Oxford university
Oxford, UK
Harvard University
Cambridge, USA
Centrum pro filosofii, etiku a náboženství
Praha, ČR
Athens Democracy Forum
New York Times a Athény
Pen klub
Praha, ČR
Knihovna Václava Havla
Praha, ČR
Kultura Liberalna
Varšava, PL
University of Notre Dame
Notre Dame, USA
Harris Manchester College
Oxford, UK
Festival Svobody
Praha, ČR
Europaeum
Oxford, UK
The Institute for Human Sciences
Vídeň, AT
Vienna Circle Society
Vídeň, AT
International Crisis Group
Washington DC, USA
Foyer
Sint-Jans-Molenbeek, BE
Central European Forum
Bratislava, SK
Československé dokumentační středisko
Praha, ČR
Asociace evropských novinářů
Londýn, UK
Česká křesťanská akademie
Praha, ČR
Liberální institut
Praha, ČR
Babylon - Studentský list pro seniory
Praha, ČR
The Rimbaud and Verlaine Foundation
London, UK
Salve
Praha, ČR
Klášter Broumov
Broumov, ČR
Studio Hrdinů
Praha, ČR
Karolinum nakladatelství
Praha, ČR
Luděk Sekyra je předním českým podnikatelem, předsedou správní rady Nadace Sekyra Foundation a majitelem Sekyra Group.
Společnost Sekyra Group je jednou z nejvýznamnějších realitních a developerských společností ve střední Evropě se zaměřením na investice v České republice, na Slovensku a v Polsku.
Luděk Sekyra vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde působil jako pedagog v oblasti právní filosofie. Mezi jeho zájmy patří morální a politická filosofie, stejně jako podpora liberálních hodnot a občanské společnosti. Ve svých akademických aktivitách se věnuje problému reciprocity, spravedlnosti a morální autonomie. Prostřednictvím Nadace Sekyra Foundation podporuje Oxfordskou a Harvardovu univerzitu, řadu občanských aktivit, včetně mezináboženského dialogu. Podílel se také na založení Centra pro filosofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově, se kterým aktivně spolupracuje.
Luděk Sekyra je členem kolegia rektora Oxfordské univerzity a Harris Manchester College. Dále je členem Aristotelské společnosti, Americké asociace politických věd (APSA) a dlouholetým partnerem Athens Democracy Forum pořádaného New York Times.
Luděk
Profesor Jiří Přibáň absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva. V roce 2006 se stal profesorem práva na Cardiff University ve Velké Británii. Působil také na Evropském univerzitním institutu ve Florencii, New York University, UC Berkeley, Katolické univerzitě v Lovani a řadě dalších zahraničních univerzit. Jiří Přibáň v současné době vede právně-sociologické centrum na Univerzitě v Cardiffu (Centre of Law and Society), na jehož založení se významně podílel.
Jiří
Jakub Jirsa, Ph.D. je odborným asistentem na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. Od roku 2017 je místopředsedou Centra pro filosofii, etiku a náboženství. Věnuje se antické filosofii a etice. V minulosti absolvoval badatelské pobyty na Faculty of Classics, University of Cambridge a Institut Für Wissenschaften vom Menschen (Vídeň). Jakub Jirsa vystudoval filosofii na Filozofické fakultě UK a Středoevropské univerzitě v Budapešti.
Jakub
Václav Štětka působí od roku 2016 na Fakultě sociálních studií britské Loughborough University, kde vyučuje mediální studia a politickou komunikaci. Vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně, kde následně působil na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU. V letech 2009-2013 byl výzkumným pracovníkem na University of Oxford, poté přešel na Karlovu univerzitu, kde v letech 2013-2015 vedl výzkumnou skupinu PolCoRe (Political Communication Research Group). Ve svém výzkumu se věnuje roli sociálních médií v politické komunikaci, vlivu médií na politickou polarizaci a vztahům mezi médii a demokracií ve střední a východní Evropě. Je členem řady mezinárodních výzkumných projektů a sítí, jako Digital News Report (Reuters Institute, University of Oxford), Media Pluralism Monitor (European University Institute, Florence) či NEPOCS (Network of European Political Communication Studies). Od roku 2016 je místopředsedou sekce politické komunikace European Communication Research and Education Association (ECREA). Je členem Rady Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství při FF UK. Patří k mezinárodně nejcitovanějším českým odborníkům v oblasti mediálních a komunikačních studií, pravidelně poskytuje expertní komentáře v českých a zahraničních médiích.
Václav
Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., dr.h.c. (mult) je profesorem Filozofické fakulty UK (přednáší filozofii a sociologii náboženství), od r. 1990 je prezidentem České křesťanské akademie, od r. 2015 vicepresidentem Council for Research in Values and Philosophy ve Washingtonu.
Papež Jan Pavel II. ho jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími (1990), Benedikt XVI. čestným papežským prelátem (2008). Je členem Evropské akademie věd a umění a řady dalších institucí, obdržel řadu literárních i jiných cen doma i v zahraničí včetně Ceny kardinála Königa (2003) a Ceny Romano Guardiniho „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“ (2010), Ceny za nejlepší teologickou knihu Evropy (2011), čestného titulu „Člověk smíření“ za zásluhy o křesťansko-židovský dialog (2011) a Rytířského kříže řádu za zásluhy, udělené prezidentem Polské republiky (2012).
Za komunistického režimu působil v náboženském a kulturním disentu, po r. 1989 podnikl přednáškové a studijní cesty po všech kontinentech, byl mj. hostujícím profesorem na univerzitách v Oxfordu, Cambridge a Harvardu. Jeho knihy vyšly již v 19 jazycích.
V roce 2014 bylo jeho celoživotní dílo oceněno Templetonovou cenou a v roce 2016 pak čestným doktorátem Oxfordské univerzity.
Tomáš
Mgr. Michael Žantovský vystudoval psychologii na Karlově univerzitě a McGill University v Montrealu a působil jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze. V osmdesátých letech 20. století působil jako nezávislý překladatel, publicista a textař. Přeložil do češtiny více než padesát děl moderní anglo-americké prózy, poezie a dramatu. Přispíval do samizdatového tisku, od roku 1988 byl pražským dopisovatelem agentury Reuters. Napsal též knihu o životě a díle Woodyho Allena. Je autorem rozsáhlého životopisu zesnulého prezidenta HAVEL, který vyšel v češtině, angličtině a dalších jazycích v listopadu 2014.
V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum a v prosinci 1989 se stal jeho tiskovým mluvčím. V lednu 1990 se stal tiskovým tajemníkem a mluvčím prezidenta Václava Havla. Byl také politickým koordinátorem kanceláře prezidenta. V letech 1996-2002 byl senátorem Parlamentu ČR a předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. V letech 1997 a 2001-2 byl předsedou Občanské demokratické aliance. Byl velvyslancem České republiky ve Spojených státech amerických, v Izraeli a ve Spojeném království. Od roku 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla.
Michael
JUDr. Jiří Pehe, PhDr. je globální profesor v Centru pro Evropská a středomořská studia na New York University (NYU) v New Yorku a od roku 1999 ředitel akademického centra NYU v Praze. Vystudoval práva a filozofii na Karlově Univerzitě a mezinárodní vztahy na Columbia University v New Yorku. V letech 1997 až 1999 byl ředitelem Politického odboru prezidenta Václava Havla a po roce 1999 pokračoval ve spolupráci s Havlem jako jeho externí poradce a předseda programového výboru konference Forum 2000, pořádané pod Havlovou záštitou. Pehe emigroval v roce 1981 z Československa . V letech 1985 až 1988 pracoval jako ředitel středoevropských studií v lidsko-právní organizaci Freedom House v New Yorku a později v letech 1988 až 1996 jako ředitel středoevropského výzkumu v Radiu Svobodná Evropa v Mnichově a v Praze. Je znám jako politický analytik a publicista, který pravidelně publikuje v českých a anglo-jazyčných médiích. Je autorem šesti knih o politice a čtyř románů.
Jiří
Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D., filozof, politik a vysokoškolský učitel. Žák profesora Jana Patočky, signatář Charty 77. V komunistické společnosti pracoval převážně v dělnických profesích: čistič výloh, strojník, topič. Několik let také pracoval jako propagační redaktor a technik v nemocnici. Po sametové revoluci, které se od počátku aktivně účastnil vstoupil do politiky. Spoluzaložil politickou stranu ODA a patřil k zakladatelům demokratické pravice v Československu, byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Podílel se na přípravě řady zákonů, např. Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR, Vysokoškolského zákona. V 90. letech byl poslancem Poslanecké sněmovny a šest let senátorem PČR. ODA v letech 1998–2001 předsedal. Přednášel politickou filozofii na řadě univerzit: VŠE, UK, ZČU. Deset let vedl Katedru politologie a filozofie FF UJEP v Ústí nad Labem, kde působí dodnes.
Daniel
PhDr. Jiřina Šiklová, CSc. vystudovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1965 podílela na založení katedry sociologie FF UK.
Kvůli své angažovanosti v letech l968-1969 byla propuštěna z Filozofické fakulty. Publikovala pod různými jmény, především v zahraničí. Od 70. let spolupracovala na distribuci zakázaných knih (texty československých autorů do zahraničí a ze zahraničí tištěné knihy zakázané v tehdejším Československu), za organizování neoficiálního zasílání textů československých autorů do zahraničí byla v letech l981-1982 vězněna. Po revoluci v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii, ale po vzoru zahraničních univerzit iniciovala založení katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies, o. p. s. v Praze. Je členkou mnoha správních rad nadací a redakčních rad odborných časopisů.
V roce 1995 získala ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy. V roce 1999 jí byla prezidentem republiky Václavem Havlem udělena Medaile za zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala medaili Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR.
Jiřina
Doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D. patřil k prvním signatářům Charty 77 a v roce 1986 byl jejím mluvčím. V listopadu roku 1989 se účastnil založení Občanského fóra. V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění, kde působil v jeho zahraničním výboru. Od července 1990 pracoval na ministerstvu zahraničí, nejprve jako poradce, posléze jako náměstek ministra. V letech 1993-1998 byl předsedou Českého helsinského výboru. V letech 1998-2001 opět působil na ministerstvu zahraničí jako náměstek ministra. V letech 2001-2005 působil ve Washingtonu jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky ve Spojených státech amerických. V letech 2006-2011 pak vykonával funkci stálého představitele České republiky v newyorském sídle Organizace spojených národů. V letech 2011-2012 byl ředitelem Knihovny Václava Havla a od roku 2012 působí jako člen její správní rady.
Po roce 1989 se Martin Palouš rovněž intenzivně věnoval činnosti pedagogické a vědecké – na katedře filosofie Přírodovědecké fakulty Karlovy University, na katedře mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd Karlovy university (kde také působil v letech 1997-1998 jako její proděkan). Od počátku devadesátých let též působil na mnoha univerzitách v zahraničí, na prvním místě ve Spojených státech amerických. Od roku 2011 pracuje na Škole pro mezinárodní a veřejné záležitosti Floridské mezinárodní university (School of International and Public Affairs at Florida International University) v Miami jako její „Senior Fellow“ a ředitel Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii.
Martin Palouš je autorem desítek publikací jak doma, tak i v zahraničí. Dlouhodobě a systematicky se zabývá mezinárodními vztahy, politickou filosofií, filosofií dějin a filosofií práva.
Martin
Karolina Wigura je socioložka, novinářka a zakladatelka přední polské liberální platformy Kultura Liberalna Foundation.
Jacques Rupnik je francouzský politolog a historik.
Grzegorz Ekiert je profesorem na Harvardově univerzitě a ředitelem Centra pro evropská studia.
Ivan Krastev je politolog, předseda Centra pro liberální strategie v Sofii a stálý člen Institutu humanitních studií (IWM) ve Vídni.
Jeff McMahan je filosof a držitel Whiteovy profesury morální filosofie (The White‘s Chair in Moral Philosphy) na Oxfordské univerzitě.
Marta Šimečková je novinářka a zakladatelka Středoevropského fóra v Bratislavě.
Mark Thompson je bývalý výkonný ředitel The New York Times a BBC.
Lord Mark Malloch-Brown je britský diplomat, politik a prezident Open Society Foundations.
Nadaci Sekyra Foundation založil český podnikatel Luděk Sekyra na podporu lidských práv, morálního univerzalismu, liberálních hodnot a občanské společnosti. Zaměřuje se také na rozvoj kritického a filosofického myšlení, na podporu akademických institucí a vzdělávacích projektů, včetně vydávání děl významných myslitelů. Posláním nadace je rovněž úsilí o mezigenerační dialog v kontextu odpovědnosti za budoucnost planety.
Nadace spolupracuje s Harvardovou univerzitou, Oxfordskou univerzitou a Centrem pro filosofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově. Společně s New York Times podporuje Athens Democracy Forum, dále Knihovnu Václava Havla, Českou křesťanskou akademii, Festival svobody, integrační platformu Foyer v bruselské čtvrti Molenbeek, stejně jako studenty na zahraničních vysokých školách. Nadace je generálním partnerem Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
Členy správní rady nadace jsou významné osobnosti veřejného života.
Liberální společnost založená na morálním univerzalismu, svobodném veřejném prostoru a respektu k důstojnosti každého jedince není samozřejmostí. Důležitost těchto zásad je zřejmá tváří v tvář polarizaci moderních společností, jež ohrožují jejich stabilitu. V centru pozornosti jsou nejen otázky nerovnosti, xenofobie nebo populismu, ale i téma životního prostředí a klimatických změn, které je středobodem odpovědnosti za budoucí generace.
Soudržnost pluralitních společností je velkou nutností jak pro společenský, tak pro akademický dialog. V době hlubokých myšlenkových konfliktů, migrace a zpochybňování politických autorit je potřebné ji posilovat nejen prostřednictvím tradičních pilířů, jako jsou principy spravedlnosti a vlády práva, ale i na základě obecně přijatelných konsenzuálních východisek, jež upřednostňují obecně lidské konstanty naší existence, jako jsou morální reciprocita a autonomní identita. Rozhodující je morální hodnota našeho jednání, ne účelovost instrumentálního rozumu zaměřeného na individuální prospěch.
Tradiční spojení demokracie a křesťanských hodnot, na nichž byla založena západní civilizace, je konfrontováno s faktem politického, hodnotového a náboženského pluralismu. Hledání vlastního názorového ukotvení v globálně propojeném světě konkurujících si ideových a sociálních modelů je stále obtížnější. Liberální identita založená na toleranci, možnost svobodně se ztotožnit s liberálními ideály je privilegiem, které musíme hájit.
Společnost, stejně jako chování člověka ve světě musí spočívat na univerzálních principech. Zkoumání jejich filosofických zdrojů je těžištěm mého intelektuálního zájmu. V centru mé pozornosti je morální jádro takových pojmů, jako je reciprocita, autonomie, spravedlnost nebo altruismus, neboť jejich aplikace naplňuje odvěkou ambici učinit morální postoj základem lidského i politického jednání. Snažíme se identifikovat pravidla a modely chování, které přispívají ke společenské rovnováze a utvářejí prostředí založené na vzájemné úctě nejen mezi těmi, s nimiž jsme v určitém vztahu, ale mezi všemi příslušníky společnosti.
V mnoha ohledech nám v současnosti chybí normativní reflexe rychle se měnícího světa. Potřebujeme reinterpretaci pojmů jako svoboda, rovnost, spravedlnost nebo reciprocita, konceptů, do kterých zobecňujeme nová fakta a události. Jejich současný obsah zastírá absence analytického myšlení, ztráta koncentrace na podstatu, jež je skryta v záplavě matoucího přílivu informací bez autora i adresáta. Renesance morálního univerzalismu může naznačit cestu, jeho principy přesahují horizonty našeho bytí a tím mu dávají smysl tváří v tvář pomíjivosti našich životů. To jsou významné impulsy pro filosofický a intelektuální dialog dnešní doby.
Takový filosofický diskurs podporujeme na mnoha úrovních. Jedním z příkladů je konference „Inequality, Religion, and Society: John Rawls and After“, věnovaná filosofickému odkazu nejvýznamnějšího politického filosofa 20. století Johna Rawlse, která se uskutečnila počátkem roku 2019 na Harvardově univerzitě. Dále se připravuje série konferencí věnovaných zřejmě největšímu filosofickému géniovi 20. století Ludwigu Wittgensteinovi, první z nich se konala v roce 2019 v Oxfordu, další se bude konat v Praze a poslední bude ve Vídni. Naše nadace se rovněž bude podílet na přípravě společného projektu s Varšavskou univerzitou, který bude mít formu několika kolokvií věnovaných předním středoevropským intelektuálům 20. století, jako jsou Isaiah Berlin, Leszek Kołakowski, Jan Patočka nebo Karl Popper.
Nenahraditelná je také úloha veřejných intelektuálů, myšlenkové komunity, jež má schopnost originálně a kriticky interpretovat svět, klást si pro demokracii tak zásadní otázky, zda máme moc, nebo zda moc má nás, a nastavovat jí tak zrcadlo. Z historie víme, že mnozí z nich nezůstávají jen v říši představ a povrchní kritiky, v rozhodujících momentech jsou schopni i oběti, činu, který je přesahuje a je nejvyšším výrazem lidské odpovědnosti. V této souvislosti nelze nepřipomenout jejich mocnou zbraň, jíž je psané slovo jako fundament kulturní tradice Západu. K jeho rozvoji přispíváme podporou vydávání děl významných myslitelů. Symbolické je v tomto kontextu strategické partnerství s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu, jehož činnost jsem vždy obdivoval a který nejednou ovlivnil dějiny naší země.
Pokud hovoříme o změně politické kultury, nelze si ji představit bez liberální transformace občanské společnosti, tak aby byla sférou autonomie a univerzálních hodnot v prostředí mnohavrstevných tradic. V průniku občanské a politické společnosti vzniká veřejný prostor, který je místem střetu ideí, kulturních proudů i mocenských ambicí. Charakter boje o veřejný prostor, stejně jako vítězné hodnoty mají formativní význam pro povahu celé společnosti. Ideálem je reciproční autonomie, jež zahrnuje úctu k názoru druhého, k jeho sekulárním postojům i k jeho náboženskému přesvědčení, čímž posiluje společenskou soudržnost.
Domnívám se, že nezbytným předpokladem sociální koheze a individuální autonomie je princip reciprocity, který je morálním východiskem spravedlnosti, tedy stěžejního regulativního principu institucí liberální společnosti. Reciprocita je také nástrojem ke zmírňování nerovnosti a základem mezigenerační odpovědnosti, a to jak ve své symetrické podobě, například jako participace na veřejném životě otevřené a inkluzivní společnosti, jíž její členové oplácejí to, že jim poskytuje vzdělání nebo nabízí jinou formu sociální integrace, tak v asymetrické podobě – ve formě péče o budoucí generace, jež péči aktuálně nemohou oplácet, lze však předpokládat, že tak učiní v budoucnu, až si osvojí reciproční postoj, který vždy respektuje nárok toho druhého i generací příštích. Je to trvalá snaha najít názorovou shodu mezi vlastním hlediskem a pozicí těch druhých.
Při hledání rovnováhy mezi morální reciprocitou a politickou spravedlností silně rezonuje paradigma sociální nerovnosti. V klasickém Rawlsově pojetí mají mít všichni stejný přístup k základnímu souboru práv a svobod, přičemž nerovnost je přípustná pouze tehdy, pokud vede k nápravě ve prospěch těch nejméně zvýhodněných, těch, kdo jsou na spodní hranici společenského žebříčku. Stručně řečeno, zlepšovat postavení těch nejchudších je povinností těch lépe situovaných.
Tam, kde vidíme chudnutí, deziluzi a destrukci středních vrstev, se lidé radikalizují a přiklánějí k populistickému negativismu. Za proklamovanou příčinu nerovnosti a za nepřátele národa jsou – mylně – považováni migranti, minority, globalizace nebo liberální politika. Často a z mnoha stran pak zní ostrá kritika kapitalismu, širokou odezvu měl například nedávný apel Thomase Pikettyho, jeho volání po regulaci, redistribuci a globálních formách zdanění. Argumenty volající po větší distribuci statků jsou samozřejmě nepřehlédnutelné a zaslouží si respekt. Je však třeba mít vždy na paměti, že tržní prostředí je nejen jednou z příčin ekonomické nerovnosti, ale je i primárním zdrojem bohatství společnosti.
V pohnutých dějinách střední Evropy 20. století měla občanská společnost výjimečnou úlohu, byla domovem odvážných jednotlivců řídících se pouze svým svědomím. Z jejich morální autonomie vyrostla občanská rezistence, rezistentní ideál antipolitických generací „otřesených“, které opakovaně čelily brutálnímu mocenskému nátlaku.
Již v polovině minulého století maďarský intelektuál István Bibó nazval politiky střední Evropy „falešnými realisty“, kteří zatlačili idealisty západního typu. Tito lidé vyrůstali na vlně existenciálního strachu, přízemního nacionalismu a politické hysterie a jejich působení mělo fatální důsledky, tím nejtragičtějším bylo, řečeno slovy polského básníka Czesława Miłosze, „zotročení ducha“. Země tohoto regionu, aby stvrdily svůj návrat k civilizační tradici, musí být, jak poznamenal Jan Patočka, „západnější než Západ sám“, protože jsou ohroženější a musí bytostně bránit svou křehkou liberální identitu, někdy i před zradou vlastních elit.
Rozvoj komunikačních technologií a umělé inteligence vytváří obrovský prostor jak pro autoritářskou kontrolu informací, tak pro manipulativní politické metody a populistické vábení. Tragédie uplynulého století byly nezřídka hvězdnými hodinami mas omámených utopií. Musíme usilovat o to, aby toto století nepatřilo vládám davu, ale poučené veřejnosti, vládě kritického intelektu. Jinými slovy, ale bylo v rukou těch, kdo chtějí uvést do souladu řád politický s řádem mravním.
Střední Evropa je v jistém smyslu laboratoří Západu, rozporuplnou rozmanitostí na malém prostoru a její občanská společnost je opět v konfrontaci s těmi, kteří prostřednictvím svého mocenského egoismu, často i vyvoláváním nejsobečtějšího lidského pocitu – strachu z cizího a neznámého –, se snaží konzervovat moc na úkor celého společenství.
