírně obohacující prostředí mi bude prostředkem k tomu, abych nahlédla na problémy a výzvy současné společnosti z jiné perspektivy, a v rámci svých sil toho poté s plným nasazením využila ve svém dalším (profesním i osobním) působení."

Terezie Boková, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2022

Studentka práv na Oxfordu Sarah Ouředníčková

„Srdečně děkuji Sekyra Foundation za štědrou finanční podporu, díky níž se budu moci po celý rok plně soustředit na studium práva – zejména lidských práv, jurisprudence a politické teorie – na nejlepší univerzitě světa. Budu si nejen moci prohloubit znalosti, ale pod vedením špičkových akademiček/akademiků a myslitelek/myslitelů především právní dovednosti jako právní psaní a argumentaci. Příležitost stát se součástí oxfordské akademické kultury a komunity, v jejímž rámci vzniklo již tolik inspirativních myšlenek, považuji za obrovské obohacení, za které jsem Sekyra Foundation velmi vděčná."

Sarah Ouředníčková, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2022

Studentka lidských práv na Oxfordu Martina Grochová

„Lidská práva se pro mne stala srdcovou záležitostí již během magisterského studia a v této oblasti jsem se profilovala i po jeho dokončení, a to jak v rámci doktorského studia, tak i v praxi. Před několika lety jsem se dozvěděla o programu univerzity v Oxfordu určeném mladým profesionálům s praxí v oblasti lidských práv. Program MSt in International Human Rights Law je specifický tím, že je určen těm, kdo v oblasti lidských práv již pracují. Umožňuje jim pokračovat v práci a zároveň studovat prestižní program v Oxfordu a zvyšovat svoje kompetence v této oblasti. Spojuje nadějné mladé profesionály v oblasti lidských práv napříč celým světem.

Děkuji nadaci Sekyra Foundation za štědrou pomoc s financováním studia, díky které mám možnost být součástí tohoto unikátního programu, jehož absolventi působí na řadě důležitých pozic na poli mezinárodní ochrany lidských práv. Věřím, že také díky tomuto programu budu schopná i já přispět k ochraně lidských práv v souladu s hodnotami, na kterých Sekyra Foundation stojí."

Martina Grochová, stipendium na studium v programu MSt in International Human Rights Law na Oxfordské univerzitě, 2020-2022

Student práv na Oxfordu Marek Pivoda

„Lidské jednání a veřejné dění obecně je třeba neustále podrobovat přímočaré kritice tak, aby jednotlivé politické instituce mohly plnit svoji kýženou roli ve společnosti. Akademie představuje prostředí, v rámci kterého lze takovou kritiku pečlivě a svobodně formulovat.

Nadaci Sekyra Foundation děkuji za mimořádnou finanční podporu mého studia na Oxfordské univerzitě, které mi umožní rok vědecky přemýšlet o roli, kterou plní soudy v Evropské unii. Výzkumný program MPhil in Law je unikátní právě z důvodu, že díky němu budu pracovat a diskutovat s předními odborníky z různých odvětví, jejichž vhled mi může pomoct vidět věci z jiné perspektivy. Věřím, že tuto příležitost využiji a přispěji svým snažením k hlubšímu vědeckému poznání a zajištění spravedlivějších (tj. rovnějších a svobodnějších) společenských podmínek."

Marek Pivoda, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2021

Student práv na Oxfordu Filip Jelínek

„Studovat práva v Oxfordu, který je centrem světové jurisprudence, je mimořádnou intelektuální výzvou. Děkuji Nadaci Sekyra Foundation za její štědrou finanční podporu, která mi umožnila tuto výzvu podniknout, a významně si tak rozšířit obzory v právní a ústavní teorii, jakož i v souvisejících právních oborech.

Právnická fakulta Oxfordské univerzity je nesmírně inspirativním a myšlenkově stimulujícím prostředím se skvělými vyučujícími a talentovanými spolužáky. Studium zde pro mě znamená nejen závazek k intelektuální poctivosti, ale také odhodlání využít své vzdělání ve prospěch společnosti a její snaze hledat spravedlnost."

Filip Jelínek, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2020

Student veřejné politiky na Oxfordu Matěj Chytil

„Chceme-li usilovat o lepší veřejnou správu v České republice, musíme najít odvahu vykročit za hranice naší země i našich možností. Posilování veřejného sektoru, jeho kompetencí i sebedůvěry, může začít právě u vzdělávání. Díky mimořádné podpoře Sekyrovy nadace jsem se mohl stát prvním českým studentem veřejné politiky na Oxfordské  univerzitě. Věřím, že budu mít šanci tuto mimořádnou zkušenost zhodnotit v práci pro veřejné instituce v Česku.“