I z těchto důvodů bude nadále pokračovat podpora Festivalu svobody, Knihovny Václava Havla a České křesťanské akademie.
Osud budoucích generací vzhledem k rozvoji biotechnologií, umělé inteligence a dopadům moderního způsobu života na změnu klimatu můžeme ovlivnit výrazněji, než minulé generace mohly ovlivnit ten náš. Je naší povinností nejen zabránit podstatným změnám klimatu, ale i předat příštím pokolením spravedlivé instituce a respekt k autonomii jedince v digitálním věku. Cesta k tomuto cíli vede prostřednictvím podpory vzdělání jako celostního formování charakteru. V popředí mého zájmu je idea univerzity a její nezastupitelná role jako vrcholné instituce liberálního vzdělání, která vychovává nejen odborníky, ale zároveň je místem kultivace kritické diskuse, sokratovského dialogu a tříbení etických postojů. K tomu směřuje podpora Oxfordské univerzity, Edmond J. Safra Center for Ethics na Harvardově univerzitě, Centra pro filozofii, etiku a náboženství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, stejně jako poskytování stipendií vybraným studentům humanitních oborů.
Garantem svobodného veřejného prostoru jsou nezávislá média, jejichž obraně se nadace věnuje ve spolupráci s New York Times na platformě Athens Democracy Forum (ADF) a podporou Asociace evropských novinářů (AEJ).
Luděk Sekyra
Předseda správní rady Nadace The Sekyra Foundation
Naší povinností je nejen předat příštím pokolením spravedlivé instituce a respekt k autonomii jedince v digitálním věku, ale i zabránit nevratným zásahům do biosféry. Urgentnost záchrany planety zosobňovaná varovnou změnou klimatu je zřejmě jedním z největších úkolů současnosti a jádrem mezigeneračního dialogu. Jako nezbytné se jeví nové formy odpovědnosti vůči budoucím generacím, neboť zvýšená intenzita civilizačních vlivů včetně biotechnologií a umělé inteligence může nebývalou silou ovlivnit jejich život.
Péče o mnohovrstevný mezigenerační dialog je vyjádřena v podpoře občanských a ekologických iniciativ, stejně jako vzdělávacích institucí. Posláním nadace je tudíž přispět k pojetí vzdělání jako celostního formování charakteru. V popředí je idea univerzity a její nezastupitelná role jako vrcholné vzdělávací instituce, která vychovává nejen odborníky, ale zároveň je místem objevných diskusí, sokratovského dialogu a hledání hodnotové orientace. K tomu směřuje podpora Oxfordské univerzity, Edmond J. Safra Center for Ethics na Harvardově univerzitě, Centra pro filozofii, etiku a náboženství na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, stejně jako poskytování stipendií vybraným studentům humanitních oborů.
Lidská práva jsou výrazem respektu k důstojnosti člověka a boj za jejich prosazení je důležitou součástí občanského aktivismu od jeho zrodu. V centru pozornosti by neměla být pouze fundamentální politická a ústavní práva, ale stejný morální status si zaslouží i sexuální či rasové menšiny, stejně jako ti, kdo trpí existenční nouzí.
Emancipovaná občanská společnost je jak předpokladem tolik potřebného lidskoprávního diskursu, tak zárukou vitality liberálního veřejného prostoru. Její kultivace je prioritou nadačního snažení tak, aby občanská společnost byla sférou autonomie a univerzálních hodnot v kontextu mnohavrstevných tradic. Ideálem je reciproční autonomie zahrnující úctu k názoru druhého, k jeho sekulárním postojům i k jeho náboženskému přesvědčení. Úsilí o takovou společnost, vyrůstající z morálního svědomí odvážných jednotlivců, sehrálo v pohnuté středoevropské historii 20. století mimořádnou roli.
Volání po změně politické kultury musí předcházet hodnotová transformace společnosti. I z těchto důvodů bude nadále pokračovat podpora Festivalu svobody, Knihovny Václava Havla a Ceny Václava Havla za lidská práva nebo České křesťanské akademie.
Garantem svobodného veřejného prostoru jsou nezávislá média, jejichž obraně se nadace věnuje ve spolupráci s New York Times na platformě Athens Democracy Forum, jakož i podpoře nezávislých periodik – příkladem může být Babylon.
V mnoha ohledech nám v současnosti chybí normativní reflexe rychle se měnícího světa. Potřebujeme reinterpretaci pojmů jako svoboda, spravedlnost nebo reciprocita, konceptů, do nichž zobecňujeme nová fakta a události. Jejich současný obsah zastírá absence analytického myšlení, ztráta koncentrace na podstatu, jež je skryta v záplavě matoucího přílivu informací bez autora i adresáta. Renesance morálního univerzalismu může naznačit cestu, jeho principy přesahují horizonty našeho bytí a tím mu dávají smysl tváří v tvář pomíjivosti našich životů. To jsou významné motivy pro rozvoj kritického myšlení, pro filosofický dialog i pro tříbení etických postojů.
Nenahraditelná je rovněž úloha veřejných intelektuálů, myšlenkové komunity, která má schopnost originálně a kriticky interpretovat svět, klást si pro demokracii tak zásadní otázky, zda máme moc, nebo zda moc má nás, a nastavovat jí tak zrcadlo.
Ve spolupráci s předními světovými univerzitami nadace rozvíjí odkaz klíčových filosofů 20. století jako jsou John Rawls či Ludwig Wittgenstein, ale i poselství intelektuálů spjatých s naší částí Evropy, mezi které jistě patří Isaiah Berlin, Leszek Kołakowski, Jan Patočka nebo Karl Popper.
Důležité je rovněž strategické partnerství s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu, který nejednou významně ovlivnil kulturní dějiny naší země.
Liberální společnost založená na morálním univerzalismu, svobodném veřejném prostoru a respektu k důstojnosti každého jedince není samozřejmostí. Důležitost těchto zásad je zřejmá tváří v tvář polarizaci moderních společností, jež ohrožují jejich stabilitu. V centru pozornosti jsou nejen otázky nerovnosti, xenofobie nebo populismu, ale i téma životního prostředí a klimatických změn, které je středobodem odpovědnosti za budoucí generace.
Soudržnost pluralitních společností je velkou nutností jak pro společenský, tak pro akademický dialog. V době hlubokých myšlenkových konfliktů, migrace a zpochybňování politických autorit je potřebné ji posilovat nejen prostřednictvím tradičních pilířů, jako jsou principy spravedlnosti a vlády práva, ale i na základě obecně přijatelných konsenzuálních východisek, jež upřednostňují obecně lidské konstanty naší existence, jako jsou morální reciprocita a autonomní identita. Rozhodující je morální hodnota našeho jednání, ne účelovost instrumentálního rozumu zaměřeného na individuální prospěch.
Tradiční spojení demokracie a křesťanských hodnot, na nichž byla založena západní civilizace, je konfrontováno s faktem politického, hodnotového a náboženského pluralismu. Hledání vlastního názorového ukotvení v globálně propojeném světě konkurujících si ideových a sociálních modelů je stále obtížnější. Liberální identita založená na toleranci, možnost svobodně se ztotožnit s liberálními ideály je privilegiem, které musíme hájit.
Společnost, stejně jako chování člověka ve světě musí spočívat na univerzálních principech. Zkoumání jejich filosofických zdrojů je těžištěm mého intelektuálního zájmu. V centru mé pozornosti je morální jádro takových pojmů, jako je reciprocita, autonomie, spravedlnost nebo altruismus, neboť jejich aplikace naplňuje odvěkou ambici učinit morální postoj základem lidského i politického jednání. Snažíme se identifikovat pravidla a modely chování, které přispívají ke společenské rovnováze a utvářejí prostředí založené na vzájemné úctě nejen mezi těmi, s nimiž jsme v určitém vztahu, ale mezi všemi příslušníky společnosti.
V mnoha ohledech nám v současnosti chybí normativní reflexe rychle se měnícího světa. Potřebujeme reinterpretaci pojmů jako svoboda, rovnost, spravedlnost nebo reciprocita, konceptů, do kterých zobecňujeme nová fakta a události. Jejich současný obsah zastírá absence analytického myšlení, ztráta koncentrace na podstatu, jež je skryta v záplavě matoucího přílivu informací bez autora i adresáta. Renesance morálního univerzalismu může naznačit cestu, jeho principy přesahují horizonty našeho bytí a tím mu dávají smysl tváří v tvář pomíjivosti našich životů. To jsou významné impulsy pro filosofický a intelektuální dialog dnešní doby.
Takový filosofický diskurs podporujeme na mnoha úrovních. Jedním z příkladů je konference „Inequality, Religion, and Society: John Rawls and After“, věnovaná filosofickému odkazu nejvýznamnějšího politického filosofa 20. století Johna Rawlse, která se uskutečnila počátkem roku 2019 na Harvardově univerzitě. Dále se připravuje série konferencí věnovaných zřejmě největšímu filosofickému géniovi 20. století Ludwigu Wittgensteinovi, první z nich se konala v roce 2019 v Oxfordu, další se bude konat v Praze a poslední bude ve Vídni. Naše nadace se rovněž bude podílet na přípravě společného projektu s Varšavskou univerzitou, který bude mít formu několika kolokvií věnovaných předním středoevropským intelektuálům 20. století, jako jsou Isaiah Berlin, Leszek Kołakowski, Jan Patočka nebo Karl Popper.
Nenahraditelná je také úloha veřejných intelektuálů, myšlenkové komunity, jež má schopnost originálně a kriticky interpretovat svět, klást si pro demokracii tak zásadní otázky, zda máme moc, nebo zda moc má nás, a nastavovat jí tak zrcadlo. Z historie víme, že mnozí z nich nezůstávají jen v říši představ a povrchní kritiky, v rozhodujících momentech jsou schopni i oběti, činu, který je přesahuje a je nejvyšším výrazem lidské odpovědnosti. V této souvislosti nelze nepřipomenout jejich mocnou zbraň, jíž je psané slovo jako fundament kulturní tradice Západu. K jeho rozvoji přispíváme podporou vydávání děl významných myslitelů. Symbolické je v tomto kontextu strategické partnerství s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu, jehož činnost jsem vždy obdivoval a který nejednou ovlivnil dějiny naší země.
Pokud hovoříme o změně politické kultury, nelze si ji představit bez liberální transformace občanské společnosti, tak aby byla sférou autonomie a univerzálních hodnot v prostředí mnohavrstevných tradic. V průniku občanské a politické společnosti vzniká veřejný prostor, který je místem střetu ideí, kulturních proudů i mocenských ambicí. Charakter boje o veřejný prostor, stejně jako vítězné hodnoty mají formativní význam pro povahu celé společnosti. Ideálem je reciproční autonomie, jež zahrnuje úctu k názoru druhého, k jeho sekulárním postojům i k jeho náboženskému přesvědčení, čímž posiluje společenskou soudržnost.
Domnívám se, že nezbytným předpokladem sociální koheze a individuální autonomie je princip reciprocity, který je morálním východiskem spravedlnosti, tedy stěžejního regulativního principu institucí liberální společnosti. Reciprocita je také nástrojem ke zmírňování nerovnosti a základem mezigenerační odpovědnosti, a to jak ve své symetrické podobě, například jako participace na veřejném životě otevřené a inkluzivní společnosti, jíž její členové oplácejí to, že jim poskytuje vzdělání nebo nabízí jinou formu sociální integrace, tak v asymetrické podobě – ve formě péče o budoucí generace, jež péči aktuálně nemohou oplácet, lze však předpokládat, že tak učiní v budoucnu, až si osvojí reciproční postoj, který vždy respektuje nárok toho druhého i generací příštích. Je to trvalá snaha najít názorovou shodu mezi vlastním hlediskem a pozicí těch druhých.
Při hledání rovnováhy mezi morální reciprocitou a politickou spravedlností silně rezonuje paradigma sociální nerovnosti. V klasickém Rawlsově pojetí mají mít všichni stejný přístup k základnímu souboru práv a svobod, přičemž nerovnost je přípustná pouze tehdy, pokud vede k nápravě ve prospěch těch nejméně zvýhodněných, těch, kdo jsou na spodní hranici společenského žebříčku. Stručně řečeno, zlepšovat postavení těch nejchudších je povinností těch lépe situovaných.
Tam, kde vidíme chudnutí, deziluzi a destrukci středních vrstev, se lidé radikalizují a přiklánějí k populistickému negativismu. Za proklamovanou příčinu nerovnosti a za nepřátele národa jsou – mylně – považováni migranti, minority, globalizace nebo liberální politika. Často a z mnoha stran pak zní ostrá kritika kapitalismu, širokou odezvu měl například nedávný apel Thomase Pikettyho, jeho volání po regulaci, redistribuci a globálních formách zdanění. Argumenty volající po větší distribuci statků jsou samozřejmě nepřehlédnutelné a zaslouží si respekt. Je však třeba mít vždy na paměti, že tržní prostředí je nejen jednou z příčin ekonomické nerovnosti, ale je i primárním zdrojem bohatství společnosti.
V pohnutých dějinách střední Evropy 20. století měla občanská společnost výjimečnou úlohu, byla domovem odvážných jednotlivců řídících se pouze svým svědomím. Z jejich morální autonomie vyrostla občanská rezistence, rezistentní ideál antipolitických generací „otřesených“, které opakovaně čelily brutálnímu mocenskému nátlaku.
Již v polovině minulého století maďarský intelektuál István Bibó nazval politiky střední Evropy „falešnými realisty“, kteří zatlačili idealisty západního typu. Tito lidé vyrůstali na vlně existenciálního strachu, přízemního nacionalismu a politické hysterie a jejich působení mělo fatální důsledky, tím nejtragičtějším bylo, řečeno slovy polského básníka Czesława Miłosze, „zotročení ducha“. Země tohoto regionu, aby stvrdily svůj návrat k civilizační tradici, musí být, jak poznamenal Jan Patočka, „západnější než Západ sám“, protože jsou ohroženější a musí bytostně bránit svou křehkou liberální identitu, někdy i před zradou vlastních elit.
Rozvoj komunikačních technologií a umělé inteligence vytváří obrovský prostor jak pro autoritářskou kontrolu informací, tak pro manipulativní politické metody a populistické vábení. Tragédie uplynulého století byly nezřídka hvězdnými hodinami mas omámených utopií. Musíme usilovat o to, aby toto století nepatřilo vládám davu, ale poučené veřejnosti, vládě kritického intelektu. Jinými slovy, ale bylo v rukou těch, kdo chtějí uvést do souladu řád politický s řádem mravním.
Střední Evropa je v jistém smyslu laboratoří Západu, rozporuplnou rozmanitostí na malém prostoru a její občanská společnost je opět v konfrontaci s těmi, kteří prostřednictvím svého mocenského egoismu, často i vyvoláváním nejsobečtějšího lidského pocitu – strachu z cizího a neznámého –, se snaží konzervovat moc na úkor celého společenství.
I z těchto důvodů bude nadále pokračovat podpora Festivalu svobody, Knihovny Václava Havla a České křesťanské akademie.
Osud budoucích generací vzhledem k rozvoji biotechnologií, umělé inteligence a dopadům moderního způsobu života na změnu klimatu můžeme ovlivnit výrazněji, než minulé generace mohly ovlivnit ten náš. Je naší povinností nejen zabránit podstatným změnám klimatu, ale i předat příštím pokolením spravedlivé instituce a respekt k autonomii jedince v digitálním věku. Cesta k tomuto cíli vede prostřednictvím podpory vzdělání jako celostního formování charakteru. V popředí mého zájmu je idea univerzity a její nezastupitelná role jako vrcholné instituce liberálního vzdělání, která vychovává nejen odborníky, ale zároveň je místem kultivace kritické diskuse, sokratovského dialogu a tříbení etických postojů. K tomu směřuje podpora Oxfordské univerzity, Edmond J. Safra Center for Ethics na Harvardově univerzitě, Centra pro filozofii, etiku a náboženství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, stejně jako poskytování stipendií vybraným studentům humanitních oborů.
Garantem svobodného veřejného prostoru jsou nezávislá média, jejichž obraně se nadace věnuje ve spolupráci s New York Times na platformě Athens Democracy Forum (ADF) a podporou Asociace evropských novinářů (AEJ).
Luděk Sekyra
Předseda správní rady Nadace The Sekyra Foundation
Luděk Sekyra je předním českým podnikatelem, předsedou správní rady Nadace Sekyra Foundation a majitelem Sekyra Group.
Zaměřuje se také na rozvoj kritického a filosofického myšlení, na podporu akademických institucí a vzdělávacích projektů, včetně vydávání děl významných myslitelů. Posláním nadace je rovněž úsilí o mezigenerační dialog v kontextu odpovědnosti za budoucnost planety.
Nadaci Sekyra Foundation založil český podnikatel Luděk Sekyra na podporu lidských práv, morálního univerzalismu, liberálních hodnot a občanské společnosti. Zaměřuje se také na rozvoj kritického a filosofického myšlení, na podporu akademických institucí a vzdělávacích projektů, včetně vydávání děl významných myslitelů. Posláním nadace je rovněž úsilí o mezigenerační dialog v kontextu odpovědnosti za budoucnost planety.
Nadace spolupracuje s Harvardovou univerzitou, Oxfordskou univerzitou a Centrem pro filosofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově. Společně s New York Times podporuje Athens Democracy Forum, dále Knihovnu Václava Havla, Českou křesťanskou akademii, Festival svobody, integrační platformu Foyer v bruselské čtvrti Molenbeek, stejně jako studenty na zahraničních vysokých školách. Nadace je generálním partnerem Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
Členy správní rady nadace jsou významné osobnosti veřejného života.
Nadace podpořila konání konference věnované Johnu Rawlsovi ve spolupráci s univerzitou Notre Dame ve Spojených státech amerických.
Konference je uspořádaná ke 100. výročí narození Johna Rawlse, jednoho z nejvlivnějších politických filosofů 20. století. Zároveň jeho nejdůležitější publikace Teorie spravedlnosti slaví tento rok 50. výročí. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších prací politické filosofie, která zůstává ústředním dílem do současnosti.
Notre Dame, USA, září 2021
Nadace podpořila konání mezinárodního sympozia věnovaného Ludwigu Wittgensteinovi. Sympozium je pořádané ve spolupráci s Vienna Circle Society a Institute Vienna Circle na Vídeňské univerzitě.
V roce 2021 bude sté výročí první publikace Wittgensteinovy Logisch-philosophische Abhandlung (1921), která byla o rok později vydána v německo-anglickém vydání jako Tractatus logico-philosophicus. Jedná se o zásadní dílo s globálním vlivem na intelektuální historii a filosofii 20. století až po současnost. V roce 2021 si rovněž připomínáme 70. výročí Wittgensteinovy smrti v roce 1951.
Vídeň, 10. 6.– 12. 6. 2021
Praha, 2020
Centrum pro filozofii, etiku a náboženství přináší sérii debat Když ulice dělá politiku, v druhém díle diskutují prof. Pavel Barša (Univerzita Karlova), prof. Jiří Přibáň (Cardiff) a Martin Schmarcz (info.cz) s moderátorem Matejem Cíbikem na téma Legitimita státu v době lidových protestů.
Video můžete zhlédnout zde.
Praha, 2020
Nadace ve spolupráci s New York Times podpořila české vydání magazínu Turning Points 2021. Nadace zajistila licenci magazínu, jehož překlad vyšel jako speciální příloha v Hospodářských novinách.
Magazín Turning Points vychází jednou ročně a jeho autoři jsou intelektuálové a přední experti v různých oborech, kteří sledují hlavní trendy a upozorňují na klíčové okamžiky, které mohou ovlivnit budoucnost.
Speciální příloha byla doplněna o čtyři dodatečné eseje zaměřené na současné dění a střední Evropu od Luďka Sekyry, Václava Štětky, Ivana Krasteva a Karoliny Wigury.
Speciální příloha vyšla v Hospodářských novinách 12. ledna 2021.
Centrum pro filozofii, etiku a náboženství přináší sérii debat Když ulice dělá politiku, v prvním díle diskutují Monika Pajerová, Martin M. Šimečka a Mikuláš Minář s moderátorem Matejem Cíbikem o významu, roli a omezeních politických protestů.
Video můžete zhlédnout zde.
Praha, 2020
Dne 19. června 2020 vyšel článek pro Aktuálně.cz od Radka Bartoníčka.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil předal svou první Stříbrnou pamětní medaili předsedy Senátu. Rozhodl se ji udělit socioložce Jiřině Šiklové za její úsilí o záchranu zakázané literatury a o rozvoj občanské společnosti a svobody. Ocenění jí předal na slavnostním večeru ve středu v sale terreně senátní zahrady.
Pro předsedu Senátu Miloše Vystrčila to byla premiéra. Poprvé od letošního února, kdy byl zvolen do čela horní parlamentní komory, využil svého práva udělit Stříbrnou pamětní medaili předsedy Senátu některé z českých osobností. Vystrčil se rozhodl pro socioložku Jiřinu Šiklovou, která z jeho rukou ocenění převzala v den svých pětaosmdesátých narozenin.
"Mám opravdu velikou radost, jsem potěšena," děkovala ve středu večer zástupcům Senátu a řadě svých přátel, kteří přišli do senátní zahrady a připravili jí srdečné uvítání s následným programem. "Za to, že jste pro mě toto uspořádali a že tady potkávám spoustu svých přátel, vám opravdu a opravdu a opravdu, opravdu moc děkuju," opakovala několikrát, čímž rozesmála všechny přítomné.
Ti se usmívali také ve chvíli, kdy vtipkovala o tom, že je trochu indisponovaná, protože má za sebou náročný dlouhý večer, ve kterém se potkala se svými doktorandy. "Přes všechno nadávání se dal život přežít docela dobře. Když jsem to počítala, tak jsem přežila šest až osm státních převratů. Myslím, že to byl docela hezký život," bilancovala.
Šiklová, socioložka, doktorka filozofie a signatářka Charty 77, byla ve svém životě také uklízečkou, vězeňkyní i zakladatelkou a propagátorkou genderových studií. Všechny tyto její životní role připomněla při oceňování Šiklové její kamarádka, bývalá redaktorka Rádia Svobodná Evropa Lída Rakušanová.
"Jiřinu obdivuji už třicet let, její životopis by vystačil na deset životů a každý z nich by byl naplněný až po okraj. Je neuvěřitelné nejen to, co všechno stihla, ale že to dělala naplno. A vždycky to byly věci, které posouvaly společnost tím správným směrem," začala Rakušanová, která připomněla mimo jiné rok 1954, kdy Šiklová vstoupila do komunistické strany, ze které byla vyloučena v roce 1969.
"Když po kultu Stalina vstoupila do komunistické strany, tak se angažovala v reformním křídle, kde se zrodilo Pražské jaro. Potom v šedesátých letech působila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na které spoluzakládala katedru sociologie," připomněla Rakušanová, podle která měla Šiklová velkou zásluhu na tom, že Rádio Svobodná Evropa mohlo vysílat pořad Literatura bez cenzury i další pořady.
Šiklová totiž patřila k lidem, kteří pomáhali dostávat zakázanou československou literaturu na Západ a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila v roce 1981 rok ve vazbě, protože komunistická Státní bezpečnost jeden z mnoha kamionů, který literaturu převážel, objevila a obvinila ji společně s dalšími lidmi z podvracení republiky.
"Věnovala se tomu nejpodstatnějšímu a zároveň nejvíc riskantnímu - šíření informací. Kdyby nebylo statečných lidí, mezi kterými byla Jiřina Šiklová v přední linii, tak Rádio Svobodná Evropa by nikdy nemělo takový úspěch u posluchačů, jaký mělo," uvedla Rakušanová, která mluvila také o svém obdivu k Šiklové za to, jak se dodnes věnuje tzv. ženské otázce.
Tím, kdo předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi navrhl na ocenění Šiklovou, byl předseda zahraničního výboru Senátu Pavel Fischer, který také senátní večer připravoval.
"Požádal jsem místopředsedy Senátu a předsedy výborů, aby mi dali nějaké nominace," vysvětloval Vystrčil, jak přišel na Šiklovou. Když k ní a dalším hostům v senátní zahradě mluvil, postavil svou řeč na nutnosti mluvit pravdu.
"Když vidím lidi, kteří tady jsou, tak cítím určité dojetí, protože jsem si nikdy nemyslel, že k vám budu moci mluvit. Žijeme v takové divné době, protože tady jsou ve velké většině lidé, kteří se v době nesvobody nebáli říkat pravdu. A my pořád ještě žijeme v době svobody a pomalu se bojíme říkat pravdu. Což je docela divné, měli bychom s tím něco udělat," řekl Vystrčil a dodal, že právě přítomní hosté by mohli pomoci s řešením tohoto problému.
Pak už se obrátil k Šiklové a prohlásil, že je dobře, když jako první dává své ocenění někomu, jako je ona. "První medaile z mých rukou bude udělena ženě, která se v době nesvobody nebála říkat pravdu. Vidím to jako výzvu, symboliku, jako něco, co by mělo být vidět a slyšet nejen v Senátu, ale v celé České republice. Pokud nám něco chybí, tak jsou to takové ženy jako Jiřina Šiklová," prohlásil Vystrčil.
Přitom se vrátil k tématu pravdy, když popisoval, jak z české společnosti mizí. "Potřebujeme, aby to přecházelo z generace na generaci. Není možné, aby jedna generace byla statečná a ty další nebyly. Pokud tomu tak je, tak je někde v nás chyba," řekl předseda Senátu.
Jeho ocenění není zdaleka první, které Šiklová obdržela - v roce 1999 obdržela medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku a v roce 1995 získala titul Žena Evropy. "Když je někdo v průseru a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju," řekla o sobě v minulosti.
Do Senátu jí přišel kromě jiných blahopřát také bývalý předseda Senátu Petr Pithart, bývalý senátor Michael Žantovský či historik Vilém Prečan, který spoluzaložil v roce 1986 Československé dokumentační středisko nezávislé literatury a do roku 1994 ho vedl. Všichni tři, stejně jako mnozí další přítomní, znali Šiklovou velmi dobře ještě z dob před listopadem 1989.
"Jiřina ovlivňuje můj život přes 50 let. Těžko někdo kromě mých rodičů a mé ženy tak zasahoval do mého života. Jiřina mě seznámila s několika lidmi, kteří byli do své smrti mými hlavními spolupracovníky. Jiřina uvedla naše děti a tím také vnuky do společnosti moudrosti, což je možná vychovalo víc než my rodiče. A v tom žijí dodnes," děkoval Pithart.
Vzpomínal také na to, jako budoval za dob totality "pašerácký kanál", jenž měl podobu speciálně upravených kamionů, které čtyřikrát až pětkrát ročně přivážely mnoho exilové literatury. Když ale v roce 1977 podepsal Chartu 77, přemýšlel, komu "pašeráckou" práci předá. "Nevěděl jsem komu, protože to byla práce o "držku". Oslovil jsem Jiřinu, která nezaváhala ani vteřinu. A stala se hlavní pašovatelkou až do posledních dnů. To, jak v kritické chvíli nezaváhala, to jí nikdy nezapomenu," řekl Petr Pithart.
Dne 19. června 2020 vyšel článek pro Aktuálně.cz od Martiny Heroldové.
Autobiografie kněze a filozofa Tomáše Halíka nazvaná To že byl život? získala ve Spojených státech zlatou medaili za nejlepší knihu roku 2019 v oblasti náboženství. Podle Halíka sklidila takový úspěch díky své upřímnosti a sebeironičnosti, ale také proto, že mapuje fungování podzemní církve, které je pro mnohé západní státy nepředstavitelné.
Nejlepší knihy roku v nejrůznějších žánrech každoročně oceňuje americký měsíčník Foreword, který se zaměřuje na literární kritiku. Medaile uděluje porota složená ze čtenářů, knihovníků a knihkupců. Na ocenění českého kněze a filozofa upozornil křesťanský server Christnet.
Kniha s podtitulem Z podzemní církve do labyrintu svobody mapuje Halíkovu cestu k víře a kněžství. Reflektuje jeho dětství, studia na vysoké škole v době pražského jara i atmosféru v podzemní církvi a jeho působení coby tajně vysvěceného kněze, stejně jako dobu porevolučního nadšení a Halíkova setkání s významnými osobnostmi či působení ve studentské farnosti Nejsvětějšího Salvátora.
"Co se týče životopisu, byl jsem opravdu překvapen množstvím pozitivních reakcí od čtenářů z anglicky mluvícího světa a recenzí v časopisech. Jistě velkou roli hrálo to, že doba pronásledování církve a působení kněží 'v podzemí' je něco pro Američany, Kanaďany, Australany, Brity etc. těžko představitelné, sonda do úplně jiného světa," komentuje pro Aktuálně.cz Halík, proč podle něj právě jeho životopisná kniha získává ve světě takové uznání.
"Mnozí na ní oceňovali, že je to jak upřímné, často sebeironické svědectví o vlastní životní cestě a také duchovním zrání, tak zrcadlo proměn společnosti a církve v srdci Evropy v posledním více než půlstoletí. Možná byla pro čtenáře atraktivní i tím, že přináší osobní vzpomínky na řadu osobností z církevního, politického a intelektuálního světa, s nimiž jsem se mohl poznat, jako byli Václav Havel, Jan Pavel II., papež Benedikt, kardinálové Tomášek či König, Roger Schütz a mnozí jiní," říká Halík.
"Jeden čtenář mi řekl: Měl jste zkrátka velké štěstí, že jste byl tolikrát na správném místě ve správném čase. To je asi pravda a jsem za to vděčný. A ještě z jedné věci mám radost: Nedávno mi řekli dva mladí manželé, že se nad tou knihou smířili se svými rodiči, mými vrstevníky - pochopili, v jaké době jejich rodiče žili a čím vším museli projít. To mě vlastně potěšilo ještě mnohem víc než ta mezinárodní uznání knížky," dodává filozof, který je jako jediný Čech držitelem prestižní Templetonovy ceny či Ceny Jana Amose Komenského.
Halíkova autobiografie ve Spojených státech vyšla pod názvem From Underground Church to Freedom a přeložena byla také do polštiny, němčiny, portugalštiny a holandštiny.
Pozitivní ohlasy zaznamenala rovněž v Česku, například renomovaný server iLiteratura.cz o ní hovoří jako o knize, která "přináší prožitek, který v díle českých teologů a duchovních zažijeme jen zřídka", nebo "díle, které přetrvá a inspiruje čtenáře uvnitř církve i mimo ni", bez jakýchkoli výtek.
Nejde o první ocenění Halíkovy tvorby v zahraničí. V roce 2016 získal medaili za nejlepší knihu roku v oblasti filozofie za titul Chci, abys byl.
Další literární dílo plánuje Halík vydat na podzim. Podle jeho slov se bude jednat o kázání z doby koronaviru s názvem Čas prázdných kostelů a vyjde rovněž polsky, německy a portugalsky. Zároveň přispěl do knihy osmi teologů Křesťanství v době korona-krize, která z iniciativy kardinála Kaspera vyjde na podzim v řadě světových jazyků s předmluvou papeže Františka.
Zároveň připomněl spory kolem památníku maršála Koněva v Praze nebo cestu předsedy Senátu na Tchaj - wan. "Rveme se o dávnou minulost, zatímco naši nepřátelé, kteří se nehádají vůbec o ničem, se nám smějí a jenom se těší až se sami zničíme. To nesmíme dopustit," řekl Žantovský.
Předseda ODS Petr Fiala, předseda STAN Vít Rakušan a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová podpořili Žantovského přímo na tiskové konferenci, stejně jako zakladatel TOP 09 Karel Schwarzenberg.
"Mezi senátory najdeme výrazné osobnosti, které mají jasně ukotvené názory a nenechají se opít rohlíkem. Vidíme, že se nebojí hlasitě se ozvat, stává-li se Česká republika pouhým nohsledem cizích mocností. Nemůže být sebemenších pochybností o tom, že Michael Žantovský k takovým osobnostem patří. Troufnu si říct, že je zárukou proevropského vývoje našeho státu i kontinuity porevolučního vývoje," vysvětlovala Adamová Pekarová.
"Horní komora získá v Michaelu Žantovském silného obránce svobody a demokracie," dodal Fiala. "Je to slušný člověk, symbolizuje hodnoty listopadu '89. Člověk vzdělaný, který bude skvělým reprezentantem demokratických stran v Senátu. Oceňuji, že jsme nalezli společnou řeč a shodli se na kvalitním kandidátovi, který je nám všem blízký svým pohledem na svět," podotkl Rakušan.
Jednasedmdesátiletý Michael Žantovský toho zažil hodně, jeho životopis je plný zajímavých událostí a setkání, ovšem svým středečním oznámením o kandidatuře na senátora dal jasně najevo, co považuje ve svém životě za stěžejní - a kde bude především hledat své příznivce.
Tiskovou konferenci, kde oznámil kandidaturu, totiž uspořádal na náměstí Václava Havla u Národního divadla v centru Prahy. Přítomen byl také Karel Schwarzenberg, který působil po boku Žantovského v době, kdy oba pracovali pro prezidenta Václava Havla. A když se k tomu přidá nynější zaměstnání Žantovského - tedy vedení Knihovny Václava Havla -, je jasné, že Žantovský bude hledat voliče ze všeho nejvíce mezi příznivci prvního prezidenta zvoleného ve svobodných poměrech po roce 1989.
Po pádu totalitního režimu a vzniku Občanského fóra se stal Žantovský ve svých čtyřiceti letech mluvčím fóra a následně tiskovým tajemníkem a mluvčím prezidenta Havla. Mimochodem, s Havlem se seznámil po jeho propuštění z vězení v roce 1983. "Jak jsme se stýkali, postupně jsme zjišťovali, že máme k sobě blíž, než jsme měli k řadě jiných lidí. Myslím, že v tom hrál velkou roli jeho smysl pro humor, který je mně blízký. Umožňoval nám některé těžké momenty snášet s trochou nadhledu. Padli jsme si do noty, bylo nám spolu dobře," vzpomínal v minulosti Žantovský na toto přátelství.
Dlouho ale s Václavem Havlem jako prezidentem nezůstal, už v roce 1992 nastoupil na pět let jako velvyslanec v USA. Na přelomu tisíciletí byl senátorem za Prahu 5. K diplomatické misi se vrátil v roce 2003, kdy pět let zastupoval Česko jako velvyslanec v Izraeli. V letech 2009 až 2015 byl velvyslancem ve Velké Británii.
Žantovský je původní profesí psycholog, vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově v Praze a McGillově univerzitě v Montrealu. Do roku 1989 pracoval například jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze a později překládal moderní angloamerickou prózu, poezie a dramata. Sám ale zaujal jako spisovatel knihou Havel, která se dočkala mnoha kladných reakcí. Jde o velmi detailní biografii, ve které mimo jiné využil toho, že Havla velmi dobře znal i z mnoha osobních setkání.
Nejznámějším soupeřem Žantovského bude v senátním souboji v Praze 5 nynější senátor Václav Láska, za kterým stojí Piráti, lidovci, Zelení a Liberálně ekologická strana. Láska je zároveň šéfem senátního Klubu pro liberální demokracii a předsedou hnutí Senátor 21, které v roce 2017 založil s cílem pomáhat nezávislým osobnostem získat senátní mandát a následně jim vytvořit zázemí pro jejich práci.
Láska v minulosti pracoval jako policejní vyšetřovatel. Při oznámení své obhajoby senátního křesla řekl, že chce mimo jiné bojovat za spravedlnost pro všechny, napomáhat důstojnému bydlení v Praze 5 a 13 a že se chce podílet na ochraně přírody a zvířat.
Ve středu potvrdila svou kandidaturu také poslankyně ODS Miroslava Němcová, která může v souboji o senátní křeslo počítat podobně jako Žantovský s podporou ODS, TOP 09 a Starostů a nezávislých. "Jsem velmi vděčná a nesmírně si vážím toho, že se podařilo pro mou kandidaturu získat podporu demokratických sil naší společnosti," podotkla ve středu Němcová.
Sama Němcová uvedla jako hlavní důvod kandidatury to, že jí vadí směřování Česka. "Stav naší společnosti mě nenechává v klidu, nejsem spokojená se stavem demokracie, se stavem individuálních svobod, s tím, jak jsme sešněrováváni. Bohužel ten vývoj nevidím jako dobrý. Chci se s tím poprat," uvedla důvody své kandidatury a poukázala na to, že hnutí ANO a ČSSD vládnou díky podpoře KSČM. "Nedívá se mi dobře na to, že současná vláda se opírá o KSČM, že je na ní fakticky závislá. Toto ve mně budí smutek. Ale smutek nic neřeší, je potřeba s tím něco dělat," podotkla.
Zároveň řekla, že chce zužitkovat své dosavadní zkušenosti, kdy byla několikrát zvolena poslankyní. Němcová má za sebou bohatou politickou kariéru, v letech 2010 až 2013 byla předsedkyní Poslanecké sněmovny, předtím byla čtyři roky první místopředsedkyní. Poslankyní je od roku 1998, jejím domovem je Žďár nad Sázavou. Nicméně v roce 2013 vedla za ODS kandidátku v hlavním městě, v roce 2017 se vrátila kandidovat v Kraji Vysočina. V minulosti se ucházela také o místo předsedkyně ODS, porazil ji ale nynější předseda Petr Fiala.
Její soupeř Václav Hampl, který byl v letech 2006 až 2014 rektorem Univerzity Karlovy, chce v Senátu nadále podporovat ze všeho nejvíce proevropské směřování Česka. "Většina politiků bere Evropskou unii jako něco abstraktního, z čeho se dají získat nějaké ty dotace a na co se dají svést neúspěchy. Proti tomu chci nadále vystupovat. Evropská unie jsme my a je jen na nás, jak příležitosti ke spolupráci využijeme. Osobně se budu nadále zasazovat za to, abychom byli aktivními členy, ať už je to v oblasti jednotného trhu, nebo bezpečnosti a garance svobod a demokracie," avizuje.
Svého kandidáta staví v tomto obvodu také Piráti, jde o jejich zastupitele na Praze 2 Roberta Veverku, který se prezentuje zastánce racionální regulace konopí pro léčebné, komerční i osobní potřeby.
"V Senátu budu hájit ochranu lidských práv a svobod, ale také památkovou péči, svobodnou kulturu a samozřejmě budu podporovat racionální regulaci konopí. Zaměřím se také na efektivnější nakládání s odpady a ochranu vody i životního prostředí," avizuje čtyřiačtyřicetiletý Veverka.
Dne 17. června 2020 vyšel článek na Aktuálně.cz od Michala Plzáka.
Paralela je zjevně za vlasy přitažená. Evidentně však každý z těch strážců žil dvěma životy, byl na číhané ve dvou oddělených světech téže Prahy a mytologie kolem nich nabyla vrchu nad věcným popisem činnosti.
Mezi neviditelnými ochránci je samozřejmě tolik rozdílů, že bychom spíš měli mluvit o anti-Golemovi. Maharalova oživená socha, většinou líčená jako neohrabaný kolos, celkem hodný tlouštík, je naprogramovaná, nemá vlastní vůli, jejím údělem je chránit. Když se to s ní neumí, dokáže i ničit.
Navenek křehká Jiřina Šiklová naopak vždy jedná jen z vlastní vůle, dobře ví, co dělá, a veškerá rizika svobodně bere na sebe. Jejím údělem je nejen chránit, ale také pomáhat. Na ničení, zavrhování či odsuzování ji nikdy neužilo. A hlavně - Golem se rozpadl na prach, zatímco s Jiřinou Šiklovou můžeme tuto středu slavit její 85. narozeniny.
Vzdělaný rabi Maharal, Golemův stvořitel, ve své bohaté činnosti přesahoval rámec židovské komunity, komunikoval s lidmi různých oborů. Pro rozhled, zvídavost a otevřenost novým zážitkům nebyl snadno zařaditelný - dnes bychom snad mohli říct, že nekonformní solitér propojoval společenské bubliny. Právě to vystihuje jubilující, o 400 let mladší golemku.
Mladí čtenáři mají Jiřinu Šiklovou v povědomí patrně jako veřejnou intelektuálku, přispívající do rozhovorů, krátkých článků či vyjádření k aktuálnímu tématu. Snad si ji pamatují z protestů a demonstrací. Někteří ji zažili jako přednášející socioložku na Karlově univerzitě, kde po revoluci založila centrum genderových studií. Pakliže čtou, znají ji coby autorku, jež se výrazně osobitým stylem věnuje problematice stárnutí, smrti nebo mezigenerační komunikace. Ale to vypíchnuté golemovské plížení z normalizační doby je třeba objasnit.
Počátkem 70. let začali Husákovi komunisté v Československu likvidovat kulturu, především díla nezkrocených autorů, kteří přispěli k oživení z roku 1968 zvanému pražské jaro. Politické protikulturní čistky razancí připomínaly radikální reakci na dnešní kůrovcovou pohromu: pokácet, vymýtit. Jména postižených autorů se nesměla objevit nikde, ani v tiráži v rubrice překladatel. Jejich texty končily v šuplíku nebo v úzkém okruhu známých, pokud za takových podmínek vůbec vznikly.
Jiřina Šiklová tehdy od Petra Pitharta převzala zárodek podzemní distribuční sítě, přes kterou shromažďovala a expedovala texty rozličných autorů do ciziny a odtamtud zase přebírala a organizovala rozvoz zásilek k místním skupinám i jednotlivcům.
Pašování literatury bylo nesmírně zakonspirované, jednotlivé buňky o sobě nevěděly, celkový přehled měla jen právě neohrožená golemka, která - což je typické pro celý její život - nebyla pouze neúčastným vzdáleným mozkem a neviditelnou šéfovou. Do nebezpečné hry vkládala své tělo: byla u toho. Plížila se podél plotů, za rohem se ohlížela po případné sledovačce, na těle pod halenkou nejdůležitější materiály.
Tušila, že to nemusí dopadnout dobře, ale jak se jednou nechala slyšet: Když jsem v kostele, tak Pánubohu slibuju, že budu i nadále taková, jaká jsem.
Na jaře 1981 spadla klec. V takzvané akci Kamion policie zadržela řadu lidí, osm jich poslala do vazby. Případ byl veden jako "Šiklová a spol". Připravoval se monstrproces, horní sazba trestu činila deset let vězení. Po roce úřady v tichosti propustily zadržené, ale trestní stíhání zastavil až listopad 1989. Na svobodě se ovšem protagonistka příběhu nedržela doma - naopak síť kanálů a objem zásilek narostly a Jiřina Šiklová byla zase naplno u toho.
Když měla po letech kulaté narozeniny, jeden z gratulantů, Ludvík Vaculík, napsal do sborníku Kočka, která nikdy nespí, text, který zakončil post skriptem: Proč to ta Šiklová dělá?
Pro vrozenou nenechavost mluví to, co jí říkávala už maminka: "Ty musíš bejt v každým ho*ně kvedlačkou". Nejde ale o samoúčelnou exhibici a kverulantství. Typický je Šiklové projev v dopisu přátelům, který napsala ve vazbě: "Nezlobte se, že zatímco já se nečinně flákám v kriminále, vybízím vás k práci a připomínám, co byste měli udělat." Následuje podrobná výzva k zahájení prací na sborníku ke 100. výročí narození Franze Kafky.
V tom tónu není žádná svazácká buzerace. Šiklová zkrátka jen těžila z pozice, kdy nemůže plánovat své dny, zato si dopřává luxus dlouhodobého výhledu a reflexe. Její dopisy z ruzyňské vazby jsou plné povzbuzování, vděčnosti, zájmu o trápení blízkých, kteří zůstali na svobodě. Stará škola lehce dotýkaná válkou: před druhými se nefňuká.
V tom všem ji vede starost o druhé nebo jednoduše odpovědnost v prapůvodním smyslu: schopnost odpovídat na aktuální otázky a výzvy. Protože na místě, kde stojíš, patří biblická otázka "Kde jsi, Adame?" vždy tobě a odpověď musíš vtělit do činu zase jen ty.