Matěj Chytil, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2020

Student práv na Oxfordu Martin Madej

„Každý student práva a právní filosofie ví, že studium v Oxfordu znamená obrovskou příležitost rozvíjet své vědomosti v místě, kde ještě nedávno působily osobnosti jako H. L. A. Hart, Ronald Dworkin nebo Joseph Raz. Jsem moc vděčný Nadaci Sekyra Foundation za to, že mi to svým štědrým finančním příspěvkem umožnila. S její podporou jsem prožil rok v krásném a intelektuálně stimulujícím prostředí historického Oxfordu, dosáhl hlubšího porozumění právu a poznal mnoho chytrých a zajímavých lidí ze všech oborů z celého světa.“

Martin Madej, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2018

Participace Ondřeje Černého na filosofických projektech

„S Luďkem Sekyrou jsem navázal spolupráci v roce 2017 na základě společného zájmu o etiku a politickou filosofii, které spolu nadále konzultujeme. Jsem mu vděčný za podporu, kterou poskytuje mému doktorskému studiu v Oxfordu a dalším filosofickým činnostem, jakož i za práci, jíž se podílí na rozvoji humanitních a společenských věd na české i mezinárodní půdě, a umožňuje jim tak lépe plnit jejich ozdravnou roli v životě svobodné společnosti. Osobně pak zvláště oceňuji početné iniciativy Luďka Sekyry, které dlouhodobě budují vztah mezi Oxfordskou univerzitou a českým intelektuálním prostorem, a to zejména v oblasti filosofického bádání. Jejich přínos jsem při různých příležitostech zaznamenal já sám i moji oxfordští přátelé; těší mě, že se na některých mohu nyní aktivně podílet, jako například na sérii konferencí o Wittgensteinově filosofii."

Ondřej Černý, BA, BPhil, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2017

Élise Rouméas a výzkum náboženské rozmanitosti

„Jsem vděčná za velkorysou podporu výzkumu náboženské rozmanitosti a veřejného života, kterou mi poskytl Luděk Sekyra. Umožnila mi prozkoumat zejména téma náboženských požadavků vznikajících na pracovišti. Také oceňuji zájem nadace podporovat akademické úsilí, a to zejména v oblasti politické filosofie.“

Dr. Élise Rouméas, financování výzkumu na Oxfordské univerzitě, 2016

Spolupráce Michala Staňka na akademických aktivitách

„S panem doktorem Sekyrou spolupracuji na akademických aktivitách již více než pět let. Spolupráce s ním byla vždy velmi podnětná a jeho osobnost zprostředkovávala kontakt na ty nejpodnětnější řečníky, a to jak na půdě Univerzity Karlovy, tak v prostorech oxfordské Harris Manchester College , kde velmi oceňuji i jeho další aktivity na tamější půdě, jakými bylo například zasloužení se o instalaci lavičky Václava Havla do prostoru místního parku. Nebýt osobnosti pana doktora Sekyry, nikdy bych neměl tu čest poznat tak inspirativní a následováníhodné řečníky.“

Mgr. Michal Staněk, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2014

Dne 29. listopadu 2018 vyšel článek na zpravodajském webu Hospodářských novin od Luďka Sekyry.

„Prioritou The Sekyra Founda­tion je na jedné straně podpora akademických institucí a projektů, na druhé pak kultivace občanské společnosti, jež je primárním zdrojem naší morální i politické identity. Těžištěm je identifikace a rozvoj myšlenek, které společnost spojují, přispívají k sociální kohezi, zmírňují polarizující nerovnost a udržují rovnováhu mezi naší vnitřní a vnější svobodou. Takovou ideou je pojem morální reciprocity, z níž vyrůstají principy jako spravedlnost, rovnost, svoboda i altruismus.“ Odkaz na článek.

Luděk Sekyra dlouhodobě podporuje Oxfordskou univerzitu a spolupracuje s ní. Jednou z podpořených konferencí byla právě tato třídenní konference, na které se shromáždili Parfitovi přátelé, kolegové a studenti. Jejich prezentace byly věnované tématům a problémům, které Dereka nejvíce zajímaly. Byla to pocta jednomu z největších filosofů 20. století a výjimečné osobnosti Oxfordské univerzity.

Mezi přednášejícími byli Elizabeth Ashford, Ralf Bader, Simon Beard, John Broome, Tim Campbell, Ruth Chang, Roger Crisp, Jimmy Goodrich, Nils Holtug, Brad Hooker, Frances Kamm, Rahul Kumar, Kasper Lippert-Rasmussen, William MacAskill, Andreas Mogensen, Michael Otsuka, Ingmar Persson, Theron Pummer, Wlodek Rabinowicz, Janet Radcliffe-Richards, Melinda Roberts, Julian Savulescu, Teru Thomas, a Patrick Tomlin.

Zde můžete zhlédnout rozhovor s Jeffem McMahanem (americký filosof působící na Oxfordské univerzitě) o Dereku Parfitovi.

The Faculty of Philosophy, Oxfordská univerzita 18. 4.–20. 4. 2018