Od existencialistů Šiklová přejala výzvu k naplňování až nesnesitelně absolutní svobody a odpor k falešnému vědomí - jen slaboši se ohlížejí, kdo by odpověděl za ně, vymlouvají se na okolnosti, na činnost či nečinnost druhých, na strach, účelnost a co by tomu řekli druzí.
Šiklová má pusu prořízlou dost, ale dokáže jednat takticky - vždyť účelem je pomoc, a ne vlastní zviditelnění.
V konceptu závěrečného slova obhajoby v samém úvodu píše nikoli o sobě a nespravedlivém postihu, nýbrž: "Chtěla bych poprosit přítomné, aby nepřipustili zničení knih, které byly zabaveny v garáži ve Staré Boleslavi. Je v nich nejen tvorba části spisovatelů tohoto národa, ale i mnoho lidské práce, důkaz jejich obětavosti, a to se musí ocenit. Prosím, uložte tyto knížky někam do trezoru, zamkněte je jako libri prohibiti, ale nedopusťte, aby byly zničeny."
Takové nasazení pro kulturu, její přežití, a tak i pro rozvoj dialogu těch, kteří by jinak byli umlčeni, by dnes mělo být orientačním hlediskem pro výběr úředníků s referátem pro kulturu. Měl některý polistopadový ministr kultury alespoň poloviční autentickou starost a ochotu přinášet osobní oběti?
Jedna věc je pro Jiřinu Šiklovou charakteristická: vždy byla solitér, outsider. Není věrná jedné bublině, jedné skupině lidí, jednomu světonázoru či ideologii, protože ji cosi neustále nutí promýšlet věci z perspektivy druhého - oponenta, nepřítele, váhavce. A přílišná loajalita otupuje kritický úsudek, umožňuje útěk do sebeklamu, tedy vede zase k tomu falešnému vědomí, ke ztrátě sebe sama.
Za svého hrdinu kdysi označila filozofa Emanuela Rádla. "Byl to furt nas*anej dědek, co každého provokoval, ale šel si za svým. Takový nonkonformní konformista. Člověk, který s první republikou držel basu, ale rejpal; byl v opozici, ale spoluvytvářel společnost; patřil mezi masarykovce, ale nikdy nestál s ostatními jen v řadě," řekla.
Vědomé ladění na podobnou notu ovšem provází Šiklové neochočený, drsný humor. Není to moc myslitelné, ale kdyby jí snad někdy hrozil mesiášský komplex, vtip ji uzemní a ideu vrátí z nebes zpět do těla. Děti a vnoučata u toho budou rády asistovat.
V době zrychlené, k povrchnosti svádějící komunikace s druhými obzvlášť zaujmou slova Šiklové z vazby o tom, že podstatné není jen hezky si žít, ale mít na sebe nároky, pracovat na sobě. "Jen vyhovování si začne člověka po čase štvát, slast začne považovat za svoji slabost a začne mít vztek na sebe za to, že si jen dopřává." Hezké žití jí za mřížemi skončilo, ale co je silné a smysluplné, rozeznala i tam a uměla nad tím bez sentimentu žasnout: krásná, i když jednoduchá slova lásky a převažující solidarita mezi vězeňkyněmi.
Její syn Jan říká: "Mám živou a příčetnou matku, které život dává po zásluze smysl. Nedostala jej výhodně, ani jen z vyšší vůle, vyrazila jej z něj, přemýšlela, starala se, nebála se - po zásluze jej má."
Jiřině Šiklové do klimentského přístavu posíláme po vděčné vlně kulturní a, jak vždy končila své dopisy z vazby, "krásnou pusu".
Dne 2. května 2020 vyšla glosa pro Seznam Zprávy od Jiřího Přibáně.
Český právník a sociolog Jiří Přibáň se ve své glose zamýšlí, jestli není čas reformovat v této mimořádné situaci ekonomiku a systém, který doposud preferoval bohaté a zvyšoval nerovnosti.
Chtěl bych se vrátit ke karanténě a výjimečnému stavu, který nastal, a zamyslet se nad jednou poznámkou ekonomů, kteří varovali před náklady spojenými s touto karanténou a zpochybnili, jestli je ekonomicky únosná. Sklidili za to velkou kritiku, ale mimo jiné tím ukázali, že lidský život má hodnotu absolutní, a proto má absolutní přednost.
Naproti tomu ovšem víme, že ve společnosti má vše relativní hodnotu a vše poměřujeme tím, jestli si to můžeme dovolit, dokonce i onen zdravotnický systém. Také víme, že některou léčbu nám pojišťovna zaplatí a jinou si hradíme sami. Dále řešíme, že některá léčba je dostupná jenom lidem do určitého věku. To jsou pořád ty samé otázky.
Zároveň, ale můžeme otázku ekonomů otočit a zeptat se, jakou hodnotu má ekonomický systém, který tak špatně platí zdravotníky, pečovatele, všechny ty prodavače a kurýry, kteří v současné složité situaci udržují naši společnost alespoň jakž takž funkční.
Měli bychom se tedy ptát, jestli tu hlavní reformu by neměla podstoupit ekonomika a systém, který doposud preferoval bohaté, zvyšoval nerovnosti, zadlužoval domácnosti, a jestli právě dnes nenastal čas na tu změnu, po jaké volá ona španělská lékařka, která se pohoršila nad tím, že zatímco fotbalové hvězdy pobírají miliony, zdravotníci jen pár tisícovek.
Dne 29. dubna 2020 vyšla esej pro Seznam Zprávy od Luďka Sekyry.
Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem, varuje ve své eseji pro Seznam Zprávy developer a spolupracovník Oxfordské univerzity Luděk Sekyra.
Světem obchází strašidlo koronaviru. Po století, které vymýtilo nejvíce epidemií v dějinách, přišlo století, které zrodilo globální pandemii. Ani první a zřejmě ani poslední, která z Asie postupně promořila ostatní kontinenty.
Například justiniánský mor, který vypukl v roce 541, zničil ambice na opětovné sjednocení Východořímské říše se západní částí někdejšího impéria, podstatně oslabil její populaci i obranné schopnosti a byl jednou z příčin vzestupu a územní expanze islámu. Opakující se údery choroby změnily 7. století v temný věk.
Černá smrt, šířící se od poloviny 14. století, skosila v Evropě asi třetinu obyvatelstva, způsobila odklon od církve, růst fanatismu a herezí. Kruté pogromy proti Židům jako domnělým viníkům vedly k jejich přesunu na východ Evropy.
Takzvaná asijská cholera od roku 1817 po celé 19. století sužovala Evropu a vyvolala zásadní reformu soužití ve velkých aglomeracích včetně hygienických pravidel, šířky ulic, bytových standardů či distribuce pitné vody.
Konečně španělská chřipka z let 1918–20, jejíž geografický původu je nejistý, mohla zabít až sto milionů převážně mladých lidí. Kromě jiného postihla výrazněji centrální mocnosti jako Rakousko a Německo, čímž přispěla k jejich porážce ve světové válce.
V kontextu tohoto exkurzu jsou symbolická závěrečná slova pozoruhodného díla Alberta Camuse Mor, že bakterie choroby „nikdy úplně nezaniká a nemizí“, ale jen „trpělivě čeká“, až opět přijde její den.
Navzdory tomu, že zmíněné pandemie měly dramatické dopady individuální i sociální, žádná z nich nezměnila lidskou přirozenost. Ta s pokorou i nadějí překonává traumatizující zážitky a s příchodem těch nových je vytěsní z paměti. Ne náhodou se španělská chřipka, doposud nejglobálnější a nejdrtivější, nazývá „zapomenutou“. I to mě naplňuje jistým optimismem a skepsí vůči černým scénářům věštícím, že svět, jak ho známe, se již nikdy nevrátí. Nicméně některé rysy pandemií jsou vždy společné. Dominantním subjektivním pocitem je strach, objektivním důsledkem pak omezení svobody mocenskou autoritou.
Strach z nákazy je podvědomým strachem ze smrti. Bohatí zpravidla opouštěli města na izolovaná venkovská sídla, chudina tíhla k pověrám a mysticismu. Dle jednoho ze zakladatelů moderní politické filozofie Thomase Hobbese je strach z násilné smrti důvodem k přesunu moci na autoritu a ke vzniku státu, neboť k respektu a k plnění závazků nás přivede strach. V psychologické rovině je každá pandemie epidemií strachu. Nejsobečtější lidský pocit, strach, však může vyvolat i pozitivní emoci.
Dnes a denně jsme svědky obrovské vlny solidarity. Sounáležitost nebo obětavost zdravotníků v nejpostiženějších oblastech mění vzorce našeho chování, které jsou kriticky důležité ke společnému překonání nákazy. Ta je ze své podstaty antisociální – omezuje se fyzický i společenský kontakt, což má fatální důsledky u starších lidí, u nichž má osamění a ztráta kontaktu s blízkými zvlášť negativní vliv na psychiku a průběh onemocnění. To zase nezřídka vede k depresím a růstu počtu sebevražd, tedy k tomu, co Ezra Klein přiléhavě nazval „sociální recesí“, v níž se komunita rozpadá.
Sociální dimenze pandemie je do značné míry v rukou státní autority, která omezuje svobodu, zejména interakci a pohyb osob. Tím atomizuje společnost a vyprazdňuje veřejný prostor. V atmosféře obav o vlastní zdraví je ochota podřídit se zásahům do osobní integrity vyšší, úzkost činí jedince podstatně ovladatelnějším.
Proč je svoboda tak důležitá? Je morálním základem naší existence, přičemž vyrůstá ze tří předpokladů. Ze spontaneity, jež ji osvobozuje od přírodních zákonů, z autonomie, která ji činí závislou výhradně na vlastním rozumu a vůli, a z reciprocity, vzájemnosti, neboť hranicí naší svobody je svoboda druhého.
Dle zřejmě největšího myslitele moderní doby Immanuela Kanta „svoboda je vnitřní podstatou světa“ a „morálka nám jako první odkrývá pojem svobody“. Svoboda není svévole, ale schopnost jednat podle principů, jež mají morální obsah, jako je respekt ke spravedlnosti, důstojnosti a rovnosti ostatních členů společenství.
Navzdory tomu, že jednání podle určitých zásad je vysoký nárok, jsou mezilidské vztahy založeny na něčem, co bych nazval „morální gravitací“. Přitahují nás jak principy imponující nám svou dokonalostí, tak konkrétní postoje, příklady hrdinství či oběti.
Připusťme, že svoboda se nevyčerpává morálním jednáním, které vylučuje neutralitu, žádá odvahu a nasazení, ale že má i jiné možnosti projevu. Nicméně žádoucí je společný jmenovatel. Mám pocit, že tím hodnotově nejbližším je pro nás idea Západu, idea lidských práv, vlády práva, tolerance a kritického myšlení.
Trvalá je výzva filozofa Jana Patočky, že musíme být „západnější než Západ sám“, protože žijeme v ambivalentním meziprostoru. Minulé století nás přivedlo do náruče Východu, ten nás ohrožuje svými výboji, podobně jako nás ohrožuje zrada vlastních elit.
Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem. Ostatně „epi demos“ v řečtině označuje jev, který doléhá na všechen lid. Francouzský filozof Michel Foucault to vystihl ve slavné tezi z díla Dohlížet a trestat, že „epidemie je snem mocných“, protože „umožňuje kontrolovat populaci“. Epidemie je zřejmě největším nepřítelem svobody, neboť je vždy epidemií vychýlení z běžných pravidel, hygienických i sociálních. Zejména v prostředí s neukotvenou liberální tradicí a křehkou strukturou institucí mohou být lákavé pokusy změnit nouzový stav či jeho elementy v trvalou výhodu.
Modelovými reprezentanty středoevropského politického mainstreamu jsou dnes pendlující populisté. Jejich poselstvím je politický cynismus, jízda na momentální náladě, práce s negativní emocí vůči skupinám osob i institucím. Strategie bez principů a skrupulí si libuje v atmosféře strachu, ať již z nákazy nebo virtuálních uprchlíků. Běžné je pendlerství mezi extrémy od proklamovaného liberalismu ke xenofobnímu nacionalismu, od konzervativismu k netoleranci a státoprávnímu nihilismu, od boje proti korupci ke korupci vlastního elektorátu.
Tváří regionu ztělesňovaného touto skupinou mocenských hráčů je Viktor Orbán. Ostatní v čele s Jarosławem Kaczyńským jsou v očích Západu v jeho stínu, spíše imitátoři jednou konzervativnější, podruhé lidovější. Když autenticita postojů chybí, jde pouze o udržení moci. Vypovídající jsou reakce na aktuální situaci: u toho prvního nebývalé posílení vládních pravomocí, u toho druhého pak změna volebních pravidel ve prospěch vlastního prezidentského favorita. Český soud zase označil některé kroky exekutivy za nezákonné. Liberální model má mnohé odstíny, ale vždy musí být ústavním řádem.
Koncentraci politiků tohoto typu nelze přičítat pouze rozvoji sociálních sítí, jako je tomu na Západě. Kořeny jsou hlubší. Maďarský intelektuál István Bibó nazýval politiky střední Evropy meziválečného a těsně poválečného období „falešnými realisty“, kteří zpravidla vytlačili idealisty západního typu. Tito aktéři vyrůstali na vlně lidových bouří existenciálního strachu a politické hysterie a zejména pak přízemního nacionalismu, který od obrození formuloval politické priority těchto zemí často na úkor liberálních snah. Kvůli nim rozjitřená poválečná epocha vyústila v totalitu.
Čerstvý fenomén zapadající do této galerie vystihl sociolog Jurij Levada, když upozornil, že v postsovětské sféře se zrodil „lstivý člověk“ (lukavyj čelověk / wily man), adaptabilní osoba, jež se přizpůsobuje novým poměrům, ale zároveň v nich hledá mezery, které by mohla využít. Nejenže toleruje neférovost a podvodné jednání, ale je jí vlastní parazitující mentalita včetně posedlosti vlivem, a to nejen stínovým.
Tyto formativní zdroje středoevropských politických charakterů posilují eklektické pendlerství – od všeho trochu a každému něco – ale kontrastně i význam principiálních osobností Masarykova typu či přínosů, jako byl ten Havlův. Hlavní proud se stává evolučním prostředím, kde nepřekvapuje obdiv k autoritářským modelům a k jejich disciplinované reakci na epidemii, i když věrohodná fakta spíše neznáme. Stále častější argumentace, že direktivní režimy jsou efektivnější než ty liberální a konsenzuální, však pokulhává. Zejména když je zřejmé, že počáteční cenzura informací vedla k nekontrolovatelnému šíření viru, a ne náhodou se proto hovoří o „čínském Černobylu“.
Samozřejmě že některá opatření se v nedemokratických systémech prosazují efektivněji. O příkazech není diskuse. Konečně výhodou není ani nacionalistický americký prezident, který fakticky rezignoval na širší koordinaci postupu například v rámci G8. Na druhé straně je mnohonásobně těžší uzavřít otevřenou multikulturní metropoli jako New York než třeba provinční Wu-chan. Při veškerém respektu ke konfuciánské etice, která má mnoho paralel s tou aristotelovskou, jež zrodila naši kulturu ctností, není možné učit se stabilizovat společnost tam, kde svoboda, zejména ta negativní, svoboda od státu, není politickou hodnotou.
Aspektů má epidemie samozřejmě více. Obyvatelé městských aglomerací jsou vystaveni větším rizikům, koncentrace nákazy představuje psychickou i emoční zátěž. Prokazatelná je i souvislost mezi koronavirem a kvalitou životního prostředí; v tom znečištěném se nákaza šíří rychleji. Probuzení Gretou je apel budoucí generace na klimatické priority vyjádřené v Pařížské či Evropské zelené dohodě.
V souvislosti se zvýšenou digitální kontrolou sociální interakce a pohybu ohrožuje epidemie nedotknutelnost osobní sféry. Nenápadné erozi nahrává i personalizovaná online komunikace ve virtuálním veřejném prostoru. Konečně data určená pro boj s koronavirem mohou být využita také pro politický marketing k vlivu na budoucí, možná „distanční“ generaci, pro niž hodnota fyzického kontaktu nebude prioritou, neboť žije v síti.
Filozof Gilles Deleuze již v 90. letech použil prorocký termín „dividuální“, který označuje osobu postrádající individualitu. Lidé se mění v tok informací, v data a přístupové kódy, neboť žijí ve společnosti kontroly či chcete-li v dohledovém kapitalismu (surveillance capitalism), kde se paradoxně zpřítomňuje neviditelná verze Orwellova Velkého bratra. Ti zranitelnější pozvolna ztrácejí obrysy své identity, zbývá závislost řízená někým jiným, případně návyk, že vše musí být dovoleno. Výsledkem už není strach z nákazy, ale strach ze svobody, jež vybízí k odpovědnosti a kritice.
Všichni si přejeme, aby epidemie ustoupila, ať už přirozenou cestou, léčbou, či aplikací vakcíny. Ale musíme být ve střehu, aby neustoupila svoboda založená na autonomii a vysněný návrat k normalitě se nezvrhl v realitu nové normalizace.
Luděk Sekyra
Laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2020 je Václav Jamek, spisovatel, básník, esejista, publicista, překladatel z francouzštiny, bývalý diplomat a vysokoškolský pedagog, nositel Ceny Toma Stopparda, překladatelské Ceny Josefa Jungmanna a důstojník francouzského Řádu umění a humanitních věd.
Cenu Karla Čapka uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu od roku 1994, kdy ji poprvé obdrželi Günter Grass a Philip Roth u příležitosti Světového kongresu PEN klubu v Praze. Cena se uděluje každý sudý rok za významný literární počin s přihlédnutím k tomu, zda v souladu s usilováním Karla Čapka laureát i jeho dílo nějak výrazně a srozumitelně přispěli k tomu, aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty nebo aby byly ubráněny. Více zde.
Za fotografie děkujeme PEN klubu a Kateřině Lepič.
Praha, 13. února 2020
Luděk Sekyra
Luděk Sekyra, Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Václav Jamek
Nadace spolu s Centrem pro filozofii, etiku a náboženství, FF UK a Generali Investments pořádají přednášku na téma „The Theology of Liberalism“, kterou povede profesor Harvardovy univerzity Eric Nelson.
Abstrakt:
We think of modern liberalism as the novel product of a world reinvented on a secular basis after 1945. In his lecture, Eric Nelson shows that we could hardly be more wrong. Eric Nelson contends that the tradition of liberal political philosophy founded by John Rawls is, however unwittingly, the product of ancient theological debates about justice and evil. Once we understand this, he suggests, we can recognize the deep incoherence of various forms of liberal political philosophy that have emerged in Rawls’s wake.
Eric Nelson, Matěj Cíbik
HLAVNÍ BUDOVA FF UK (NÁMĚSTÍ JANA PALACHA), 13. února 2020 OD 17:30
Naarden, 7. února 2020 – Podle dnešního oznámení poroty obdrží Tomáš Halík, filozof a teolog, profesor sociologie na Karlově univerzitě v Praze dne 28. března Cenu J. A. Komenského pro rok 2020. Porota vidí jednasedmdesátiletého Halíka jako jednoho z nejvlivnějších duchovních a nezávislých myslitelů této doby, který slovem a činem naplňuje Komenského myšlenkové dědictví v moderním a podnětném duchu. V roce 2019 získala tuto cenu ředitelka Nadace pro studenty-uprchlíky (Stichting voor Vluchteling-Studenten UAF) Nizozemka s iránskými kořeny Mardjan Seighali. Po předání ceny pronese paní Mpho Tutu van Furth výroční Přednášku k poctě J.A. Komenského s názvem “Preacher, Teacher and Public Speaker”.
Vstupenky do kostela Grote Kerk v Naardenu, kde se předávání ceny a přednáška konají, jsou k dostání prostřednictvím www.comeniusmuseum.nl
Tomáš Halík převezme Cenu J.A. Komenského pro rok 2020 v sobotu 28. března v kostele Grote Kerk v Naardenu. Předseda poroty prof. Dr. Douwe D. Breimer píše: “V letošním roce si připomínáme, že před 350 lety zemřel Jan Amos Komenský. Byl svým původem Čech, a proto nás velmi těší, že jiný Čech, profesor Tomáš Halík z Prahy, obdrží letošní Cenu J.A. Komenského. Je to vynikající vědec a duchovní, který získal světové uznání svým výjimečným životem v různých politických režimech a hlavně svými knihami, které vyšly v mnoha jazycích. Vystupuje do dnešních dnů zcela nezávislým a kritickým způsobem proti bezpráví a omezování svobody a je neochvějným zastáncem solidarity mezi národy světa.”
Cena J.A. Komenského (niz. Comeniusprijs), kterou tvoří pohár z českého křišťálu a diplom, je udělována letos podeváté. Předcházejícími laureáty byli Robert Dijkgraaf (2012), Paul Schnabel (2013), Louise Fresco (2014), Geert Mak (2015), Herman Van Rompuy (2016), Jonathan Israel (2017), Herman Tjeenk Willink (2018) a Mardjan Seighali (2019). Je to nizozemské ocenění, které se uděluje každoročně během Dne J.A. Komenského (niz. Comeniusdag) v Naardenu. Cena má za cíl poctít osobnost, která se v duchu Komenského myšlení a činnosti výrazným způsobem angažuje ve prospěch výchovy, vzdělání, vědy a kultury při rozvoji mezinárodního společenství.
Po předání ceny 28. března přednese paní Mpho Tutu van Furth každoroční Přednášku k poctě J.A. Komenského. Mpho Tutu van Furth se narodila v Jižní Africe, studovala v USA, byla farářkou v Alexandrii (stát Virginia) a v současné době žije v Amsterodamu. Angažuje se v mezinárodním měřítku za ženská práva a za vzdělání pro dívky a mladé ženy.
Kostel Grote Kerk je pro zájemce o slavnostní ceremoniál a přednášku otevřen od 13.30. Vstupenky v ceně 7,50 euro jsou k dostání na webových stránkách Muzea Komenského www.comeniusmuseum.nl.
U příležitosti Dne J.A. Komenského se v sobotu 28. března ve 20. 30 koná v kostele Grote Kerk koncert Hodonínského symfonického orchestru a Smíšeného pěveckého sboru. Vstup volný.
Medaili svatého Jiřího udílenou každoročně v Polsku za boj se zlem a vytrvalé konání dobra ve veřejném životě dostal český kněz a filosof Tomáš Halík.
V minulosti tuto cenu obdrželi například Václav Havel, Adam Michnik, polský premiér Tadeusz Mazowiecki, filosof Leszek Kolakowski nebo astronom a jediný polský nositel Tempeltonovy ceny Michal Heller.
Krakov, 23. 11. 2019
Prezident Spolkové republiky Německo Frank-Walter Steinmeier, udělil prof. Dr. Tomáši Halíkovi za zásluhy o česko-německé smíření a dlouholetou angažovanost za spravedlivou občanskou společnost a dialog mezi národy a náboženstvími Kříž za zásluhy 1. třidy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.
Vyznamenání převzal 21. 10. 2019, přesně 41. let poté, kdy byl v Erfurtu, bývalé NDR, vysvěcen tajně na kněze pro působení v podzemní církvi v Československu.
Prof. Halík obdržel již v minulosti (v roce 2012) obdobné vysoké státní vyznamenání od prezidenta Polské republiky, Rytířský kříž řádu za zásluhy Polské republiky za výjimečný přínos k rozvoji polsko-českého kulturního dialogu a spolupráce s katolickými kruhy.
Německo, 21. 10. 2019
Václav Štětka, člen dozorčí rady nadace Sekyra Foundation, obdržel Cenu předsedkyně Grantové agentury ČR za mimořádné výsledky při řešení grantových projektů v oblasti základního výzkumu podporovaných Grantovou agenturou ČR.
Projekt Role sociálních médií v transformaci politické komunikace a občanské participace v České republice, který pod vedením Václava Štětky řešila skupina PolCoRe v letech 2014-2016, komplexním způsobem zmapoval proces adopce sociálních sítí pro volební i mimovolební komunikaci politických stran a individuálních politiků v České republice, a napomohl lepšímu pochopení sílící role, kterou sociální média sehrávají v komunikaci mezi občany a politickými aktéry, a to včetně faktorů, které ovlivňují ochotu uživatelů internetu zapojit se prostřednictvím digitálních technologií do politického procesu. Projekt zachytil rozhodující období nástupu populistických a alternativních stran v českém politickém systému, a přispěl k osvětlení klíčového významu sociálních sítí pro tyto nové politické subjekty a jejich komunikační strategie. Ve vztahu k užívání sociálních sítí pro politickou komunikaci ze strany občanů projekt mimo jiné zjistil, že virtuální a reálné formy participace se navzájem nevylučují, ale spíše podporují, a současně odhalil překvapivě významné rozdíly mezi muži a ženami v intenzitě a charakteru online politické participace. Zpráva byla převzata z webových stránek PolCoRe (Political Communication Research Group).
Reportáž z ČT24 můžete shlédnout zde.
Praha, 1. října 2019
Václav Štětka (druhý zleva)
Nadace podpořila konferenci „Jan Patočka and the grounds for political action: phenomenology, the arts, and civil society“ pořádnou nadací the Rimbaud and Verlaine Foundation. Konference nabídne prostor k setkání akademiků z oblasti filosofie, literatury, historie a umění s širokou veřejností, která se zajímá o morální odpovědnost a politické dění. Následný večerní program bude plný poezie, hudby a výtvarného umění.
Konference se bude zabývat dílem filosofa Jana Patočky k pochopení toho, zda a jak je možné smysluplné politické jednání, přičemž se bude vycházet z Patočkovi fenomenologie, jeho esejů o umění a kultuře, spisů o Evropě a jeho pojetí oběti. Konference je pojata jako aktuální úvod do myšlenek tohoto fascinujícího filosofa a nabídne nové způsoby reflexe naší současné politické krize. Během konference se představí Patočkovi žáci a akademici, kteří byli aktivní v undergroundu bývalého Československa.
Večerní umělecká akce navazuje na konferenci a poskytne příležitost zdůraznit důležitou roli umění a kultury v Patočkově filosofii. Je to také příležitost oslavit některé z velkých umělců, kteří měli na Patočku zvláštní vliv.
Na konferenci zahájí Graham Henderson, podnikatel v oblasti kultury a výkonný ředitel nadace the Rimbaud and Verlaine Foundation, dále vystoupí Erin Plunkett, přednášející na University of Hertfordshire, Francesco Tava, přednášející na UWE Bristol, Ivan Chvatik, ředitel Archivu Jana Patočky, Jan Frei, zástupce ředitele Archivu Jana Patočky, Barbara Day, významná bývalá Oxfordská akadademička, Tim Beasley-Murray přednášející na University College London (UCL), Michaela Belejkaničová, PhD studentka na UCL School of Slavonic and East European Studies (SSEES), Rajendra Chitnis, University College Oxford a Vladimir Urbánek, oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu Akademie věd ČR.
Senate House, Londýn, 8. 11. 2019
Nadace podpořila překlad vybraných textů Jana Patočky do anglického jazyka a jejich vydání ve spolupráci s nadací The Rimbaud and Verlaine Foundation.
Jan Patočka (1907–1977) byl český filosof a díky svým příspěvkům k fenomenologii a filosofii dějin je považován za jednoho z nejvýznamnějších filosofů 20. století. Studoval v Praze, Paříži, Berlíně a Freiburgu a byl jedním z posledních žáků slavných filosofů Edmunda Husserla a Martina Heideggera.
Nadace The Rimbaud and Verlaine Foundation je jednou z nejvýznamnějších uměleckých organizací ve Velké Británii. Jejím posláním je celková podpora umění, nejen poezie a literatury, ale také klasické hudby, opery, jazzu a rockové hudby, divadla, výtvarného umění a sochařství. Slouží jako platforma pro mnoho současných umělců a producentů, zároveň poskytuje vzdělávací stáže.
The Rimbaud and Verlaine Foundation, Velká Británie, 2019
Debata s Markem Thompsonem, generálním ředitelem The New York Times, na téma žurnalistika a demokracie ve věku polarizace
Žurnalistika i demokracie jsou v přechodném procesu a mnozí by řekli v krizi. Vzhledem k rostoucí dominanci digitálních platforem bojuje většina profesionálních zpravodajských médií jak o ekonomické přežití, tak o získání důvěry publika. Zároveň je mnoho zemí svědkem vzestupu populismu a rostoucí polarizace, ohrožující samotné základy demokracie. Jak novináři a mediální organizace reagují na tyto výzvy a co mohou udělat pro překlenutí prohlubujících se společenských mezer, kterých populisté často využívají? Jak mohou čelit přílivu dezinformací a „fake news“ a přitom chránit svobodu projevu? Jaké je místo a budoucnost tradičních novinářských norem, jako je objektivita, nestrannost a rovnováha v tzv. věku postpravdy („post-truth“) ve stále více polarizovaném mediálním prostředí?
Panelisté:
Videozáznam celé debaty naleznete na odkazu zde.
Mark Thompson poskytl během své krátké návštěvy několik rozhovorů. Níže naleznete jednotlivé odkazy.
Za fotografie a video záznam děkujeme Knihovně Václava Havla.
Knihovna Václava Havla, 23. září 2019 od 17:30 hod.
Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson
Mark Thompson
Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson
Václav Štětka, Emma Smetana
Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson
Nadace zahájila spolupráci s organizací Kultura Liberalna, což je polská nevládní organizace a liberální think-tank, jejímž posláním je obnovení liberalismu, posílení pozice právního státu, pluralismu, svobody a důstojnosti každého jednotlivce. Kultura Liberalna je platforma s politicko-kulturním týdeníkem a denním blogem, pořádá akce věnované polské a evropské politice pro širokou veřejnost, dále vydává knihy o liberalismu a demokracii. Vystupuje jako pozorovatel veřejné debaty a věnuje se dokumentaci a analýze radikalizace ve veřejném diskursu.
Nadace podpořila mezinárodní konferenci a seminář „Two Visions of Europe: What Sources of Hope for the Future?” ze série Cracking Borders, Rising Walls Series, na které se scházejí panelisté z řad akademiků a zástupci mezinárodních médií. Snahou je aktivně do diskuse zapojit i širokou veřejnost. Mezi letošní panelisty patří Yascha Mounk z Johns Hopkins University a zástupci významných mezinárodních médií, včetně FAZ, Die Zeit, Der Tagesspiegel, The Spectator, The New York Times a Le Monde.
Za fotografie děkujeme organizaci Kultura Liberalna.
Rafał Trzaskowski (Mayor of Warsaw), Łukasz Pawłowski (Kultura Liberalna)
Karolina Wigura (Kultura Liberalna)
Jarosław Kuisz (Kultura Liberalna), Sylvie Kauffmann (Le Monde), Jakub Patočka (Referendum), Marek A. Cichocki (Collegium Civitas), Francesca Paci (La Stampa), Philipp Fritz (Die Welt)
Karolina Wigura (Kultura Liberalna), Bartosz Węglarczyk (Onet.pl), Yascha Mounk (Johns Hopkins University), Gaspard Koenig (GenerationLibre), Eva Oer (Die Tageszeitung)
Eva Oer
Yascha Mounk
Łukasz Pawłowski (KL), Michał Sutowski (Krytyka Polityczna), Paweł Musiałek (Klub Jagielloński), Tomasz Sawczuk (Kultura Liberalna), Mateusz Luft (Kontakt)
Varšava, 19. 9.–20. 9. 2019
Nadace navazuje na spolupráci Luďka Sekyry s Knihovnou Václava Havla.
Cílem podpořeného mezinárodního projektu s názvem Evropské dialogy Václava Havla je otevřít a vést diskusi o tématech určujících směřování současné Evropy s přihlédnutím k evropskému duchovnímu odkazu Václava Havla. Setkání probíhají formou konference v různých evropských městech a jsou určené studentům i zájemcům o evropskou problematiku.
Nadace podpořila konání konference věnované Johnu Rawlsovi ve spolupráci s univerzitou Notre Dame ve Spojených státech amerických.
Konference je uspořádaná ke 100. výročí narození Johna Rawlse, jednoho z nejvlivnějších politických filosofů 20. století. Zároveň jeho nejdůležitější publikace Teorie spravedlnosti slaví tento rok 50. výročí. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších prací politické filosofie, která zůstává ústředním dílem do současnosti.
Notre Dame, USA, září 2021
Nadace podpořila konání mezinárodního sympozia věnovaného Ludwigu Wittgensteinovi. Sympozium je pořádané ve spolupráci s Vienna Circle Society a Institute Vienna Circle na Vídeňské univerzitě.
V roce 2021 bude sté výročí první publikace Wittgensteinovy Logisch-philosophische Abhandlung (1921), která byla o rok později vydána v německo-anglickém vydání jako Tractatus logico-philosophicus. Jedná se o zásadní dílo s globálním vlivem na intelektuální historii a filosofii 20. století až po současnost. V roce 2021 si rovněž připomínáme 70. výročí Wittgensteinovy smrti v roce 1951.
Vídeň, 10. 6.– 12. 6. 2021
John Rawls byl nejvlivnějším politickým filosofem dvacátého století, moderní politická filosofie by bez něj byla nemyslitelná. Nadace byla hlavním iniciátorem a sponzorem konference „Inequality, Religion, and Society: John Rawls and After“, které se účastnila řada význačných osobností.
Rozmanité perspektivy a názory posílily a osvětlily pohled na Rawlsovy vlastní myšlenky a problémy politické filosofie, kterým nadále čelí jeho nástupci. Pro konferenci nebylo vhodnějšího místa než Harvard, kde Rawls pracoval a učil velmi dlouho.
Video záznam konference s úvodním slovem a jednotlivé přednášky je možné shlédnout zde.
Autory fotografií jsou Melissa Blackallová a Maggie Gatesová, Edmond J. Safra Center for Ethics, Harvardova univerzita.
Harvardova univerzita, USA, 24. 1. – 26. 1. 2019
Luděk Sekyra, Michael Rosen (Harvard)
Luděk Sekyra, Eric Nelson (Harvard)
Eric Beerbohm (Harvard), Luděk Sekyra, Matěj Cíbik, Dennis Thompson (Harvard)
Jeremy Waldron (NYU), Luděk Sekyra
Luděk Sekyra, Danielle Allen (Harvard), T.M. Scanlon (Harvard), Eric S. Gregory (Princeton)
Luděk Sekyra, Samuel Scheffler (NYU)
Christine Korsgaard (Harvard), Luděk Sekyra
Katrina Forrester (Harvard)
Leif Wenar (King’s College, London)
Eric Nelson (Harvard)
Michael Rosen (Harvard), Lucas Stanczyk (Harvard)
Samuel Scheffler (NYU), Eric Beerbohm (Harvard), T.M. Scanlon (Harvard), Michael Rosen (Harvard), Dennis Thompson (Harvard)
Michael Rosen (Harvard)
Luděk Sekyra
Luděk Sekyra, Stephen Darwall (Yale)
Rainer Forst (Frankfurt), Joseph Fishkin (Texas), Paul Weithman (Notre Dame)
Poznámky Johna Rawlse
Nadace byla hlavním partnerem konference „Culture and Value after Wittgenstein“ na Queens College Oxfordské univerzity.
Účelem konference bylo spojit přední vědce a odborníky s různými perspektivami a názory k podnícení diskuse a sdílet jejich nejnovější výzkum na toto téma. Ludwig Wittgenstein byl nejvlivnější filosof 20. století a jedním ze zakladatelů analytické filosofie a filosofie jazyka. Ve své práci sledoval otázky týkající se umění, morálky, náboženství a společnosti.
The Queen’s College, Oxford, 29. 8. – 1. 9. 2019
Hans Sluga (University of California, Berkeley), Luděk Sekyra
Sebastian Sunday (University of Oxford), Luděk Sekyra
Hans-Johann Glock (University of Zurich), Luděk Sekyra
Luděk Sekyra, James Conant (University of Chicago, University of Leipzig)
Whewell's Court, působiště Ludwiga Wittgensteina na Cambridge
Poznámkové bloky Ludwiga Wittgensteina v knihovně Trinity College, Cambridge
Queens College, Oxfordská univerzita
hřbitov Ascension Parish Burial Ground, Cambridge
hrob Ludwiga Wittgensteina, Ascension Parish Burial Ground, Cambridge
hrob Elizabeth Anscombe, významné žačky Ludwiga Wittgensteina
Nadace navázala na spolupráci Luďka Sekyry s Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni (Institute for Human Sciences). Jedná se o nezávislý institut pro pokročilé studium humanitních a společenských věd. Od svého založení v roce 1982 prosazuje intelektuální diskusi mezi Východem a Západem, mezi akademickou sférou a veřejností a mezi řadou myšlenkových disciplín, je považován za důležité centrum intelektuálního života ve Vídni.
Nadace podpořila projekt „Annual International Editors’ Roundtable”, který každoročně pořádá Institut a který spojuje redaktory s nezávislými autory z prestižních intelektuálních neakademických časopisů s různorodou politickou orientací (The Economist, The Week, openDemocracy, Eurozine, Esprit, FAZ a Süddeutsche Zeitung). Projekt je součástí festivalu „Vienna Humanities Festival“, jehož je institut spolupořadatelem. Tématem 4. ročníku je „Hope and Despair“, který se bude zabývat otázkami žádoucí budoucnosti v době několika vzájemně provázaných globálních krizí, v nichž dlouhodobé principy racionální politiky ustupují stále se zvyšujícímu emocionalismu, demokracie jsou oslabovány autoritářskými tendencemi, obavami z ekonomické recese, dopadu nových technologií a automatizace.
Za fotografie děkujeme Institut für die Wissenschaften vom Menschen.
Vídeň, 26. 9.–29. 9. 2019
Frederick Studemann, Katarzyna Wężyk, Jon Baskin
Ivan Krastev, Alexander Baunov, Cathrin Kahlweit
Réka Kinga Papp, Rachael Jolley, Toby Mundy
Alexander Baunov, Cathrin Kahlweit, Paschos Mandravelis
Nadace ve spolupráci s New York Times podpořila české vydání magazínu Turning Points 2021. Nadace zajistila licenci magazínu, jehož překlad vyšel jako speciální příloha v Hospodářských novinách.
Magazín Turning Points vychází jednou ročně a jeho autoři jsou intelektuálové a přední experti v různých oborech, kteří sledují hlavní trendy a upozorňují na klíčové okamžiky, které mohou ovlivnit budoucnost.
Speciální příloha byla doplněna o čtyři dodatečné eseje zaměřené na současné dění a střední Evropu od Luďka Sekyry, Václava Štětky, Ivana Krasteva a Karoliny Wigury.
Speciální příloha vyšla v Hospodářských novinách 12. ledna 2021.
Centrum pro filozofii, etiku a náboženství přináší sérii debat Když ulice dělá politiku, v prvním díle diskutují Monika Pajerová, Martin M. Šimečka a Mikuláš Minář s moderátorem Matejem Cíbikem o významu, roli a omezeních politických protestů.
Video můžete zhlédnout zde.
Praha, 2020
Nadace uspořádala první tiskovou konferenci k oznámení o zahájení dlouhodobé strategické spolupráce s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu v roce 2019. Jedním z hlavních cílů nadace je podpora vydávání významných děl, a proto bylo partnerství s PEN klubem logickým vyústěním poslání nadace.
„Je pro mě velkou ctí, že můžeme být generálním partnerem českého PEN klubu, jehož činnost jsem vždy obdivoval a který nejednou významně ovlivnil dějiny naší země. U jeho zrodu stály takové osobnosti jako Karel Čapek či T. G. Masaryk, působili v něm lidé jako Jaroslav Seifert, Václav Černý nebo Václav Havel a mezi jeho současnými členy nalézáme taková jména jako Ivan Klíma či Jiří Stránský, kteří jsou pro nás vzácným vzorem morální integrity a umělecké originality,“ doplnil Luděk Sekyra, zakladatel nadace.
„PEN klub sdružuje spisovatele, kteří přijali závazek zasazovat se ze všech sil napomáhat odstraňování rasové, třídní a národnostní nenávisti, usilovat o svobodu slova, respektování lidských práv a podporovat mír ve světě. V předvečer druhé světové války v roce 1938 na sjezdu v Praze, ve chvíli ohrožení těchto základních hodnot, zazněl varovný hlas PEN klubu. Jestliže i dnes jsou u nás tyto hodnoty zpochybňovány, je důležité, aby spisovatelé ve veřejné diskusi mohli své stanovisko vyjádřit tak, aby bylo slyšet. Podpora, kterou nadace Luďka Sekyry poskytuje PEN klubu, je oceněním historických zásluh této organizace a příspěvkem k tomu, aby svou roli mohla plnit i v současnosti,“ vysvětlil podstatu spolupráce člen správní rady Nadace Sekyra Foundation Daniel Kroupa.
„Zdá se mi, že se PEN klubu blýská na dobré a lepší časy. V obklopení intelektuální elitou, která je zastoupena ve správní radě Nadace Sekyra Foundation, se nelze cítit jinak než nadějně. A když nás kromě toho nové strategické partnerství s nadací vede do Werichovy vily, vzniká pro mne zcela snový trojúhelník, v němž by se mělo všem mým kolegům, členům PEN klubu, výborně pracovat. Společenská role spisovatele bude touto spoluprací posílena a já se na to všechno těším,“ prohlásil předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček.
„Jiří Dědeček mě o všem podrobně informoval a se svou málem třináctiletou zkušeností se šéfováním PEN klubu jsem moc dobře věděl, co to obnáší. A taky vím, jak ubývá vzdělaných nadací, a tím pádem i ochoty mít onu vzácnou přednost podílet se na nárůstu (ale i padání a zaškobrtnutí) právě té kultury, kterou vedl na začátku především Václav Havel. Nebojím se veřejně říct, že s Vaší nadací nám to půjde líp,“ dodal bývalý předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský.
Petr Fischer (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Daniel Kroupa (člen správní rady nadace)
Daniel Kroupa (člen správní rady nadace)
Tomáš Halík (člen správní rady nadace), Petr Fischer (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)
Tomáš Halík (člen správní rady nadace), Petr Fischer (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Jiří Pospíšil (člen správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových)
Irena Maňáková (Národní knihovna České republiky)
Ivan Klíma (spisovatel)
Petr Fisher (novinář), Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)
Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)
Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Václav Štětka (člen dozorčí rady), Luděk Sekyra (zakladatel nadace)
Luděk Sekyra (zakladatel nadace), Tomáš Halík (člen správní rady nadace)
Václav Štětka (člen dozorčí rady), Luděk Sekyra (zakladatel nadace)
Jiří Dědeček (předseda PEN klubu)
Werichova vila, Praha, 15. 4. 2019
Nadace Sekyra Foundation zahájila v roce 2019 dlouhodobou spolupráci s Knihovnou Václava Havla, která šíří a hájí myšlenkový, literární a politický odkaz velké postavy moderních českých dějin – spisovatele, dramatika, myslitele, bojovníka za lidská práva a československého a českého prezidenta Václava Havla. Pro širokou veřejnost nabízí Knihovna řadu seminářů, autorských čtení, debat, koncertů a divadelních představení. Kromě toho Knihovna pořádá konferenci na počest laureáta Ceny Václava za lidská práva, na které se bude nadace podílet. Cílem je vyzdvihnout a odměnit mimořádný počin v oblasti lidských práv v Evropě i mimo ni. Cena je od roku 2013 každoročně udělována Parlamentním shromážděním Rady Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77.
Praha, 2019, 2020
Nadace dlouhodobě podporuje Festival svobody, který se koná u příležitosti oslav výročí 17. listopadu 1989. Během festivalu probíhají akce s cílem připomenout události listopadu 1989 a propagovat hodnoty spojené s touto událostí. Nadace konkrétně podpořila závěrečný Koncert pro budoucnost, který je pořádán neziskovou organizací Nerudný fest.cz. Koncert pro budoucnost je občanským setkáním a vyvrcholením akcí konaných v rámci Festivalu svobody. Návštěvníky čeká nabitý program plný koncertů a projevů nejznámějších osobností kulturního a veřejného života.
Foto: Petr Klapper, Jakub Červenka, Teki Shine, Tomáš Hejlek
Václavské náměstí, 2018, 2019, 2020
Projekt Fórum je nezisková organizace, která vznikla v roce 2006 v Bratislavě s cílem podporovat vzdělávání, šířit kulturu a vytvářet prostor pro diskuzi a polemický dialog. Hlavní aktivitou je projekt Salon, což je internetový portál, který přináší aktuální přehled nejzajímavějších textů, které vycházejí v nejvýznamnějších printových a internetových periodicích světa.
Od roku 2009 je organizátorem každoročně konané diskuzní konference přístupné široké veřejnosti známé pod názvem Středoevropské fórum, která spojuje současné společenské vědce, spisovatele, novináře, umělce a mladé občanské lídry z Evropy a celého světa s širokou veřejností. Fóra se účastní zajímavé osobnosti jako Chimamanda Ngozi Adichieová, Masha Gessenová, Natalie Nougayrèdeová, Jiřina Šiklová, Timothy Garton Ash, László F. Földényi, Ivan Krastev, Ivan M. Havel, Marko Martin, Chris Keulemans. Nadace patří již od roku 2018 mezi pravidelné partnery této konference.
Za fotografie děkujeme Středoevropskému fóru.
Bratislava, 2018, 2019, 2020
Marko Martin, Natalie Nougayrède, Timothy Garton Ash, Irene van der Linde
Ivan M. Havel, Zuzana Čaputová (prezidentka Slovenské republiky), Michal Hvorecký
Michal Hvorecký, Zuzana Čaputová
Ivan M. Havel, Zuzana Čaputová, Michal Hvorecký
Zafer Şenocak, László F. Földényi, Raphaël Glucksmann, Barbara Coudenhove-Kalergi, Michal Havran
Zuzana Fialová, Chimamanda Ngozi Adicie
Chimamanda Ngozi Adicie
Zafer Şenocak, László F. Földényi, Raphaël Glucksmann, Barbara Coudenhove-Kalergi, Michal Havran
Chimamanda Ngozi Adicie
Chimamanda Ngozi Adicie, Chris Keulemans
Ivan Krastev, Masha Gessen, David Graeber, Martin M. Šimečka
Ivan Krastev, Masha Gessen, David Graeber
Tomáš Halík
Tomáš Halík
Jiřina Šiklová
Nadace již třetím rokem podpořila asociaci EUROPAEUM, která sdružuje elitní evropské univerzity. Jejím hlavním cílem je propojit talentované studenty a univerzity především s humanitním zaměřením, aby se prohloubilo a posílilo povědomí o „smyslu Evropy“. Asociace se zaměřuje na zahraniční spolupráci a akademickou mobilitu. Nadační příspěvek bude poskytnut studentovi z Univerzity Karlovy na měsíční pobyt na Oxfordu, a naopak, studentovi z Oxfordu bude poskytnuto stipendium na studium na Univerzitě Karlově.
Praha, 2018, 2019, 2020
Nadace každoročně podporuje konání Broumovských diskusí. Jedná se o konferenci, jež se koná každý rok v prostorách benediktinského kláštera v Broumově. Broumovské diskuse si kladou za cíl inspirovat k přemýšlení o významných otázkách současnosti, a tak vytvářejí prostor k setkání lidi, kteří cítí spoluzodpovědnost za svět. Důležitou součástí Broumovských diskusí jsou studenti středních a vysokých škol, kteří mají možnost získat studentská stipendia, účastnit se workshopů anebo se podílet přímo na organizaci akce.
klášter Broumov, 2018, 2019, 2020
Nadace podpořila vydání knihy Ivana Krasteva s názvem „Is it Tomorrow, Yet? How the Pandemic Changes Europe“. Autor se v knize zamýšlí nad těmito otázkami: Jak bude vypadat svět po koronavirové pandemii? A nežijeme v něm již nějakou dobu? Neučinila pandemie jen zřejmějšími dlouhodobé trendy? Jak by se měly na ekonomickou krizi v době deglobalizace připravit národní státy a jak Evropská unie? Ivan Krastev vyvolal na vrcholu koronavirové krize svým článkem celosvětový zájem o vliv pandemie na budoucí společenské změny. Nyní navazuje esejí, ve které zkoumá politické a kulturní důsledky Covidu-19 jako laboratorního sociálního experimentu. Brilantně a provokativně analyzuje sociální dopady karanténní dystopie, návrat vládních intervencí, uzavírání hranic národních států, roli odborníků a krizového řízení v demokratických a autoritářských státech (big data government), etické otázky zdravotnických a ekonomických opatření, mezigenerační a mezinárodní solidaritu. Politologické analýzy a data z výzkumů historických pandemií kombinuje s příklady literárních zpracování nebo filosofických pojednání a ukazuje paradoxy proměněného světa, pro jehož obyvatele je pandemie základní společnou zkušeností.
Ivan Krastev (*1965) je bulharský politolog a publicista, předseda Centra liberálních strategií v Sofii a stálý člen Institutu humanitních věd ve Vídni. Je zakládajícím členem předsednictva Evropské rady mezinárodních vztahů, členem rady Mezinárodní krizové skupiny a aktivním přispěvatelem New York Times. Jeho poslední kniha o rozpadu liberálnědemokratického řádu nazvaná Světlo, které pohaslo (česky 2020) vyhrála Lionel Gelber Prize 2019 a byla přeložena do 18 jazyků, v roce 2020 za ni získal. Jean Amery Prize for Europe essay.
Praha, 2020
Dne 29. dubna 2020 vyšla esej pro Seznam Zprávy od Luďka Sekyry.
Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem, varuje ve své eseji pro Seznam Zprávy developer a spolupracovník Oxfordské univerzity Luděk Sekyra.
Světem obchází strašidlo koronaviru. Po století, které vymýtilo nejvíce epidemií v dějinách, přišlo století, které zrodilo globální pandemii. Ani první a zřejmě ani poslední, která z Asie postupně promořila ostatní kontinenty.
Například justiniánský mor, který vypukl v roce 541, zničil ambice na opětovné sjednocení Východořímské říše se západní částí někdejšího impéria, podstatně oslabil její populaci i obranné schopnosti a byl jednou z příčin vzestupu a územní expanze islámu. Opakující se údery choroby změnily 7. století v temný věk.
Černá smrt, šířící se od poloviny 14. století, skosila v Evropě asi třetinu obyvatelstva, způsobila odklon od církve, růst fanatismu a herezí. Kruté pogromy proti Židům jako domnělým viníkům vedly k jejich přesunu na východ Evropy.
Takzvaná asijská cholera od roku 1817 po celé 19. století sužovala Evropu a vyvolala zásadní reformu soužití ve velkých aglomeracích včetně hygienických pravidel, šířky ulic, bytových standardů či distribuce pitné vody.
Konečně španělská chřipka z let 1918–20, jejíž geografický původu je nejistý, mohla zabít až sto milionů převážně mladých lidí. Kromě jiného postihla výrazněji centrální mocnosti jako Rakousko a Německo, čímž přispěla k jejich porážce ve světové válce.
V kontextu tohoto exkurzu jsou symbolická závěrečná slova pozoruhodného díla Alberta Camuse Mor, že bakterie choroby „nikdy úplně nezaniká a nemizí“, ale jen „trpělivě čeká“, až opět přijde její den.
Navzdory tomu, že zmíněné pandemie měly dramatické dopady individuální i sociální, žádná z nich nezměnila lidskou přirozenost. Ta s pokorou i nadějí překonává traumatizující zážitky a s příchodem těch nových je vytěsní z paměti. Ne náhodou se španělská chřipka, doposud nejglobálnější a nejdrtivější, nazývá „zapomenutou“. I to mě naplňuje jistým optimismem a skepsí vůči černým scénářům věštícím, že svět, jak ho známe, se již nikdy nevrátí. Nicméně některé rysy pandemií jsou vždy společné. Dominantním subjektivním pocitem je strach, objektivním důsledkem pak omezení svobody mocenskou autoritou.
Strach z nákazy je podvědomým strachem ze smrti. Bohatí zpravidla opouštěli města na izolovaná venkovská sídla, chudina tíhla k pověrám a mysticismu. Dle jednoho ze zakladatelů moderní politické filozofie Thomase Hobbese je strach z násilné smrti důvodem k přesunu moci na autoritu a ke vzniku státu, neboť k respektu a k plnění závazků nás přivede strach. V psychologické rovině je každá pandemie epidemií strachu. Nejsobečtější lidský pocit, strach, však může vyvolat i pozitivní emoci.
Dnes a denně jsme svědky obrovské vlny solidarity. Sounáležitost nebo obětavost zdravotníků v nejpostiženějších oblastech mění vzorce našeho chování, které jsou kriticky důležité ke společnému překonání nákazy. Ta je ze své podstaty antisociální – omezuje se fyzický i společenský kontakt, což má fatální důsledky u starších lidí, u nichž má osamění a ztráta kontaktu s blízkými zvlášť negativní vliv na psychiku a průběh onemocnění. To zase nezřídka vede k depresím a růstu počtu sebevražd, tedy k tomu, co Ezra Klein přiléhavě nazval „sociální recesí“, v níž se komunita rozpadá.
Sociální dimenze pandemie je do značné míry v rukou státní autority, která omezuje svobodu, zejména interakci a pohyb osob. Tím atomizuje společnost a vyprazdňuje veřejný prostor. V atmosféře obav o vlastní zdraví je ochota podřídit se zásahům do osobní integrity vyšší, úzkost činí jedince podstatně ovladatelnějším.
Proč je svoboda tak důležitá? Je morálním základem naší existence, přičemž vyrůstá ze tří předpokladů. Ze spontaneity, jež ji osvobozuje od přírodních zákonů, z autonomie, která ji činí závislou výhradně na vlastním rozumu a vůli, a z reciprocity, vzájemnosti, neboť hranicí naší svobody je svoboda druhého.
Dle zřejmě největšího myslitele moderní doby Immanuela Kanta „svoboda je vnitřní podstatou světa“ a „morálka nám jako první odkrývá pojem svobody“. Svoboda není svévole, ale schopnost jednat podle principů, jež mají morální obsah, jako je respekt ke spravedlnosti, důstojnosti a rovnosti ostatních členů společenství.
Navzdory tomu, že jednání podle určitých zásad je vysoký nárok, jsou mezilidské vztahy založeny na něčem, co bych nazval „morální gravitací“. Přitahují nás jak principy imponující nám svou dokonalostí, tak konkrétní postoje, příklady hrdinství či oběti.
Připusťme, že svoboda se nevyčerpává morálním jednáním, které vylučuje neutralitu, žádá odvahu a nasazení, ale že má i jiné možnosti projevu. Nicméně žádoucí je společný jmenovatel. Mám pocit, že tím hodnotově nejbližším je pro nás idea Západu, idea lidských práv, vlády práva, tolerance a kritického myšlení.
Trvalá je výzva filozofa Jana Patočky, že musíme být „západnější než Západ sám“, protože žijeme v ambivalentním meziprostoru. Minulé století nás přivedlo do náruče Východu, ten nás ohrožuje svými výboji, podobně jako nás ohrožuje zrada vlastních elit.
Svoboda se týká všech, epidemie též a v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem. Ostatně „epi demos“ v řečtině označuje jev, který doléhá na všechen lid. Francouzský filozof Michel Foucault to vystihl ve slavné tezi z díla Dohlížet a trestat, že „epidemie je snem mocných“, protože „umožňuje kontrolovat populaci“. Epidemie je zřejmě největším nepřítelem svobody, neboť je vždy epidemií vychýlení z běžných pravidel, hygienických i sociálních. Zejména v prostředí s neukotvenou liberální tradicí a křehkou strukturou institucí mohou být lákavé pokusy změnit nouzový stav či jeho elementy v trvalou výhodu.
Modelovými reprezentanty středoevropského politického mainstreamu jsou dnes pendlující populisté. Jejich poselstvím je politický cynismus, jízda na momentální náladě, práce s negativní emocí vůči skupinám osob i institucím. Strategie bez principů a skrupulí si libuje v atmosféře strachu, ať již z nákazy nebo virtuálních uprchlíků. Běžné je pendlerství mezi extrémy od proklamovaného liberalismu ke xenofobnímu nacionalismu, od konzervativismu k netoleranci a státoprávnímu nihilismu, od boje proti korupci ke korupci vlastního elektorátu.
Tváří regionu ztělesňovaného touto skupinou mocenských hráčů je Viktor Orbán. Ostatní v čele s Jarosławem Kaczyńským jsou v očích Západu v jeho stínu, spíše imitátoři jednou konzervativnější, podruhé lidovější. Když autenticita postojů chybí, jde pouze o udržení moci. Vypovídající jsou reakce na aktuální situaci: u toho prvního nebývalé posílení vládních pravomocí, u toho druhého pak změna volebních pravidel ve prospěch vlastního prezidentského favorita. Český soud zase označil některé kroky exekutivy za nezákonné. Liberální model má mnohé odstíny, ale vždy musí být ústavním řádem.
Koncentraci politiků tohoto typu nelze přičítat pouze rozvoji sociálních sítí, jako je tomu na Západě. Kořeny jsou hlubší. Maďarský intelektuál István Bibó nazýval politiky střední Evropy meziválečného a těsně poválečného období „falešnými realisty“, kteří zpravidla vytlačili idealisty západního typu. Tito aktéři vyrůstali na vlně lidových bouří existenciálního strachu a politické hysterie a zejména pak přízemního nacionalismu, který od obrození formuloval politické priority těchto zemí často na úkor liberálních snah. Kvůli nim rozjitřená poválečná epocha vyústila v totalitu.
Čerstvý fenomén zapadající do této galerie vystihl sociolog Jurij Levada, když upozornil, že v postsovětské sféře se zrodil „lstivý člověk“ (lukavyj čelověk / wily man), adaptabilní osoba, jež se přizpůsobuje novým poměrům, ale zároveň v nich hledá mezery, které by mohla využít. Nejenže toleruje neférovost a podvodné jednání, ale je jí vlastní parazitující mentalita včetně posedlosti vlivem, a to nejen stínovým.
Tyto formativní zdroje středoevropských politických charakterů posilují eklektické pendlerství – od všeho trochu a každému něco – ale kontrastně i význam principiálních osobností Masarykova typu či přínosů, jako byl ten Havlův. Hlavní proud se stává evolučním prostředím, kde nepřekvapuje obdiv k autoritářským modelům a k jejich disciplinované reakci na epidemii, i když věrohodná fakta spíše neznáme. Stále častější argumentace, že direktivní režimy jsou efektivnější než ty liberální a konsenzuální, však pokulhává. Zejména když je zřejmé, že počáteční cenzura informací vedla k nekontrolovatelnému šíření viru, a ne náhodou se proto hovoří o „čínském Černobylu“.
Samozřejmě že některá opatření se v nedemokratických systémech prosazují efektivněji. O příkazech není diskuse. Konečně výhodou není ani nacionalistický americký prezident, který fakticky rezignoval na širší koordinaci postupu například v rámci G8. Na druhé straně je mnohonásobně těžší uzavřít otevřenou multikulturní metropoli jako New York než třeba provinční Wu-chan. Při veškerém respektu ke konfuciánské etice, která má mnoho paralel s tou aristotelovskou, jež zrodila naši kulturu ctností, není možné učit se stabilizovat společnost tam, kde svoboda, zejména ta negativní, svoboda od státu, není politickou hodnotou.
Aspektů má epidemie samozřejmě více. Obyvatelé městských aglomerací jsou vystaveni větším rizikům, koncentrace nákazy představuje psychickou i emoční zátěž. Prokazatelná je i souvislost mezi koronavirem a kvalitou životního prostředí; v tom znečištěném se nákaza šíří rychleji. Probuzení Gretou je apel budoucí generace na klimatické priority vyjádřené v Pařížské či Evropské zelené dohodě.
V souvislosti se zvýšenou digitální kontrolou sociální interakce a pohybu ohrožuje epidemie nedotknutelnost osobní sféry. Nenápadné erozi nahrává i personalizovaná online komunikace ve virtuálním veřejném prostoru. Konečně data určená pro boj s koronavirem mohou být využita také pro politický marketing k vlivu na budoucí, možná „distanční“ generaci, pro niž hodnota fyzického kontaktu nebude prioritou, neboť žije v síti.
Filozof Gilles Deleuze již v 90. letech použil prorocký termín „dividuální“, který označuje osobu postrádající individualitu. Lidé se mění v tok informací, v data a přístupové kódy, neboť žijí ve společnosti kontroly či chcete-li v dohledovém kapitalismu (surveillance capitalism), kde se paradoxně zpřítomňuje neviditelná verze Orwellova Velkého bratra. Ti zranitelnější pozvolna ztrácejí obrysy své identity, zbývá závislost řízená někým jiným, případně návyk, že vše musí být dovoleno. Výsledkem už není strach z nákazy, ale strach ze svobody, jež vybízí k odpovědnosti a kritice.
Všichni si přejeme, aby epidemie ustoupila, ať už přirozenou cestou, léčbou, či aplikací vakcíny. Ale musíme být ve střehu, aby neustoupila svoboda založená na autonomii a vysněný návrat k normalitě se nezvrhl v realitu nové normalizace.
Luděk Sekyra
Nadace podpořila společensko-literární revue s názvem Babylon. Babylon je revue novinového formátu a vychází čtvrtletně v nákladu 6 000 výtisků. Revue Babylon se skládá ze dvou sešitů – první část je určena rozhovorům, publicistice, literárním, výtvarným a divadelním recenzím, druhá část je věnována literatuře a výtvarnému umění. Revue dlouhodobě mapuje kulturní dění především v zemích střední Evropy a nabízí překlady ze světové literatury, zejména z francouzštiny a španělštiny, včetně kubánských autorů, kteří jsou ve své zemi pronásledováni. Babylon se dlouhodobě zabývá problematikou menšin (romskou, rusínskou, vietnamskou).
Babylon byl založen v roce 1992 studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy k podpoře spolkového života a nezávislé nekomerční kultury, která je nezastupitelnou součástí otevřené a svobodné společnosti
Praha, 2020
ArtLib.cz (zkratka pro Art Library – Knihovna umění) je nezisková organizace sdružující historiky umění, kurátory, galeristy, fotografy a zkušené editory Wikipedie. Spolek byl založen roku 2012, původně se záměrem doplnit do Wikipedie chybějící hesla výtvarníků ze slavné generace, která byla na vrcholu v 60. letech 20. století. Po okupaci Československa v srpnu 1968 byli někteří výtvarní umělci nuceni emigrovat nebo nemohli v dalších dvaceti letech vystavovat a s jejich díly se mohla širší veřejnost seznámit až po pádu komunistického režimu.
Praha, 2020
Nadace podpořila časopis Salve – Revue pro teologii a duchovní život. Časopis vychází nepřetržitě od roku 1990, čtyřikrát ročně a každé číslo je monotematické. Široké rozpětí zahrnuje témata z oblasti teologie, liturgie, spirituality, filosofie, dějin, umění, architektury apod. Každé číslo je koncipováno tak, aby zvolené téma prezentovalo z různých úhlů pohledu a zároveň vytvářelo organický celek. Jednotlivé příspěvky jsou buď autorské texty domácích či zahraničních autorů, anebo vhodně zvolené překlady ze zahraničních zdrojů. Samostatným prvkem každého čísla je obrazový doprovod vysoké estetické kvality. Redakční radu tvoří dvě desítky odborníků z různých oborů humanitního zaměření.
Praha, 2020
Nadace podpořila inscenaci Kacířské eseje, kterou pořádá divadelní scéna Studio Hrdinů a která svým názvem odkazuje k jednomu z nejvýznamnějších děl filosofa Jana Patočky. Jan Patočka je také ústřední postavou této hry režiséra Miroslava Bambuška, jenž se s uměleckou licencí soustředí na poslední etapu života tohoto filosofa, tedy na období po sepsání Charty 77. Patočkův postoj k pravdě, svobodě slova a odmítání nevyžádané moci vedoucí ke konfrontaci s mocí, která tyto hodnoty potlačuje, je stále aktuální a stává se ústředním tématem představení. Inscenace Kacířské eseje je expresivním, přesto přehledným rejem, v němž se mísí policejní výslechy s poetickými odkazy k Máchovi, Beethovenovi nebo i k Pavlu Zajíčkovi. Smyslem inscenace není budovat hrdinský kult Jana Patočky, ale nalézt v jeho díle a životě sílu k tomu, abychom se postavili jakémukoli projevu nesvobody i v současnosti.
Praha, 2020
Nadace podpořila vydání trojdílné knihy vzpomínek Dr. Emila Ščuky, který sehrál a stále sehrává důležitou roli v emancipačních procesech romské národnostní menšiny v České republice a při formování romského národa v mezinárodním kontextu. V prvním dílu nazvaném „Cikánský baron jsem já“ Ščuka vypráví o svém dětství, studiích na právech a zkušenostech v pozici romského prokurátora v posledním desetiletí komunistického režimu. Druhý díl – „Jedna vlaštovka jaro nedělá“– se zabývá vznikem romského politického hnutí v Československu po sametové revoluci. Třetí díl, nazvaný „Bože, však je to cigaň“, popisuje Ščukovo úsilí na mezinárodním poli. Věnuje se v něm existenci romského národa jako svébytného celku, který sice nemá své území, na němž by mohl vyhlásit svoji suverenitu a realizovat svůj národní program, ale přesto aspiruje na to, aby byl svébytným partnerem ostatním evropským národům v procesu evropské integrace a v tomto kontextu uskutečňoval dlouhodobé cíle svého „národního obrození“. Vydání knihy zajistila Knihovna Václava Havla.
Praha, 2019
Nadace podpořila vydání biblických příběhů pro děti převyprávěných Ivanou Pecháčkovou z nakladatelství Meander. Příběhy jsou doprovázeny ilustracemi od talentovaných českých výtvarníků nejmladší generace a tím vytvářejí z každého biblického příběhu originální umělecké dílo. Snahou bylo nepředkládat biblické texty dětskému čtenáři za každou cenu, tedy ani za cenu nepřiměřeně velkého zjednodušení nebo zastření původního smyslu textu, naopak se nakladatelství snažilo o co nejmenší úpravy – citlivé a k dětskému čtenáři empatické. Součástí každé knížky jsou tvořivé otázky a úkoly pro děti.
Praha, 2020
Nadace podpořila druhé vydání knihy Úvod do studia politiky od autorského kolektivu pod vedením Miroslava Nováka.
Kniha je určena zejména vysokoškolským studentům sociálních a humanitních věd. Jde o práci svým pojetím i rozsahem v českém prostředí ojedinělou. Je rozdělena do čtyř částí. V první části je politika vykládána pomocí nejrůznějších disciplín – od politologie přes filosofii, psychologii, antropologii, právo, geografii a ekonomii až po historii. Obsahem druhé části jsou úvody do vybraných subdisciplín politické vědy, jako je komparativní politologie, teorie mezinárodních vztahů a správní věda. Ve třetí části jsou zpracovány úvody do kvantitativních a kvalitativních metod v politické vědě. Čtvrtá část pojednává o některých velkých tématech politiky, jako jsou stranické a volební systémy, národy a nacionalismus nebo demokracie a nedemokratické režimy.
V Praze, 2019
Politická věda a studium politiky se dotýkají nás všech, a to nejen proto, že člověk je v duchu slavného Aristotelova postřehu politickým tvorem, ale i proto, že politika rozhoduje o alokaci společných zdrojů a formuje veřejný prostor. Politika byla a je stále nejcivilizovanějším a nejpřijatelnějším způsobem řešení konfliktů. Tudíž se předpokládá, že by měla ztělesňovat klíčové morální a společenské principy, jako jsou svoboda, rovnost, reciprocita, spravedlnost či altruismus. Jen tak může být svorníkem nejen politického, ale i hodnotového společenství a reprezentovat legitimní veřejný zájem, ne pouhý souhrn ekonomických a sociálních priorit jednotlivců, ne pouhou změť soukromých konfliktů, které devastují politický prostor i konsenzus uvnitř komunity.
Zakladatel moderní koncepce politiky Machiavelli chtěl učit její tvůrce, „jak nebýt dobrý“, a oddělil tak politiku od morálky. I pod vlivem vlastních zkušeností dospěl k názoru, že předmětem politiky je moc, snaha ji získat a udržet. Politika je v tomto pojetí performance, herecké umění s mocenskými motivy. Stačí však taková vize politiky tváří v tvář novým výzvám, kterým čelí liberální řád? Není toto pojetí politiky příčinou mnohých dnešních strastí? Politika nemůže být identická s morálkou, neboť ji definičně vymezuje „péče“ o moc a „péče“ o skutky, čin a jednání. Řečeno s Kantem je „těžkým uměním“, nicméně „pravá politika nemůže učinit jediný krok, aniž by předem vzdala poctu morálce…“.
Důvodů, proč liberální model založený na demokratické legitimitě je ohrožen, je ovšem povícero. Svou roli nepochybně sehrál rozvoj internetu a sociálních médií jako nejvlivnějších komunikačních platforem současnosti, v nichž na rozdíl od tradičních médií neexistuje kontrola obsahu a často vládne anonymita falešných zpráv. V jiném kontextu než v totalitních režimech se zde vynořuje otázka pravdy ve veřejném diskursu, jenž se stal složitým komplexem s prolínáním virtuální off-line dimenze s reálnou on-line dimenzí, a bude nutné vynaložit značné úsilí, aby se v tomto prostředí pravda nestala vzácným artiklem. Převažuje atmosféra, v níž se stále dominantnější formou politické komunikace stává populismus. Jeho nositelé se primárně vydávají za autentické reprezentanty lidu a úspěšně atakují a marginalizují často strnulou strategii tradičních hodnotových stran. Tyto útoky se nezřídka inspirují u autoritářských režimů, které vydávají monopolizaci a konzervaci moci za příkladnou stabilitu a její cirkulaci za projev chaosu.
Varovný je rovněž růst nerovnosti v západních společnostech, jejímž důsledkem je destrukce a deziluze středních vrstev, zejména v zemích s anglosaskou tržní kulturou. Projevuje se to radikalizací a příklonem k negativistickému populismu. Alarmující nerovnost také zrodila moderní oligarchii, pro niž je nerovnost zdrojem ekonomického vlivu. Jejím skutečným, avšak mnohdy umně zastřeným zájmem je ochrana vlastního bohatství. Za proklamovanou příčinu nerovnosti a za nepřátele národa jsou pak označováni migranti, minority, globalizace nebo liberální politika. Snahy části oligarchie a jejích politických výhonků opanovat moc nás s palčivou naléhavostí vracejí k problému, jak ji demokraticky kontrolovat, k otázce, zda my máme moc, nebo moc má nás, jež trápila již liberály v čele s Tocquevillem. Konečně se ukazuje, že i liberální ikona meritokracie může být dvojsečná, pokud více než sociální mobilitu implikuje uzavřenou kontinuitu elit. Velkým tématem je role nových technologií, zrod „sledovací společnosti“ (surveillance society), která umožňuje veřejné autoritě kontrolu individuálních životů. Zároveň se globální migrační vlny stávají trvalým fenoménem a posouvají do centra politické i teoretické pozornosti problém tolerantní kulturní a náboženské identity, která by měla být spíše inkluzivní. než divizivní, tedy vylučující ty, kdo ji plně nesdílejí, se stává podmínkou soudržnosti v multikulturních společnostech. Radikální růst vzdělanostní úrovně žen kromě jiného zasazuje do nového kontextu jejich roli ve společnosti i mnohavrstevnou genderovou identitu. A v neposlední řadě je zde problém vztahu k budoucím generacím, vůči nimž máme morální závazek předat jim spravedlivé instituce a jejichž životy mohou být negativně ovlivněny nezodpovědnou environmentální a biotechnologickou politikou.
Žijeme v době hluboké polarizace, politická věda a její filosofické odnože by se tudíž měly soustředit nejen na empirické, exaktní analýzy faktů, ale rovněž zdůraznit normativní interpretaci principů, které pomohou rozpolcené veřejnosti nalézt ztracený minimální konsenzus a ukotvit se v občanské společnosti, jež je primárním zdrojem demokratické legitimity. Normativní přístup je důležitý pro univerzální formulaci zásad, které mají jednotící funkci, podporují sociální kohezi a stabilitu institucí, neboť jejich autorita je primárně založena na reciproční spravedlnosti, na spojení morální reciprocity s politickou spravedlností.
Nejvlivnějším dědictvím 20. století je zřejmě Rawlsova politická koncepce spravedlnosti jako základ přijatelného liberálního konsenzu. Spravedlnost je však někdy jednostranná a z jistého úhlu pohledu může být štěpící, rozdělující, výhodná pouze pro ty, kdo na ni mají větší vliv. Domnívám se, že princip reciprocity aplikovaný ve všech svých dimenzích je kardinálním faktorem společenské soudržnosti. A proto reciprocita musí být morálním východiskem spravedlnosti. Jak Ve své symetrické podobě například jako participace na veřejném životě otevřené a inkluzivní společnosti, které její členové oplácejí to, že jim poskytuje vzdělání či nabízí jinou formu sociální integrace nebo též v asymetrické podobě ve formě péče o budoucí generace, jež aktuálně nemohou oplácet, lze však předpokládat, že tak učiní v budoucnu, až si osvojí reciproční postoj, který vždy respektuje nárok toho druhého i generací příštích.
Taková univerzální reciprocita je výrazem morální autonomie a respektu k důstojnosti člověka. Právě v politice jsou vzácné autonomní postoje, jednání v souladu se svědomím, touha po přesahu nebo – v nejsilnější Patočkově formulaci – schopnost „vzmachu“.
Tato kniha je v českém kontextu počinem záslužným, přínos je o to větší, že se jedná o učebnici, a za to náleží jejím autorům a editorům dík. Doufám, že přispěje k obecnějšímu povědomí, že politika by měla být primárně předmětem exaktního studia, neboť přesto, že je „skrovnější částí života duchovního“ (Masaryk), je zásadním společenským fenoménem, který utváří prostředí, jež veřejně sdílíme s ostatními.
Jsem rád, že má nadace mohla podpořit vydání tohoto díla, a věřím, že jak čtenáři a studenti, tak aktivní politici v ní naleznou nejen podněty k zamyšlení, ale i odpovědi na palčivé výzvy současnosti.
Luděk Sekyra
Miroslav Novák (CEVRO Institut), Alena Miltová (Sociologické nakladatelství)
Dějepisnou soutěž studentů gymnázií pořádá pravidelně Nadační fond Gaudeamus při Gymnáziu Cheb. Během soutěže, která je již řadu let největším setkáním středoškolských studentů České a Slovenské republiky, studenti prezentují vědomosti, které svou hloubkou nepřestávají udivovat přítomné vysokoškolské profesory. Nadace již třetím rokem darovala finance na organizační zajištění finálové části soutěže a odměny pro vítěze.
Cheb, 2020
Laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2020 je Václav Jamek, spisovatel, básník, esejista, publicista, překladatel z francouzštiny, bývalý diplomat a vysokoškolský pedagog, nositel Ceny Toma Stopparda, překladatelské Ceny Josefa Jungmanna a důstojník francouzského Řádu umění a humanitních věd.
Cenu Karla Čapka uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu od roku 1994, kdy ji poprvé obdrželi Günter Grass a Philip Roth u příležitosti Světového kongresu PEN klubu v Praze. Cena se uděluje každý sudý rok za významný literární počin s přihlédnutím k tomu, zda v souladu s usilováním Karla Čapka laureát i jeho dílo nějak výrazně a srozumitelně přispěli k tomu, aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty nebo aby byly ubráněny. Více zde.
Za fotografie děkujeme PEN klubu a Kateřině Lepič.
Praha, 13. února 2020
Luděk Sekyra
Luděk Sekyra, Jiří Dědeček (předseda PEN klubu), Václav Jamek
Nadace spolu s Centrem pro filozofii, etiku a náboženství, FF UK a Generali Investments pořádají přednášku na téma „The Theology of Liberalism“, kterou povede profesor Harvardovy univerzity Eric Nelson.
Abstrakt:
We think of modern liberalism as the novel product of a world reinvented on a secular basis after 1945. In his lecture, Eric Nelson shows that we could hardly be more wrong. Eric Nelson contends that the tradition of liberal political philosophy founded by John Rawls is, however unwittingly, the product of ancient theological debates about justice and evil. Once we understand this, he suggests, we can recognize the deep incoherence of various forms of liberal political philosophy that have emerged in Rawls’s wake.
Eric Nelson, Matěj Cíbik
HLAVNÍ BUDOVA FF UK (NÁMĚSTÍ JANA PALACHA), 13. února 2020 OD 17:30
V den plánovaného "tvrdého Brexitu“ vystoupí na půdě Filozofické fakulty Sir David Cannadine, prezident Britské akademie. Mluvit bude kromě jiného o vztahu Margaret Thatcher ke sjednocené Evropě a o jejím historickém odkazu.
Moderátorem bude Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla.
Přednáška bude probíhat v anglickém jazyce. Vstup je volný a bez nutnosti registrace.
Sir David Cannadine vystoupil v pořadu Hyde Park Civilizace, zde nalezete odkaz na celý rozhovor.
Hlavní budova FF UK (náměstí Jana Palacha), 31. října 2019 od 17:30
Sir David Cannadine
Sir David Cannadine, Michael Žantovský
Sir David Cannadine, Michael Žantovský, Jakub Jirsa
Nadace podpořila konferenci „Jan Patočka and the grounds for political action: phenomenology, the arts, and civil society“ pořádnou nadací the Rimbaud and Verlaine Foundation. Konference nabídne prostor k setkání akademiků z oblasti filosofie, literatury, historie a umění s širokou veřejností, která se zajímá o morální odpovědnost a politické dění. Následný večerní program bude plný poezie, hudby a výtvarného umění.
Konference se bude zabývat dílem filosofa Jana Patočky k pochopení toho, zda a jak je možné smysluplné politické jednání, přičemž se bude vycházet z Patočkovi fenomenologie, jeho esejů o umění a kultuře, spisů o Evropě a jeho pojetí oběti. Konference je pojata jako aktuální úvod do myšlenek tohoto fascinujícího filosofa a nabídne nové způsoby reflexe naší současné politické krize. Během konference se představí Patočkovi žáci a akademici, kteří byli aktivní v undergroundu bývalého Československa.
Večerní umělecká akce navazuje na konferenci a poskytne příležitost zdůraznit důležitou roli umění a kultury v Patočkově filosofii. Je to také příležitost oslavit některé z velkých umělců, kteří měli na Patočku zvláštní vliv.
Na konferenci zahájí Graham Henderson, podnikatel v oblasti kultury a výkonný ředitel nadace the Rimbaud and Verlaine Foundation, dále vystoupí Erin Plunkett, přednášející na University of Hertfordshire, Francesco Tava, přednášející na UWE Bristol, Ivan Chvatik, ředitel Archivu Jana Patočky, Jan Frei, zástupce ředitele Archivu Jana Patočky, Barbara Day, významná bývalá Oxfordská akadademička, Tim Beasley-Murray přednášející na University College London (UCL), Michaela Belejkaničová, PhD studentka na UCL School of Slavonic and East European Studies (SSEES), Rajendra Chitnis, University College Oxford a Vladimir Urbánek, oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu Akademie věd ČR.
Senate House, Londýn, 8. 11. 2019
Nadace podpořila překlad vybraných textů Jana Patočky do anglického jazyka a jejich vydání ve spolupráci s nadací The Rimbaud and Verlaine Foundation.
Jan Patočka (1907–1977) byl český filosof a díky svým příspěvkům k fenomenologii a filosofii dějin je považován za jednoho z nejvýznamnějších filosofů 20. století. Studoval v Praze, Paříži, Berlíně a Freiburgu a byl jedním z posledních žáků slavných filosofů Edmunda Husserla a Martina Heideggera.
Nadace The Rimbaud and Verlaine Foundation je jednou z nejvýznamnějších uměleckých organizací ve Velké Británii. Jejím posláním je celková podpora umění, nejen poezie a literatury, ale také klasické hudby, opery, jazzu a rockové hudby, divadla, výtvarného umění a sochařství. Slouží jako platforma pro mnoho současných umělců a producentů, zároveň poskytuje vzdělávací stáže.
The Rimbaud and Verlaine Foundation, Velká Británie, 2019
Debata s Markem Thompsonem, generálním ředitelem The New York Times, na téma žurnalistika a demokracie ve věku polarizace
Žurnalistika i demokracie jsou v přechodném procesu a mnozí by řekli v krizi. Vzhledem k rostoucí dominanci digitálních platforem bojuje většina profesionálních zpravodajských médií jak o ekonomické přežití, tak o získání důvěry publika. Zároveň je mnoho zemí svědkem vzestupu populismu a rostoucí polarizace, ohrožující samotné základy demokracie. Jak novináři a mediální organizace reagují na tyto výzvy a co mohou udělat pro překlenutí prohlubujících se společenských mezer, kterých populisté často využívají? Jak mohou čelit přílivu dezinformací a „fake news“ a přitom chránit svobodu projevu? Jaké je místo a budoucnost tradičních novinářských norem, jako je objektivita, nestrannost a rovnováha v tzv. věku postpravdy („post-truth“) ve stále více polarizovaném mediálním prostředí?
Panelisté:
Videozáznam celé debaty naleznete na odkazu zde.
Mark Thompson poskytl během své krátké návštěvy několik rozhovorů. Níže naleznete jednotlivé odkazy.
Za fotografie a video záznam děkujeme Knihovně Václava Havla.
Knihovna Václava Havla, 23. září 2019 od 17:30 hod.
Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson
Mark Thompson
Václav Štětka, Emma Smetana, Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson
Václav Štětka, Emma Smetana
Jiří Hošek, Michael Žantovský, Mark Thompson
Nadace podpořila uskutečnění 57. kongresu evropských novinářů, který se bude konat poprvé v Praze. Lída Rakušanová z české sekce Asociace evropských novinářů je hlavní organizátorkou kongresu „Evropa bez hranic: realita, nebo přechodná iluze?“. Pod tímto názvem budou evropští novináři sdružení v asociaci, založené v roce 1962 v San Remu, bilancovat na svém mezinárodním kongresu 30 let propojování kontinentu, roli euroregionů a na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu výhledy do budoucna.
V panelových diskusích vystoupí spolu s korespondenty předních evropských médií zástupci euroregionů i politici z Bruselu. Budou hledat odpovědi na otázky po roli státních hranic v dnešní Evropě, mapovat rozpory mezi teorií a praxí v proklamované ochraně schengenského prostoru, hledat společného jmenovatele národních zájmů v protikladu k národním egoismům a ptát se, do jaké míry mohou euroregiony bránit izolacionistickým tendencím.
Příspěvek o konferenci odvysílala TV Nova v Televizních novinách 2. 11. 2019 a můžete ho zhlédnout zde.
Autorem fotografií je Jindřich Nosek.
Praha, 1. 11. 2019 – 3. 11. 2019
„Filantropie jako soukromá iniciativa, přispívající k veřejnému blahu, má nespočet podob. Většinou ale takových, které nepřesáhnou blízký horizont. Sekyra Foundation je výjimečná v tom, že podporuje otevřenou společnost globálně, ať už úsilím o mezináboženský dialog nebo o rozvoj žurnalistické etiky. Protože, jak popsal ohrožení demokracie v současném světě zakladatel nadace Luděk Sekyra, ‚svoboda slova i vyznání začíná rozdělovat, z veřejného prostoru se stává «meziprostor» mezi uzavřenými hodnotovými světy národnostních a náboženských komunit‘.“
Lída Rakušanová
Ulrike Guérot (Danube University Krems)
Gianni Bonvicini (čestný člen EJ)
Ladislav Cabada (Metropolitní univerzita Praha)
Detmar Doering (Friedrich Naumann Foundation for Freedom)
Eva Horáková ()
Michael Jäger (Generální tajemník German EJ Section VE)
Rotger H. Kindermann (viceprezident EJ)
Paolo Magagnotti (prezident EJ)
Luděk Niedermayer (Czech MEP, EPP Group)
Jiri Pehe (NYU Prague)
Lída Rakušanová (bývalá prezidentka EJ)
Felicia Ristrea (zástupkyně generálního tajemníka EJ )
Ulrike Guérot (Danube University Krems)
Nadace zahájila spolupráci s organizací Kultura Liberalna, což je polská nevládní organizace a liberální think-tank, jejímž posláním je obnovení liberalismu, posílení pozice právního státu, pluralismu, svobody a důstojnosti každého jednotlivce. Kultura Liberalna je platforma s politicko-kulturním týdeníkem a denním blogem, pořádá akce věnované polské a evropské politice pro širokou veřejnost, dále vydává knihy o liberalismu a demokracii. Vystupuje jako pozorovatel veřejné debaty a věnuje se dokumentaci a analýze radikalizace ve veřejném diskursu.
Nadace podpořila mezinárodní konferenci a seminář „Two Visions of Europe: What Sources of Hope for the Future?” ze série Cracking Borders, Rising Walls Series, na které se scházejí panelisté z řad akademiků a zástupci mezinárodních médií. Snahou je aktivně do diskuse zapojit i širokou veřejnost. Mezi letošní panelisty patří Yascha Mounk z Johns Hopkins University a zástupci významných mezinárodních médií, včetně FAZ, Die Zeit, Der Tagesspiegel, The Spectator, The New York Times a Le Monde.
Za fotografie děkujeme organizaci Kultura Liberalna.
Rafał Trzaskowski (Mayor of Warsaw), Łukasz Pawłowski (Kultura Liberalna)
Karolina Wigura (Kultura Liberalna)
Jarosław Kuisz (Kultura Liberalna), Sylvie Kauffmann (Le Monde), Jakub Patočka (Referendum), Marek A. Cichocki (Collegium Civitas), Francesca Paci (La Stampa), Philipp Fritz (Die Welt)
Karolina Wigura (Kultura Liberalna), Bartosz Węglarczyk (Onet.pl), Yascha Mounk (Johns Hopkins University), Gaspard Koenig (GenerationLibre), Eva Oer (Die Tageszeitung)
Eva Oer
Yascha Mounk
Łukasz Pawłowski (KL), Michał Sutowski (Krytyka Polityczna), Paweł Musiałek (Klub Jagielloński), Tomasz Sawczuk (Kultura Liberalna), Mateusz Luft (Kontakt)
Varšava, 19. 9.–20. 9. 2019
Nadace je partnerem Athens Democracy Forum, jedná se o nezávislou neziskovou organizaci, která spolupracuje s The New York Times.
Letošní fórum se koná 9.–11. října 2019 v Athénách a tématem bude „Reinventing Democracy: New Models for our Changing World“. Mezi uznávané řečníky, kteří se akce zúčastní, patří Margrethe Vestager, komisařka EU, Bernard-Henri Lévy, francouzský filosof, a Ivan Krastev, politolog a předseda Centre for Liberal Strategies, Kassem Eid, syrsko-palestinský uprchlík, nebo Shiu Sin Por, výkonný ředitel nadace New Paradigm Foundation, a mnozí další.
Athény, 9. 10. – 11. 10. 2019
Dne 26. dubna 2019 vyšel článek na zpravodajském webu Hospodářských novin od Luďka Sekyry.
Ve veřejném prostoru dnes neutuchají diskuse o krizi liberální demokracie, nástupu populismu či o charakteru svobody v autoritářských režimech aplikujících technologie způsobem, který připomíná Orwellovy ikonické dystopie. Tyto diskuse však mají kromě politické i důležitou akademickou dimenzi.
Na Harvardově univerzitě se v lednu konala konference věnovaná odkazu nejvýznamnějšího politického filozofa 20. století Johna Rawlse, pořádaná Edmond J. Safra Center for Ethics ve spolupráci s nadací Sekyra Foundation. Na seznamu účastníků byla ta největší jména morální a politické filozofie jako Danielle Allenová, Christine Korsgaardová, Thomas Scanlon (všichni Harvardova univerzita), Stephen Darwall (Yaleova univerzita), Samuel Scheffler, Jeremy Waldron (oba Newyorská univerzita), Partha Dasgupta (Cambridgeská univerzita) či Rainer Forst (Univerzita J. W. Goetheho ve Frankfurtu).
Cílem bylo ozřejmit, co jsou ve světle Rawlsovy teorie spravedlnosti a liberalismu nejpalčivější otázky současného diskurzu. V roce 1971 John Rawls publikoval knihu Teorie spravedlnosti, která změnila směr politického myšlení v uplynulém století. Rawlsova kritika utilitarismu a jeho návrat k tradici společenské smlouvy a ke Kantovu univerzalismu vyústily v originální transformaci morální doktríny v politickou koncepci spravedlnosti, jež dodnes zůstává nepřekonanou filozofickou reflexí liberální společnosti. Jeho úsilí vyvrcholilo v roce 1993 knihou Politický liberalismus, která je projevem snahy vymezit podmínky, za nichž je možné stabilní soužití v hodnotově pluralitní společnosti. To může podle Rawlse zaručit pouze "překrývající se konsenzus" (overlapping consensus). Ten je společným průsečíkem, bází koexistence jinak rozdělené společnosti, a to v podobě obecně přijatelných politických principů spravedlnosti, jež vycházejí z faktu, že člověk je morální osobností, která má vlastní smysl pro spravedlnost a racionální koncepce dobrého života.
Prestižní harvardská konference naznačila, jaká témata jsou jádrem dnešní morálně-politické diskuse. Prvním z nich je problematika spravedlnosti, která je podle klasického Rawlsova pojetí "první ctností společenských institucí". Toto je důležitá definice. Rawls jí exaktně omezil pojem spravedlnosti na institucionální strukturu společnosti.
Diskuse ukázala, že Rawlsovo pojetí spravedlnosti, viděno dnešní optikou, je relativně úzké, tudíž často nestačí jako základ sociální koheze v polarizované společnosti. Více účastníků se shodovalo v úsilí učinit tento centrální Rawslův pojem více inkluzivním, rozšířit jej od distribuční spravedlnosti přes spravedlnost v kontextu klimatické změny až po spravedlnost mezigenerační, mimo původní rámec čistě institucionální teorie. Zdá se, že tato tendence konvenuje Aristotelovu závěru, že spravedlnost je cizím dobrem, nejen zásadou dát každému, co mu náleží (suum cuique tribuere).
Nerovnost jen pro ty nejchudší
Přestože Rawlsova koncepce politické spravedlnosti jako základ přijatelného liberálního konsenzu je zřejmě nejvlivnějším filozoficko-politickým dědictvím minulého století, potřebujeme i jiné principy, neboť spravedlnost je navzdory zmíněnému úsilí mnohdy jednostranná a z jistého úhlu pohledu může být důraz na instituce výhodný pouze pro ty, kteří na ně mají větší vliv.
Domnívám se, že morálním východiskem spravedlnosti by měl být princip reciprocity, který je nezbytným předpokladem společenské soudržnosti, a to jak ve své symetrické podobě, například jako participace na veřejném životě otevřené a inkluzivní společnosti, které její členové oplácejí to, že jim poskytuje vzdělání či nabízí jinou formu sociální integrace, tak v asymetrické podobě − ve formě péče o budoucí generace, jež péči aktuálně nemohou oplácet, lze však předpokládat, že tak učiní v budoucnu, až si osvojí reciproční postoj, který vždy respektuje nárok toho druhého i generací příštích. Tím ostatně naplňují odvěkou ambici spravedlnosti učinit morální postoj základem lidského i politického jednání.
Dalším velkým filozofickým tématem je otázka nerovnosti. V Rawlsově pojetí všichni mají mít stejný přístup k základnímu souboru práv a svobod a nerovnost je přípustná, pouze pokud je ve prospěch těch nejméně zvýhodněných, těch, kteří jsou na spodní hranici společenského žebříčku. Stručně řečeno, zlepšovat postavení těch nejchudších je povinností těch lépe situovaných.
Vzhledem k rostoucí nerovnosti jak v západních zemích, zejména těch s anglosaskou tržní kulturou, tak v rozvojovém světě, je hledání receptů na zvrácení tohoto trendu stále naléhavějším problémem. Tam, kde vidíme chudnutí, deziluzi a destrukci středních vrstev, totiž dochází k radikalizaci a příklonu k populistickému negativismu, který byl popsán mnohokrát (příkladem je brexit i Trump). Za proklamovanou příčinu nerovnosti a za nepřátele národa jsou pak − mylně − považováni migranti, minority, globalizace nebo liberální politika. V tomto kontextu silně rezonuje Pikettyho kritika kapitalismu, jeho volání po regulaci, redistribuci a globálních formách zdanění, či Scheidelova varovná analýza, jež dospívá k závěru, že k výraznému zmenšování nerovností dochází především prostřednictvím válek, revolucí či epidemií. Argumenty volající po větší distribuci statků jsou samozřejmě důležité a zaslouží si respekt. Je však třeba mít vždy na paměti, že tržní prostředí je nejen jednou z příčin ekonomické nerovnosti, ale i primárním zdrojem bohatství společnosti.
Jak správně rozdělovat bohatství
V rámci harvardské konference se tomuto problému věnoval jeden z největších žijících morálních filozofů, Thomas Scanlon, který je přesvědčen, že musíme rozlišovat různé formy nerovnosti (ať již majetkovou, rasovou či genderovou). Každá z těchto sfér sice vyžaduje své vlastní řešení, nicméně společenské garance férové rovnosti příležitostí, jakož i jistá forma redistribuce bohatství se jeví jako univerzální prostředek ke zmírňování nerovnosti. Radikální nárok na kompenzaci nerovnosti vznesl také mladý harvardský filozof Lucas Stanczyk, který upozornil na problém pracující chudoby (working poor), kdy určité profese jsou nedostatečně oceňované bez ohledu na pracovní výkon. Dle jeho názoru asymetrie ve prospěch bohatých, tedy těch, kteří určují pravidla, není řešitelná v rámci tržního kapitalismu. V levicovém prostředí je tak stále populárnější koncept "univerzálního základního příjmu", který by všem garantoval důstojné životní minimum. Zároveň zaznívá kritika meritokracie, principu, že pozice a funkce by měly být rozdělovány podle schopností, výkonu a kompetence, jelikož například finanční náročnost kvalitního vzdělání jej činí nedostupným pro zájemce z nižších vrstev (aktuální odhady ze Spojených států ukazují, že 82 procent mladých lidí z nejvyššího příjmového kvartálu dosáhne na bakalářský titul, přičemž z nejnižšího pouze osm procent). Tím je oslabována schopnost sociální mobility a určité pozice se tak recyklují v rámci stále stejných, uzavřených elit. Například Joseph Fishkin (Texaská univerzita) svou knihu na toto téma nazval Zúžení (Bottleneck). Fishkin analyzuje klíčová místa individuální cesty k úspěchu, která jsou často nastavena restriktivně, způsobem omezujícím rovnost šancí.
Nicméně navzdory převažujícímu příklonu k různým formám egalitarismu většina filozofů přijímá myšlenku, že přirozený talent či prostředí narození jsou nahodilé, "morálně arbitrární" a nelze je plně kompenzovat. Nerovnost má však i jiné implikace; peníze jsou hrozbou pro demokratický proces, a to především jako zdroj politického vlivu moderní oligarchie. Ta je však zpravidla špatným reprezentantem veřejného zájmu, neboť jejím skutečným, avšak mnohdy umně zastřeným zájmem je ochrana vlastního bohatství.
Problém nerovnosti se ukazuje jako nejvyšší politicko-ekonomická výzva nejen dnešní doby, ale zřejmě i blízké budoucnosti. Jistou cestou může být implementace principu reciproční kontribuce, vzájemného přispívání ke společnému blahu, a to proporčně ke schopnostem a možnostem každého, což by měla společnost od svých členů vyžadovat. Podmínkou tohoto nároku je její připravenost podporovat rozvoj přirozených schopností jednotlivců.
Respektovat jiné názory se nám vyplatí
Posledním velkým filozofickým tématem je odpovědnost za příští generace. Vzhledem k rozvoji biotechnologií, umělé inteligence a dopadu moderního způsobu života na změnu klimatu můžeme život budoucích generací ovlivnit výrazněji, než minulé generace mohly ovlivnit ten náš. Mezigenerační solidarita je mnohovrstevná, podle Anji Karneinové (Binghamtonská univerzita) je však naší morální povinností zabránit podstatným změnám klimatu, předat příštím pokolením spravedlivé instituce a dodal bych i respekt k autonomii jedince ve svobodném veřejném prostoru. Jinými slovy, předáváme zde ideál reciproční autonomie zahrnující respekt k názoru druhého, k jeho lidské důstojnosti i odlišnosti.
Podle Samuela Schefflera je vztah k budoucím generacím asymetrický, nicméně má reciproční charakter. Podobně vyzněla i slova Danielle Allenové, že "lidský rozvoj bude generovat reciprocitu", neboť názor toho druhého, jeho úhel pohledu se stává zdrojem naší vlastní morálky. V jistém smyslu je péče o budoucí generace odplatou za to, co jsme převzali od generací předešlých. Toto pojetí je mi blízké, neboť podstata společnosti se jeví jako nekonečný řetězec reciprocit, a to nejen vůči těm, kteří jsou schopni okamžitého recipročního jednání.
Princip reciprocity je trvalou snahou smířit vlastní hledisko s pozicí těch druhých. Slouží jako východisko spravedlnosti, základ mezigenerační odpovědnosti i nástroj ke zmírňování nerovnosti a v tomto smyslu je symbolem liberální stability.
V mnoha ohledech nám dnes chybí normativní reflexe rychle se měnícího světa. Potřebujeme reinterpretaci starých pojmů jako svoboda, rovnost, spravedlnost či reciprocita, konceptů, do kterých zobecňujeme nová fakta a události. Jejich současný obsah zastírá absence analytického myšlení, ztráta koncentrace na podstatu, která je skryta v záplavě matoucího přílivu informací bez autora i adresáta. Renesance etiky založené na univerzálních hodnotách může naznačit cestu, její principy a normy ukazují nejen blízké hranice naší svobody, ale i vzdálené horizonty přesahující naše bytí a tím mu dávají smysl tváří v tvář pomíjivosti našich životů.
Luděk Sekyra
Nadace podpořila činnost Československého dokumentačního střediska (ČSDS), které navazuje na činnost exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury na zámku Schwarzenbergu v Scheinfeldu. Těžiště jeho práce spočívá v badatelské práci a ve všestranné podpoře bádání. Současně vyvíjí činnost směřující k popularizaci historického výzkumu a formování historického vědomí společnosti. Pokud jde o přívlastek „československý“, je to součást pracovního programu ČSDS, a to v dvojím smyslu: historie zápasu o duchovní a politickou svobodu se zkoumá v hranicích československého státu, jak existoval za komunistické éry, a jako úsilí, v němž demokratické síly české i slovenské společnosti úzce spolupracovaly. Středisko se zaměřuje především na sbírání pramenů, badatelskou činnost a publikaci výsledků.
Praha, 2019
Nadace poskytla nadační příspěvek nezávislé mezinárodní organizaci International Crisis Group (ICG), jejímž cílem je včasné řešení krizové situace a předcházení válečnému konfliktu. Kombinuje expertní terénní výzkum, analýzu a angažovanost s působením politických činitelů po celém světě a do diskusí zapojuje všechny zúčastněné strany. Organizace se podílí na formování mírových a inkluzivních politik a tím vytváří podmínky pro kreativnější a flexibilnější mezinárodní diplomacii. Nadace přispěla na podporu programu pro Evropu a Střední Asii.
USA, 2019
Nadace podpořila integrační platformu Foyer, která sídlí v bruselské čtvrti Molenbeek a zaměřuje se na posílení sociální soudržnosti a integraci mladých muslimů a imigrantů.
Cílem je inkluzivní společnost a respekt k rozmanitosti na místní i mezinárodní úrovni. Ve druhém grantu nadace financovala instalaci výstavy „Vizualizace globalizačních a migračních hnutí v Bruselu v letech 1950–2017: multikulturní, multietnické, multináboženské“. Cílem této výstavy bylo informovat návštěvníky o třech fázích globalizace a šíření migrantů v Bruselu od druhé světové války. Tři fáze zahrnují jižní Evropu, Maroko, Turecko a globální migraci a rozmanitost.
Foyer, Molenbeek, Brusel, Belgie 2019
Nadace podpořila projekt Junior Achievement, který je součástí mezinárodní neziskové vzdělávací organizace. Jejím posláním je poskytovat mladým lidem praktické ekonomické vzdělávání, rozvíjet jejich znalosti a dovednosti, inspirovat je a podporovat v aktivním přístupu k životu, aby se dovedli prosadit, a úspěšně uplatnit a byli dobře připraveni pro vstup na trh práce. Přidanou hodnotou projektu je spolupráce s firmami. Manažeři přednášejí studentům a aktivně se podílejí na výuce. Nadace podpořila soutěžní veletrh Studentská firma roku 2019, a to konkrétně druhé místo v kategorii Finanční řízení. Reportáž TV Prima ze soutěžního veletrhu ke shlédnutí zde.
Martin Smrž (výkonný ředitel)
Nadace podpořila kulturní portál KlasikaPlus.cz, který klade důraz nejen na poskytování aktuálních informací, ale také na širší kontexty a na vzdělávání, to vše s cílem omlazování okruhu příznivců klasické hudby.
Portál založili v roce 2018 dva zkušení hudební publicisté a novináři. Obsahem jsou pro tento formát nezávislého média typické reflexe kulturních událostí a hudebního života, rozhovory, reportáže a aktuality i tematizované časosběrné rubriky obsahující nadstavbové informace. Hlavním zaměřením jsou tuzemská témata, s přihlédnutím k jejich hudebním souvislostem v zahraničí.
Prioritou je tematika vyjádřená názvem jedné z rubrik – MladíPlus. Patří k tomu nejen pozornost vzdělávání a budoucím i již zavedeným mladým umělcům, ale také snaha nacházet a vychovávat pro hudební publicistiku nové mladé autory. Trvalým cílem je kreativním a atraktivním způsobem zpřístupňovat, podporovat a dále popularizovat prostředí a hodnoty klasické hudby a šířit zájem o ni. KlasikaPlus.cz chce být respektovaným médiem nabízejícím informační objektivitu a přispívajícím k pozvednutí úrovně i renomé odborné publicistiky a hudební kritiky. Více zde
Praha, 2019
Nadace navazuje na spolupráci Luďka Sekyry s Knihovnou Václava Havla.
Cílem podpořeného mezinárodního projektu s názvem Evropské dialogy Václava Havla je otevřít a vést diskusi o tématech určujících směřování současné Evropy s přihlédnutím k evropskému duchovnímu odkazu Václava Havla. Setkání probíhají formou konference v různých evropských městech a jsou určené studentům i zájemcům o evropskou problematiku.
Nadace navazuje na dlouhodobou spolupráci Luďka Sekyry s Oxfordskou univerzitou.
Pořádaná konference „Conference on Public Life and Religious Diversity“ byla věnována tématu veřejného života a náboženské diverzity, spojila perspektivy politické teorie, filosofie a historie politického myšlení a vznesla aktuální politické otázky. Hlavními přednášejícími byli Joseph Chan (Professor of Politics, University of Hong Kong), Cécile Laborde (Nuffield Chair of Political Theory, University of Oxford), Pratap Bhanu Mehta (President and chief executive of the Centre for Policy Research, New Delhi).
Harris Manchester College, Oxford, 7. 9.–9. 9. 2017
Dne 29. listopadu 2018 vyšel článek na zpravodajském webu Hospodářských novin od Luďka Sekyry.
„Prioritou The Sekyra Foundation je na jedné straně podpora akademických institucí a projektů, na druhé pak kultivace občanské společnosti, jež je primárním zdrojem naší morální i politické identity. Těžištěm je identifikace a rozvoj myšlenek, které společnost spojují, přispívají k sociální kohezi, zmírňují polarizující nerovnost a udržují rovnováhu mezi naší vnitřní a vnější svobodou. Takovou ideou je pojem morální reciprocity, z níž vyrůstají principy jako spravedlnost, rovnost, svoboda i altruismus.“ Odkaz na článek.
Akademické spolupráce a podpora studentů patří mezi cíle nadace.
„Studovat práva v Oxfordu, který je centrem světové jurisprudence, je mimořádnou intelektuální výzvou. Děkuji Nadaci Sekyra Foundation za její štědrou finanční podporu, která mi umožnila tuto výzvu podniknout, a významně si tak rozšířit obzory v právní a ústavní teorii, jakož i v souvisejících právních oborech.
Právnická fakulta Oxfordské univerzity je nesmírně inspirativním a myšlenkově stimulujícím prostředím se skvělými vyučujícími a talentovanými spolužáky. Studium zde pro mě znamená nejen závazek k intelektuální poctivosti, ale také odhodlání využít své vzdělání ve prospěch společnosti a její snaze hledat spravedlnost."
Filip Jelínek, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2020
„Chceme-li usilovat o lepší veřejnou správu v České republice, musíme najít odvahu vykročit za hranice naší země i našich možností. Posilování veřejného sektoru, jeho kompetencí i sebedůvěry, může začít právě u vzdělávání. Díky mimořádné podpoře Sekyrovy nadace jsem se mohl stát prvním českým studentem veřejné politiky na Oxfordské univerzitě. Věřím, že budu mít šanci tuto mimořádnou zkušenost zhodnotit v práci pro veřejné instituce v Česku.“
Matěj Chytil, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2020
„Každý student práva a právní filosofie ví, že studium v Oxfordu znamená obrovskou příležitost rozvíjet své vědomosti v místě, kde ještě nedávno působily osobnosti jako H. L. A. Hart, Ronald Dworkin nebo Joseph Raz. Jsem moc vděčný Nadaci Sekyra Foundation za to, že mi to svým štědrým finančním příspěvkem umožnila. S její podporou jsem prožil rok v krásném a intelektuálně stimulujícím prostředí historického Oxfordu, dosáhl hlubšího porozumění právu a poznal mnoho chytrých a zajímavých lidí ze všech oborů z celého světa.“
Martin Madej, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2018
„S Luďkem Sekyrou jsem navázal spolupráci v roce 2017 na základě společného zájmu o etiku a politickou filosofii, které spolu nadále konzultujeme. Jsem mu vděčný za podporu, kterou poskytuje mému doktorskému studiu v Oxfordu a dalším filosofickým činnostem, jakož i za práci, jíž se podílí na rozvoji humanitních a společenských věd na české i mezinárodní půdě, a umožňuje jim tak lépe plnit jejich ozdravnou roli v životě svobodné společnosti. Osobně pak zvláště oceňuji početné iniciativy Luďka Sekyry, které dlouhodobě budují vztah mezi Oxfordskou univerzitou a českým intelektuálním prostorem, a to zejména v oblasti filosofického bádání. Jejich přínos jsem při různých příležitostech zaznamenal já sám i moji oxfordští přátelé; těší mě, že se na některých mohu nyní aktivně podílet, jako například na sérii konferencí o Wittgensteinově filosofii."
Ondřej Černý, BA, BPhil, stipendium na studium na Oxfordské univerzitě, 2017
„Jsem vděčná za velkorysou podporu výzkumu náboženské rozmanitosti a veřejného života, kterou mi poskytl Luděk Sekyra. Umožnila mi prozkoumat zejména téma náboženských požadavků vznikajících na pracovišti. Také oceňuji zájem nadace podporovat akademické úsilí, a to zejména v oblasti politické filosofie.“
Dr. Élise Rouméas, financování výzkumu na Oxfordské univerzitě, 2016
„S panem doktorem Sekyrou spolupracuji na akademických aktivitách již více než pět let. Spolupráce s ním byla vždy velmi podnětná a jeho osobnost zprostředkovávala kontakt na ty nejpodnětnější řečníky, a to jak na půdě Univerzity Karlovy, tak v prostorech oxfordské Harris Manchester College , kde velmi oceňuji i jeho další aktivity na tamější půdě, jakými bylo například zasloužení se o instalaci lavičky Václava Havla do prostoru místního parku. Nebýt osobnosti pana doktora Sekyry, nikdy bych neměl tu čest poznat tak inspirativní a následováníhodné řečníky.“
Mgr. Michal Staněk, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2014
Luděk Sekyra dlouhodobě podporuje Oxfordskou univerzitu a spolupracuje s ní. Jednou z podpořených konferencí byla právě tato třídenní konference, na které se shromáždili Parfitovi přátelé, kolegové a studenti. Jejich prezentace byly věnované tématům a problémům, které Dereka nejvíce zajímaly. Byla to pocta jednomu z největších filosofů 20. století a výjimečné osobnosti Oxfordské univerzity.
Mezi přednášejícími byli Elizabeth Ashford, Ralf Bader, Simon Beard, John Broome, Tim Campbell, Ruth Chang, Roger Crisp, Jimmy Goodrich, Nils Holtug, Brad Hooker, Frances Kamm, Rahul Kumar, Kasper Lippert-Rasmussen, William MacAskill, Andreas Mogensen, Michael Otsuka, Ingmar Persson, Theron Pummer, Wlodek Rabinowicz, Janet Radcliffe-Richards, Melinda Roberts, Julian Savulescu, Teru Thomas, a Patrick Tomlin.
Zde můžete zhlédnout rozhovor s Jeffem McMahanem (americký filosof působící na Oxfordské univerzitě) o Dereku Parfitovi.
The Faculty of Philosophy, Oxfordská univerzita 18. 4.–20. 4. 2018
Nadační fond AutTalk založili Kateřina a Jan Sokolovi nejen za účelem o autismu mluvit, ale také rodičům pomoci zvládat péči o děti s autismem. Nadační fond nabízí finanční pomoc konkrétním rodinám a organizacím, pro pečující rodiny pořádá pravidelné setkání podpůrné rodičovské skupiny a nejméně dvakrát ročně pro ně pořádají společensko-vzdělávací setkání. Dále se zaměřuje na osvětu a zlepšení obecného povědomí o autismu v České republice (např. sdílení příběhů skutečných rodin na webových stránkách, kampaně o autismu pro veřejnost).
Praha, 2020
Používáním webových stránek Nadace Sekyra Foundation, souhlasíte s využíváním cookies ve vašem prohlížeči.
Pokračovat